Střední škola elitního vražednictví

Říkali jí Masožravka Julie, protože polykala muže a chlapce jako lahodná soustíčka. Šuškalo se, že jí neodolal ani profesor Smrtka, který byl všeobecně oblíbený a také považovaný za absolutně nepolapitelného.

Jakmile našla a zacílila, nikdo neuniknul.

Říkali mu Stín, protože chodil po chodbách krok za Malvínou a po většinu času mlčel. Nebyl považovaný za velkou hrozbu pro mužské osazenstvo školy, přestože ho děvčata shledávala roztomilým. Všichni tak nějak věděli, že o holky nestojí.

Všichni kromě Masožravky.

"Julie tě zaměřila, Kristý," řekla mu jednou Malvína a on ponuře přikývnul.

"Je čas vytáhnout KPZtku?" zeptal se s nadějí.

"Rozhodně, granátům končí expirace!"

Útočilo to na mě ze všech stran. Ten hlas! Nabádal mě, abych porušila svoje předsevzetí a pustila se do díla. Ale obezřetnost mě držela zpátky. Past byla nastražená výtečně, milovala jsem to. A zároveň se děsila, protože mi bylo jasné, jak by to dopadlo, kdybych poslechla volání delikátní čokolády s příměsí chilli. Nehodlala jsem ten hlas, kterým na mě bonbón volal, poslechnout. Bylo by to nejdříve smyslné a báječné, ach ano. Pak bych měla krátkou chvíli, abych si vyčítala slabou vůli, a pak, jistě, pak bych umřela. Velmi bolestivě a velmi pomalu. Ten mrzák Jonáš by mi rychlou smrt nedopřál!

Seděla na mém stole! Na místě, kam si běžně dávám talíř. Dívala se z okna. Řekla jsem si, že bych měla přestat brát svoje antidepresiva, protože mám halucinace. Jenže ona se otočila a řekla: „Dobré ráno, Bilkis!“
Protřela jsem si oči, zamrkala, ale Malvína nezmizela. Seděla si tam ve svém tričku s žábou a mrkala na mě.
„Ty nejsi skutečná!“ řekla jsem jí a šťouchla do ní prstem. Byla tam, hmotná jako já.
„Nakrm mě!“ řekla a seskočila ze stolu.
„Ale já nic nemám!“ Určitě zmizí! Teď!
„Kecáš, máš vejce! Miluju vejce!“ řeklo to travičské stvoření a zkazilo mi den.

Podmínky byly jednoduché. Já budu nadále kdykoliv, kdekoliv a komukoliv tvrdit, že cokoliv slyšel, je prostě blbost a hnusná pomluva, a on mě nechá na pokoji. Krásný, čistý výměnný obchod. Ujednání, které by pozvedlo několikero obočí, donutilo spadnout několikero brad a pár lidem by zřejmě způsobilo zástavu srdce. Včetně mého nejlepšího kamaráda. Někdo by řekl, že jsme díky této transakci s Jonášem zakopali válečnou sekeru, ale my víme svoje.

Na znak domluvy jsme si stiskli ruce (milionkrát bleh!) a oblažili se milými slovy.
„Stejně tě k smrti nenávidím,“ řekl on.
„Stejně tě jednou zabiju,“ odvětila jsem já.
A bylo to.

Desáté číslo Zpovědnice rozvířilo vody naší školy tak, jak se to dosud ničemu nepodařilo. Ani mým rodičům ne. Abyste chápali, Zpovědnice vždycky vířila vody, koneckonců se jednalo o školní časopis plný drbů a taky toho, co se podařilo ukrást ze skříňky důvěry v aule školy. Ale tohle číslo bylo výjimečně výjimečné. Stačil pouze titulek - Jonáš Hanák viděn v objetí muže KK!
A už to jelo. Střelci se pochechtávali. Traviči se snažili tvářit kamenně. Šlo jim to jen do té doby, než si uvědomili, že mezi traviči žádný KK není. Pak se strhla obrovská rvačka a Kristiánovi začal tik v oku.

Jmenovat se Zoubková není žádný med. Natož potom, když je křestní Malvína. Kdejaké Veroniky, Martiny a Petry se vám chechtají, kluci vám zase dávají - och tak úžasně vtipné! - přezdívky jako Barvína nebo Zubejda. Je jedno, kolik vám je, VŽDYCKY se najde někdo, kdo vám vymyslí přezdívku a s výrazem mistra světa vám tak bude říkat. Až do konce života! Svého, ne vašeho.

Na první hodině němčiny jsem zjistila, že jsem to vlastně docela vyhrála. Ne tak spolužačka, která se, s červení ve tvářích, představila slovy: „Ich heiβe Petronela Vozihnojová und ich komme aus Záhrobí.“

Tu chudinku museli rodiče hodně nenávidět…

„Malví, že mi opravíš chyby, že jo?“ Kristián se na ni podíval svým nejlepším štěněčím pohledem. Malvína protočila oči, odhodila katalog zbraní na postel a přistoupila ke stolu.

