DMD č. 25. pro 25. 4. 2012. Téma: Tenký led

„Slyšels o té nové zábavě? Klouzání na ledě. Bruslení.“
„Nechápu, co na tom kdo vidí,“ odvětil důstojně András.
Hučela do něj, aby to taky zkusil.
„Nemám led rád. Už od dětství,“ zavrtěl hlavou.
Nakonec se nechal přesvědčit, i když vrčel cosi o bláznivém nápadu. Zanedlouho ji sledoval, jak se ladně s lehkostí prohání na zamrzlé hladině. Jako labuť… Dodal si odvahy a vyjel na led… upadl… led se pod ním probořil.
„Proč?“
„Já jsem na sebe použila nadlehčovací kouzlo,“ přiznala se čarodějka. „Abych byla lepší. Nenapadlo mě, že kromě toho, že budeš padat, by ses moh tím tenkým ledem probořit.“

Poznámka: Založeno na několika faktech, ale pořád je to fikce. I když myslíte si, že Johnny se vzdal koní, aby dal přednost krasobruslení kvůli krasobruslařce?

Zima přišla náhle, dokonce tak, že zamrzla voda, která zůstávala na poli po vytrvalých deštích. Kluk od sousedů tam chodil bruslit. Johnny se s ním moc neznal, jen se zdravili, ale byl pro něj vzor. Vynikal ve sportech, byl krásný a oblíbený. Když rodiče zpozorovali jeho zaujetí tím sportem, pořídili mu brusle. Učil se na tom tenkém ledě, když tam Tom zrovna nebyl.
Johnny opět bruslil, když přišel Tom. Bál se, že se před ním shodí, ale on mu radil, povzbuzoval ho a v rámci učení ho držel za ruky. Tohle byla velice silná motivace. Krasobruslení se stalo jasnou volbou

„Já jim to chci říct.“
„Jsi si opravdu jistý?“
„Jsem.“
„No, ale z tvého vyprávění jsem pochopil, že s tvými rodiči se v téhle oblasti pohybuješ trochu na tenkém ledě.“
„Na tenkém ledě? Ne. To je jako chodit po vodě, tam už ani žádný led není!“
„A oni tuší, že…“
„Tak to opravdu nevím. Myslím, že si uvědomují, že jsem jiný než ostatní, ale nejsem si jistý, jak to vezmou.“

„Mami, tati… tohle je Roman.“ Nádech, výdech. „Já ho miluju a žijeme spolu.“
Ticho.
„Takže jsi gay?“ zeptala se matka.
„Jo.“
„Skvělé. Pomůžeš nám sehnat pátou sérii Queer as Folk?“

A/N: Velice odlehčené (jsem v depresi z témat). Mírné bjb (nestíhám). Věnováno památce. Sire, mám vás ráda. Vy víte, jak to myslím.
****

Jmenuji se Kit. Nebo Filip. Nebo Jonas.
Jsem žokej. Průměr, bývalý šampion nebo současný šampion.
Nebo nákupčí. Nebo pilot. Nebo fotograf.
Nemám manželku. Umřela. Nebo jsem ji nikdy neměl.
Rád se seznamuji. Většinou se žen bojím a většinou jsou divné. Nebo krásné. Nebo obojí.
Většinou mě nechtějí nebo mě asi chtějí.
Taky se něco stane. Zastřelí se mi přítel, okradou mě nebo mi umře bratr.
Vždycky je v tom zločinec.
Vždycky balancuji na tenkém ledě.
Vždycky málem zahynu.
VŽDYCKY jsem hrdina.
Mám to rád.

Ale poslední dobou si začínám myslet, že tady má nějaký Dick Francis trochu problémy s fantazií.

Zima byla úspěšně ukončená, úhledně zabalená. Twilight Sparkle svým organizačním talentem pomohla všem v Ponyvillu, aby svůj velký úkol dokončili včas.
Nikdo jako by si ale nevšiml, že ona na svoji organizační práci nebyla sama. Celou dobu jí věrně po boku stál on - Spike. Ačkoli se mu od začátku klížily oči a po ničem netoužil tolik jako po pár hodinách spánku, vydržel s nimi celý den a půl, věrně odškrtával položky seznamu, kontroloval a překontrolovával.
A jak se mu za to odvěčili? Nechali ho ležet na poslední tající kře uprostřed jezera.
Nejen, že se nevyspal, ale navíc se důkladně prochladil.

"Už ti někdy někdo řekl, že tančíš na tenkém ledě?"

"Zatím nikdo. Ale potkala jsem mnoho, kteří si to mysleli."

Tvé rty se zkroutí do úsměvu, ale hnědé oči zůstanou vážné. Přistoupíš blíž a ztišíš hlas.

"Nedělám si legraci. Měla bys být opatrnější."

"Nemůžu si pomoct. To tys mě udělal takovou, jaká jsem," namítnu, ačkoliv vím, že je to lež. Toto všechno jsem si na sebe přivolala sama. Jediný pohled do tvého obličeje mi řekne, že si to uvědomuješ stejně dobře jako já.

"Pojď," natáhneš ke mně ruku. Na pár vteřin zaváhám, ale pak ji uchopím.

Je hebká a chladí.

Pan Bobr přešel po ledu k horní části hráze, aby se podíval, jaké škody zima napáchala. Plnými doušky hltal svěží vzduch a užíval si slunečních paprsků, které ho hřály do zad. Díky Aslanovi se konečně všechno vracelo do pořádku. Většina sněhu už odtála, takže mohl snadno poznat, kde strop příliš povolil a je třeba ho vyspravit novým materiálem. Za odpoledne se mu podařilo nanosit k hrázi dostatek větví a jiného dřeva, aby se mohl pustit do díla. Všechno šlo hladce, když najednou zaslechl podezřelé zapraštění. Když si uvědomil, co se děje, bylo už pozdě.
Šplouch! Dlouho očekávané jaro ho zaskočilo.

