dmd-2012

Normálně se stydím to sem po tom, co jsem přečetla ostatní příspěvky, dát... Ale když jsem měla odvahu to poslat, musím mít odvahu to i zveřejnit, že? :D

„Budeš poslouchat!“
Neklidně se ošila. Děravá deka ani trochu nechránila před ledovým větrem, který se do cely dostával skulinami mezi kameny.
„Řekni to!“
Slova plula po stěnách, odrážela se od nich, získávala ještě zlověstnější tón. Narážela do ní, znovu a znovu.
Jako rány obuškem.
„Vězenkyně 315 nedostane tři dny najíst!“

A/N: Tak já to vezmu hezky po jednom, abych vás nezahltila. A vím, že mi to nejspíš neprošlo. Ale když to mám ráda.
****

Na mostě Karlově mlhou se přikrývá
staletý žalozpěv. Slovíčka tesklivá
líně plápolají v studeném měsíci.
Hlásky se rozpouští slzami na líci.

Soumračná Vltava proplouvá prostorem,
slova zasychají v inkoustu pod stolem.
Konec nezvítězil, řve slovy proroka.
Namísto sochařství květnatost baroka.

Nešťastná báseň zní upřímně plytce,
dívenka uvadla v sušené kytce.

Víceméně úprava jednoho DMD drabblete...

Nastává 27. dubna 1988. Valerij Legasov nespí. Sedí mezi rukopisy nikdy nevydaných článků a mluví o černé díře hořící fialovým plamenem, která se otevřela přede dvěma roky a spolkla socialistický sen. Mluví bez tajností a bez příkras. Poslouchá ho jen magnetofonový pásek.
Až skončí, půjde a oběsí se nad schodištěm.

Ten den se setmělo v poledne.
Vyčerpaně pootevřel oči. Tváře přihlížejících vystupovaly z šera. Objal pohledem všechny, přátele i nepřátele.
Hrubě opracované dřevo kříže rozdíralo rány po bičování a každý nádech přinášel vlnu bolesti.
Ale vítězství bylo blízko.
Naposled nabral vzduch do plic.
„Dokonáno jest!“
Zemřel.
Svět na chvíli ztichl.