„Co to máš?“ zeptala se, opřela se o Kristiánovo rameno a podívala se na popsaný papír s hromadou škrtanců, kaněk a hanbatých obrázků, které kreslí všichni chlapci školou povinní.

„Tu slohovku, dopis.“ odpověděl Kristián a zamračil se.

„Krásná neznámá, píši ti, ... No poslyš, Kristý, krásná neznámá? To je něco jako Schrödingerova kočka, ne? Dokud ji neznáš, tak je krásná i ošklivá zároveň. A vůbec, proč nepíšeš chlapovi, když se ti líbí kluci?“

Po zazvonění Malvína seskákala schody a otevřela dveře. Kristián stál opřený o branku, prameny blond vlasů mu rozfoukával vítr a zamotával mu je do chumlu s tyrkysovým šátkem, který měl na krku.

„Pojď dál,“ pozvala ho dovnitř a upozornila: „Bacha na kufry, přijel Zámečník!“

Kristián vstoupil do předsíně, zakopl o těžká bagančata, která měla své nejlepší roky dávno za sebou, a zeptal se: „Zámečníci teď choděj měnit zámky s celou domácností v kufru?“

„Ale ne, ty trdlo, Zámečník je strejda. Nesnáší pohled na krev, tak se vyučil a dal se na vloupačky. Ten otevře jakejkoliv sejf dřív, než stačíš mrknout!“

Lámala jsem si hlavu, jak jednoduše Jonášovi vysvětlit, že přiznáním udělal největší chybu, jakou mohl. Nějak jsem pochybovala, že by moje řešení někoho těšilo. Zcela jistě by nevyhovovalo místní obsluze, protože jsem měla největší chuť ho utratit jak psa. Pak si to přihasil, rozevlátý a nedbale elegantní jako vždy a mě popadl amok.

„Nechechtej se tady, jako by ti to tu patřilo, ty ignorante!“ vyjela jsem na něj a doslova jsem si užívala, jak ztuhnul uprostřed kroku.

„Ten tvůj poslední nápad byl vážně za milion! Ty letos končíš, umíš v tom chodit, ale Kristý je druhák, chytráku. Sežerou ho zaživa!“

„Vítejte na hodině forenzních věd,“ řekl na úvod profesor a uličnicky se zašklebil. Na rozdíl od zbytku sboru mu nebylo ani třicet a polovina studentek se do něj okamžitě zamilovala.

„Během první hodiny si řekneme něco málo k tomu, proč vlastně forenzní vědy studujete. Forenzní vědy se aplikují při vyšetřování činů, kterých se vy hodláte v rámci svého budoucího povolání dopouštět. Je proto bezpodmínečně nutné, abyste jim rozuměli. Necháte-li za sebou stopy, chytí vás. A to si nikdo z nás nepřeje. Nechci slyšet, že je forenzika nuda, jasné? Profesionální vraždění je hra na honěnou a když prohrajete, skončíte v klepetech!“

Vždycky si myslela, že je tak netypická ženská, že na větu: „Ukážu ti svou sbírku (čehokoliv)“, nemůže skočit, ani kdyby se ten chlap stavěl na hlavu a odstrkoval se při tom ušima.

Nakonec zjistila, že je dcerou Evinou, jako jakákoliv jiná. To vědomí jí srazilo sebevědomí ze závratných výšin někam na úroveň stratopauzy, ale Petr byl neobyčejný a jeho sbírka taky nebyla ledajaká. Tolik chladných zbraní bylo k vidění snad jen v muzeu.

Když jí ukazoval nejcennější kousek své sbírky, popravčí sekeru, o jejíž pravosti Malvína díky zubatosti ostří a krví zčernalému toporu s kousky kostí nepochybovala, zamilovala se.

Beznadějně.

Malvína nesnášela přesné dávkování. Možná proto se její testy z travičství vyznačovaly tím, že byly všechny špatně. Profesor Komárek, kovaný travič a počtář, jí neustále předhazoval, že není tak těžké někoho otrávit přiměřenou dávkou jedu. Malvína ale věděla svoje. Jed, kterým ona někoho zabije, musí dotyčnému doslova téct z uší, aby se jí dostalo alespoň nějakého zadostiučinění. Násobila dávky každého jedu dvakrát či třikrát, někdy dokonce i víckrát, ale nebylo to nic platné. Komárek byl matčin spolužák, při každém potkání jí líbal ruku a byl horší než yperit, takže propadnutí nepřicházelo v úvahu. Zbýval jen útěk z domu nebo vražda.