DMD č. 28. pro 28. 4. 2012. Téma: Červený karafiát

Nesoutěžní básnění na přání:
ioannina, Lejdynka, to je pro vás...
Na motivy komentáře v drabbleti Květomluva...

Malinká Lisa,
trochu ztracená,
možná se trochu červená.

Jak třešně,
pupeny jabloňové,
kameny sluncem rozpálené.

Jarní větřík,
větvemi kývá,
všechno lehce osvěžuje.

Mistryně bylin,
s kloboukem dáma,
od hlíny trochu ušmudlaná.

Lůžka květinám,
rukama vyhrabává,
pro každou jedno má.

Kytičky lehce,
s tichou láskou,
dobrým slovem usazuje.

Dívenku malou,
potajmu pozoruje,
o práci její uvažuje.

Snad tuší,
možná dokonce ví,
jaká krása se dívce urodí.

Z karafiátů,
srdíčko jasně rudé,
z trsů slziček střed.

Do večera,
snad kouzlem,
snad láskou vykvete.

Pak budou,
u záhonu stát,
na květy úsměv posílat.

Lehce udivená,
mistryně bylin, mnich
a dívka trochu v rozpacích.

Přišla domů celá rozjásaná. Sdílená radost je dvojnásobná radost. Slečna Matty se radovala s ní.
Kytička anemonek, vyznání, prosba.
Až při aranžování do vázy jí do očí uhodila krvavá slza skrytá uvnitř svazečku.
Nezdráhej se!
Jako by ho slyšela, srdcem zazvonil jeho hlas. Spěchal. Zase spěchal.
Už si netroufala věřit, když se major Gordon znovu objevil. Jeho z nejmilejších úsměv ji provázel tolika večery. Přesto Jessie Brownová nedoufala, že ji po dávném odmítnutí může mít stále rád. Odmítla pro nemocnou sestru. Sestra odešla, láska zůstala. Nevěřila až do chvíle, kdy promluvily kvítky. Žádal ji znovu, stejně naléhavě.
Trpělivý netrpělivý major.

pozn.: BJB jak pjazátko, navíc pěkně pozdě... pardón :)

Poznámka: AU, protože autorka nebyla schopna napsat své dílo dřív než já! ...ach ti autoři :-)

On, jež pro Chrám tolik vykonal. Teď obětován jako bezvěrec. A mezi odpornými bezvěrci. On, který pro Chrám oddaně a rád udělal cokoliv. On, který doufal v den, kdy bude hoden obětování. Ale jako bezvěrec? Mezi dodatečnými oběťmi?
“Jak jsem to jen mohl dopustit,” přemítal.
Toho rána přišel, aby vykonal své povinnosti. Ale něco opomněl - byl moc mladý, než aby zažil předchozí zatmění. Neměl karafiát. Symbol potřebného a s radostí konaného obětování. Karafiát rudý jako krev čerstvě střikající z mladíka, jež zachrání svět. Nestihl si žádný najít, než byl zadržen Chrámovými strážemi.
Nůž dopadl, když dokončoval modlitbu za chybující stráže.

Pozn.: Dávám to do utajeného, ten kdo zná, asi bez problému pozná, ale je lepší se to dozvědět během čtení; ten kdo jen čte a nezná spíš ne.
Pozn.2: 19. století

Přízrak šerých ulic, mlhavého, mrholivého zálivu; plášť pleskající v rychlé chůzi okolo kotníků, vlající ve větru; bílá košile s červeným karafiátem, s tmavou skvrnou uprostřed, na hrudi. Lidé se ho bojí. Uštědřují mu rány, bolestné, pak se jej bojí mnohem víc. Navštěvuje hospody, neplatí. Lidi fascinuje. Mají rádi kuriozity. Rádi poslouchají jeho historky. Rádi mu koupí pivo, skleničku whisky nebo absint.

Další karafiát stejné barvy o něco níž než předchozí.

Další, další, další.

Karafiáty splývají v sobě. Přibližně spočitatelné díky černým skvrnám.

Společník v jedné noci vtiskne mu do dlaně chladnou stříbrnou minci.
„Kup si novou košili, lidi to děsí.“

Fandom: Torchwood

Blížily se maminčiny narozeniny. Byl to vůbec první rok, kdy měl nějaké vlastní peníze, za které by jí mohl koupit dárek. Našel totiž na ulici dvacetikorunu.
Dlouho přemýšlel, jaký dárek by byl nejhezčí. S tatínkem se neporadil. Chtěl připravit překvapení. Pak si vzpomněl, jak jedna paní učitelka říkala, že ženě udělá největší radost květina. Maminka žena byla – a jaká úžasná.
Když šli se školkou na vycházku, odběhl do květinářství.
Ještě, že už znal čísla. Peníze mu stačily jen na řezanou červenou květinu se střapatými lístky.
Nikdo si nevšiml, že chvíli scházel.

