dmd-2012

Joj, tohle je jako říct, které dítě má člověk nejraději.
Ale nakonec se rozhoduju pro toto drabble / báseň.
Jednak se mi už tradičně ze všech mých dmd výtvorů líbí ty lyričtější. A tady mi najednou do mého světa prolezla ne už jen rytmizovaná próza, ale - znovu po pár letech - doopravdy verše. Nemůžu ani říct, jakou jste mi tím zadáním udělaly radost.
Za druhé kvůli vzniku: většinu drabblí jsem letos psala v děsném chvatu a únavě, tohle téma ale holky vložily šťastně tak, že jsem si ho stihla přečíst před spaním a mohla si o něm nechat zdát. Drabblátko pak vzniklo za svítání během cesty tramvají do práce (ano, bylo opravdu pět ráno) - a myslím, že jsem na něm odpoledne už nic moc neupravovala.
A za třetí kvůli takovému menšímu projektu, do kterého se mi zvrhla obyčejná mapa hradu. (Projekt není zdaleka ukončený.)
Téma bylo Okno.

Jsme strážci hradu,
ústa umlčených srdcí.
Námi hrad bdí i sní.

Mě potkáš první,
mám záda vysoká, pevná,
na nohách vodu, led a vodu,
skáče po kamenech zubatých
jak úsměvy mrtvých.

Já nejsem,
je jen křehká krajka klenby nade mnou,
proletují mnou ptáci a motýli,
za mnou je stůl
a přes něj nahlížím do tvojí duše.

Mě vidí každý,
mám žhavé srdce v zimě v létě,
otáčí se v něm místa,
po kterých toužíš.

Já jsem skryté,
mé tělo je plné, a přece nejsem slepé,
dívám se tam, odkud jsi odešel.

Já ležím.
Vejdi a budeš
v docela jiném světě.

(Řešení: oblouk mostu přes Grønfjellågu, nedokončená klenba ve věži Nevěži nad oltářem Všech bohů, krb v refektáři, kouzelné okno v Obří věži a Mandala.)

Musím předem podotknout, že letos se mi jaksi psalo hůř než vloni. Nevím jestli to bylo tématy, nebo nějakou soukromou tvůrčí krizí, nevím, ale nešlo mi to od ruky. Taky jsem nakonec skončila na čísle 29, což mě teda pekelně štve. :)
Ani ve fandomech jsem nebyla nijak prudce originální a potvrdilo se mi pravidlo "když nemáš originálnější nápad, uteč k Zeměploše nebo k Harrymu". Ale nakonec je to právě potteří drabble, se kterou jsem z té letošní slaboty spokojená nejvíc. Navíc jsem fakt hrdá na to, že jsem dokázala napsat něco smysluplného zrovna na téma "příbuzenská plemenitba."

Mám ráda ty postavy na okraji, jejichž tragédie nás tak nějak minou bez povšimnutí. A Merope je taková postava, vepsaná do pár stránek, čtenářem (i autorem) sotva povšimnutá. Tak aspoň těchhle sto slov, a ten mráz v nich, si zaslouží. Neměla to lehké.

---

Stála před zrcadlem a pozorovala svůj odraz. Nezajímavý obličej; řídké vlasy myší barvy; oči, které směřovaly každé jiným směrem. Věděla, že moc krásy nepobrala. Ani talentu. Její otec jí to připomínal často. Že za to mohl on sám, protože se – tak jako bylo v jejich rodě tradicí – oženil s vlastní sestřenicí, to mu připomenout nemohla.

A pokud si někdy pomyslela, že dokonale čistá krev nemusí znamenat dokonale zdravou krev, nechala si to pro sebe.

Nikdy neměla odvahu se mu postavit.

Až teď.

Merope Gauntová se usmála na své těhotné břicho. Ona byla možná k ničemu, ale její syn bude někdo.

Mě hrozně baví ty výběry dělat, ale asi bych se už měla pomalu krotit. Moji poslední nesourodou směs tvoří drablata, která mě zaujala náladou, nějakým detailem, mým oblíbeným hrdinou nebo motivem. Mají společné magické nebo aspoň velmi nevšední prostředí a nechci je nechat zapadnout, tak doufám, že mi delší seznam projde, protože by mi bylo strašně líto něco vyhodit a nechci, aby ti z druhé půlky museli čekat další den.