Jenže maminka se kupodivu nezdála moc nadšená.
Nepochopil, proč.

A/N: Máte pravdu. Teď už je to docela otrocká práce...

Ta květina cos dal mi ten den,
Zdá se nyní jako sen,
Byl to mezinárodní den žen.

Měli jsme se sejít a ty jsi byl jako obvykle pozdě. Když jsem tě viděla, jak ke mně běžíš, byla jsem na tebe stále naštvaná, ale když jsi zadýchaný doběhl ke mně, napřáhl ke mně ruku s červeným karafiátem a řekl jsi „Šťastný mezinárodní den žen, lásko.“ Všechno zloba mě hned přešla. Ale to nemělo být všechno, poklekl jsi přede mnou, vytáhl z kapsy malou krabičku a požádal jsi mě o ruku. Myslela jsem si, že nemohu být šťastnější. A pak tě zabili…

Pro Profesora. Díky za dnešní odpoledne a jméno! ;)

Milan Zoubek byl v dětství šikanovaným dítětem. Trvalo to až do té doby, než se provalilo, že při přijímacích zkouškách na střední školu dokázal na sto metrů ustřelit křídlo mouše. Pak ho všichni obcházeli obloukem. Dobrá muška mu jako studentovi vynesla spoustu střeleckých cen. Jako dospělému pak tolik zakázek, že mohli ostatní snipeři odejít do důchodu. Obzvláště se vyznamenal hned při té první. Ještě po dvaceti letech byl ve školní síni slávy k přečtení popis toho, jak perfektně dokázal hlavu oběti trefit. Tak perfektně, že když kousky mozku a kostí přistály na váze, červený karafiát v ní se ani nezachvěl.

Večírky u lady Agáty probíhaly vždy ve velkém stylu. Mnoho nudné konverzace, příšerných vtipů i zajímavých lidí.
To se ostatně potvrdilo i tento večer.
„Tohle je můj synovec. Dorian Gray,“ představila ho.
Oskar se zálibně zadíval na pohledného mladíka, který stydlivě klopil oči.
„Velice mě těší,“ zašeptal.

***

„Chtěl byste se projít?“ zeptal se Oscar po chvíli zdvořilostní konverzace. Dorian měl stále ruměnec ve tvářích. Přesto kývl.
Zahrada byla plná všelijakých druhů květin.
Oscar se sklonil a utrhl několik barevných karafiátů.
Zelený založil Dorianovi do klopy. Červený mu položil na rty.
Dorian se usmál.
A závoj šeříků taktně skryl jejich polibek.

___________________________________________
Poznámka: Zelená barva je už od dob Starověkého Říma spojována s homosexualitou. Zelený karafiát se později stal poznávacím znamením pro gaye. Například Oscar Wilde si na jeho nošení opravdu zakládal ;)

No dobře, nedal mi kytku na Valentýna. Přes to už jsem se nějak přenesla. Dokonce ani do toho blbýho kina mě nevzal. Ale nakonec, fakt nic tak světobornýho nedávali.
Teď má příležitost to napravit. Už fakt poslední. Jako poslední poslední.
Je první máj, lásky čas, stojím na Petříně a smrdím pod třešní s cigaretou. Doufám, že nepřijde pozdě. Teda jako později než normálně pozdě.
A hele, tamhle se sype. Nese nějaký zelí, že by naděje?
Aha. Červenej karafiát. Sakra, copak je MDŽ? To je snad zlej sen!
Červený karafiát viděti, za přítele vola míti.
Ach jo. Já jsem taková kráva...

---

Tohle byla moje první asociace a nešlo odolat. Pro fandomu neznalé:
http://www.youtube.com/watch?v=W1xrXpzYJDw&feature=relmfu

Jestli tohle není BJB, tak už nevím co. :-) Ale celé drabble bylo inspirováno vzpomínkou na tuto píseň (Kokino garifalo je řecky opravdu červený karafiát) a skutečnými zážitky.

Máme volný den. Konečně, skoro po letech. Můžeme jít večer ven! Tak to každopádně půjdem.
Jenže v té hospodě, co je koncert, se nevaří.
Tak co si dáme? Půjdeme do té drahé restaurace, kde poznají fillet mignon od nízkého roštěnce? Nebo na sushi? Nahoru nebo dolů? Nebo na tagliatelle do Balady? Do indické restaurace? Či to vyhraje domácí mexická kuchyně v Pakáži? Ne, posledně na nás zapomněli, jíst jsme šli potupně do MacDonalda...