• Budče není nikdy dost, a když Budeč, tak Julie: Skvělé je Kouzlo lásky. A samozřejmě Jáchym! Jako vždy neodolatelný: Potíže s hrdiny. A ještě do třetice Nová spolužačka, protože mě rozesmála a protože liškomág.
• Moc se mi líbí trochu nesmělý romantický hrdina Antonino a mám radost, že se zase objevil: Hra s ledem od Esclarte. Nemůžu ale vynechat ani dobrodružstvím a starými kronikami vonící cestovatelské drable Na dohled od pozemského ráje.
• Kouzelnice Lejdynka nesmí chybět: Irská mytologie Prahy a nedá mi to, ještě jedno: nádherně melodickou Vltavu prostě nemůžu pominout. Ledová voda Vltavy
• Nerada bych taky vynechala vybroušený romantický skvost Siréna od Blueberry Lady.
• Zaujal mě také Týden po babiččině pohřbu od zany, protože mám ráda magické kameny.
• Tajuplné magické stromy mám taky ráda, proto se mi líbí Začátek konce od Wee-wees.
• Ebženka zase dvakrát, protože se nemůžu rozhodnout, jestli se mi víc líbí okouzlující pohádka Jak to léto přišlo nebo úplně jiná, leč neméně nádherná O péči sousedské.
• Rebelka je sice mistryně světa v posílání čtenářů pod stůl, ale mně se tentokrát stejně nejvíc líbilo Na schůzce metafyzických sympaťáků .
• The darkness is coming… teda co to kecám. To obávaný Karel Vrbenský drží někoho V pasti od neviâthiel
• Husí kůži nahání pokračování děsivé Šípkové Růženky od Amaranty Červená je krev, černé je svědomí
• Ještě jeden budečský hrdina, pro kterého mám slabost: podnikavý studentík Ráďa v roztomile hororovém dobrodružství Plátna od Lunkvil.
• A mimochodem, asi jsem se zamilovala. Ten Hedeřin Anders je strašně sexy.

Dlouho jsem váhala, jaké drabble zařadit do Autorova výběru a v prvé řadě jestli se vůbec účastnit, protože obecně nepovažuji své věci za povedené a hodné dodatečného vyzdvihování.
Jedno drabble ale mám skutečně ráda. Přemýšlela jsem nad ním dlouho, než jsem napsala jediné slovo, protože moje milované petrklíče jsou křehké a skutečné lidské osudy taky, a musí se brát do rukou s úctou a s láskou k bližnímu. Do letošního DMD jsem si nikdy skutečně netroufla na RPS a stálo mě dost odvahy takové drabble i napsat, natož vložit sem na stránky.
Tohle drabble už je ale ve třech výběrech, takže je sem vkládat nebudu. Podívala jsem se na ta ostatní a zčistajasna mi došlo, že jsem vlastně krátce předtím jedno RPS (nebo RPF?) drabble napsala. Inspirovala mě jedna scéna z filmu Lidice, kterou jsem si zapamatovala na hodně dlouho. Psala jsem je v práci. Pracně, jak jinak. S jistým uctivým odstupem. Bez lásky. Tady to nešlo. Pak jsem dlouho váhala, zda je opravdu vložit.
Takže tady je. A dokonce podruhé.

Sál byl narvaný k prasknutí a neobyčejně tichý. Houslista měl dojem, že jeho škobrtnutí smyčcem o dřevěné tělo houslí museli slyšet až v zadní řadě. Pomyslel na jejich primária Izáka, který už s nimi nikdy hrát nebude, protože byl minulý měsíc poslán do Terezína.
Na jeho místě teď sedí tenhle ďábel.
Během náročného partu neudělal jedinou chybu. Hrál dobře, to musel houslista uznat. Když koncert skončil, uklonil se jako profesionální hudebník, který dostal titul říšského protektora omylem.
"Jsem rád, že jsem mohl nahradit vašeho primária," řekl.
Houslista mu podal ruku.
Reinhardu Heydrichovi zbývaly přesně tři měsíce a pět dní života.