Měli jsme balkánskou pizzu u stánku za zvuků řecké písně. Možná to zní divně, ale je to fakt. Hned vedle stánku je řecká cestovka. A naproti květinářství.

Marceline získala titul královny upírů zcela zaslouženě. (Schválně, proč tu asi není žádný král upírů?) Svou pozici potvrzuje pravidelně na Stříbrném puštíkovi. Minule její kytarové sólo a vražedný text pronikl jako ledový severák do srdcí bytostí až v temnotemné Nocosféře.
Ke královským povinnostem patří občas někoho vystrašit k smrti, v čemž je Marcelina skutečná odbornice, a rodiče po celé zemi s ní straší své zlobivé potomky.
Navíc musí trýznit smrtelníky a sát červenou.

Červený karafiát vykrvácí pod dotykem Marcelininých zubů. Marcelina jeho barvu slastně vysaje a obrátí se k záhonům rudých růží zdobících královskou zahradu.
Princeznička ráno vyletí z kůže.

(doplňuje tenhle drabble.)

Opravdu to zkoušel. Ale vztek byl silnější. Naposledy mu bylo na terapii řečeno, aby zkusil zahradničení.
Zkusil. A po fiasku s růžemi, tulipány a smrti všech sukulentů v okolí se mu konečně něco podařilo.
S výrazem čerstvé prvorodičky sledoval svůj červený karafiát.
Z vedlejšího domu vyběhlo pomuchlané individuum, přeskočilo plot, popadlo jeho karafiát a chtělo s ním vzít roha.
Zařval, popadl lopatu a jal se pronásledovat bělovlasého zloděje.
Mlátil ho lopatou hlava nehlava, ale individuum ani nezpomalilo. Vběhlo do nejbližšího domu, skočilo do pračky a zmizelo v oblaku květinové vůně.
„Zas… upíři,“ procedil mezi zuby a vzteky přelomil lopatu vejpůl.

A/N: Dobře, já se tedy zpětně přiznám. Sice to bylo později, než samotný nápad, ale tahle písnička mi velmi pomohla s celkovým obrazem - takhle nějak melodicky si představuji ten příběh. http://www.youtube.com/watch?v=0fUZWmnmKSw
****

On je ten mladičký voják beze jména, jehož nikdo nezná. W.
Podběl má v očích, je nemocný.
A smrt také, když hledí důvěřivě vpřed a usmívá se.
Tváře lilie bílé. Nezvyklé čerstvému prachovému povětří.
Vlasy slunečnice. A je vysoký a za sluncem se točí a do něj se dívá, a také jak se lesknou břečťanové šlahouny jedovatých hlavní.
Dívá se a diví se, kde se tu vzal. Divizna uprostřed květinami zasypané louky.
Naproti u řeky se ježí bodláky.
Výstřel voní hořkým rmenem.
Na bílé košili vykvétá červený karafiát.
Vadne.
Schne.
A stále se ještě překvapeně usmívá tím polodětským pampeliščím úsměvem.

Vozík som zastavil vedľa oddelenia s kvetinami. Zadíval som sa naňho a pocítil som hrdosť nad svojou prácou. Vo výške oči priemerného stredoeurópskeho muža (179 cm) sme umiestnili po stranách vchodu červené ruže, ktoré sú podľa prieskumu mužmi považované za kvety najviac vhodné pre partnerku. Mal som zistené, že návštevnosť oddelenia kvetín tým stúpne o sedemnásť percent. potrebujeme ľudí dostať dnu, tam už im tovar predáme. Pod ružami boli umiestnene červené karafiáty. Tie sú tak trochu experimentom, pretože v ostatných hypermarketoch príliš dobre nepredávali. Rozhodli sme sa ich nasvietiť ľahko nažĺtlym svetlom a zahájiť predaj akciou „dva za cenu jedného.”

Autorská poznámka: K poviedke Michala Hvoreckého zo zbierky Lovci a zberači, ktorú zverejnil na svojom webe.

Hodiny odbily jedenáctou hodinu. Mladá žena však seděla za stolem. Neměla pojem o čase. Sledovala vázu před sebou v očekávání a umírající naději… Byl v ní rudý karafiát. Jeho květ slábl a jeho okvětní lístky šedly. I žena byla slabá a bez jiskry.

Proč jí poslal květinu, když se nikdy nevrátil? Mělo to být sbohem? Bála se… Vzpomínky jí budily ze spánku a měnily něžné sny na noční můry. Musí být silná.

Jednou rukou převrhla vázu a ta se s křachnutím na podlaze rozletěla na desítky střepů. S květinou pod nimi pohřbila i veškeré smutné vzpomínky. Začala zase od začátku…