Poznámka: Tímto bych se chtěla omluvit Rebelce za stejný nápad, přísahám, že jsem si její drabble přečetla až po publikaci toho svého -.-"

Tua-Tua Ekbergová se ujistila, že vychovatelka spí, a vylezla oknem. Teprve na dvorku si obula střevíce, a i za tu chvilku jí chodidla mrzla.
Mikel se choval divně. Vlastně to nemohla posoudit. Teprve nedávno ji vytáhl, když se při bruslení prolomil led, ale předtím ho jen potkávala a vlastně ho vůbec neznala. Ale byl jiný. Ode dne, kdy potkali Pata. Nebo to začalo až s tím lodním deníkem? Těžko říct.
Mikel si určitě myslel, že Pat může zavolat jeho tátu zpátky. A pak četli deník... Co když Mikel sám neví, jestli vlastně tátu zpátky chce?
Zeptat se ho nemůže.

Veřejná zpověď
Tuto knihu jsem tolik chẗěla a nikde v antikvariátě ji neměli, že jsem ji sprostě ukradla z poličky s knihami jednoho veřejného ubytovacího zařízení, kde po ní pes neštěkl a začínala plesnivět. Je to jediná krádež mého života, za kterou se nestydím. U mě je knize lépe. Je čtena.

Večer nad vypitým vínem a drobky od křupek přišla řeč na předtuchy blížícího se konce a na vzdávání se rakovině. Nikdo z nás nedokázal vybruslit z nebezpečného tématu, nikdo se o to ani nepokoušel. Seděli jsme pospolu a báli se pohlédnout jeden na druhého. Každý další krok by rozbil křehký dojem vyrovnanosti. Každý další krok by znamenal pád do hlubin.
V kuchyni bylo horko, ale já se třásla.
Pak jsem na chvíli vyšla pod hvězdy na skutečný mráz a skoro viděla bílé kosti nás všech pod tím obrovským nebem.
Před spaním jsem se chtěla modlit, ale nenapadalo mě, ke komu.

Běžím lesem.
Sníh mi praská pod bosými chodidly.
Studí.
Nesmím zastavit. Zpomalit. Upadnout.
Nad hlavou mi svítí měsíc.
Úplněk.
Za sebou slyším jeho funění, dusot tlap a vlčí vytí.
Nevím, kde jsem.
Nevím, kam běžím.
Nevím, kudy mám pokračovat dál
Ven z lesa. Možná bych se mohla dostat přes řeku. Někde tu musí být.
Noha mi podklouzne, jak mi z cesty zmizí sníh, až málem upadnu a ztratím naději na nepřežití.
Led mě zastudí do zmrzlých chodidel.
Jezero? Rybník? Řeka?
Nevím. Nemám čas nad tím přemýšlet.
Musím dál.
Sklouznu se vpřed.
Led zapraská.
Příliš tenký, než aby unesl takovou váhu.

Zmateně se rozhlížela. Všude bylo tolik lidí v kostýmech a maskách. Tancovali. A ta hudba. To cinkání a hlas - jeho hlas.
Ale koho vlastně? Nevzpomínala si.
Věděla však, že ho musí najít.

Netušila, že ji potají pozoruje. Až se nakonec ukázal, aby ji vyzval k tanci.
A tančili. Její šaty, bílé jako právě napadlý sníh, zářily celým sálem. Bylo to jako ve snu.
V tu chvíli to uslyšela. Hodiny odbíjely dvanáctou.
Vzpomněla si. Toby!

Začala se zoufale prodírat davem. Musela pryč.
Stěna bubliny vypadala jako z tenkého ledu. Už nepřemýšlela. Popadla židli a rozmáchla se.
A pak už jen padala.

__________________________________
Poznámka: Kdo by to chtěl i s videem a písničkou, tak tady máte odkaz.

Draco Malfoy nervózně vešel do potemnělé místnosti. V křesle, jež spoře osvětlovaly plameny krbu, seděl Lucius. Do teď spokojeně pročítal nejnovějšího Věštce.

„Co máš na srdci?“ zeptal se syna, aniž by od plátku zvedl hlavu.

„Tati… Víš… Našel jsem si dívku.“ vyhrkl tázaný. Malfoy starší povytáhl obočí a konečně se na něj podíval.

„Astorii Greengrassovou.“ pronesl Draco a jeho otec si viditelně oddechl.

* * * ~•~ * * *

Za měsíc přišel znovu se stejným oznámením,…

„Kdo je to, synu?“ zeptal se Lucius klidně, naivně věřil v další čistokrevnou dívku.

„Hermiona… Hermiona Grangerová.“ V tu chvíli Draco věděl, že tento led je na něj příliš tenký.

Základna se zdála být opuštěná.
„Náhradní generátor taky nefunguje,“ oznámil Childs. „Někde tu přece musejí mít aspoň baterky, Norové zatracený.“ Vrhl rychlý pohled na židli. „Kurva, hoďte přes něj někdo deku!“
Vyšel ven. Vánice začínala nabírat na síle; za chvíli se nebe i země slijí v jednu neprostupnou bílou masu.
„MacReady?“
Pilot stál na ledovém návrší. Nemluvil, pohled upřený před sebe. V údolí pod ním se ve sněhu černal otvor.
„Norové?“
MacReady přikývl.
„Něco tu museli najít. Nejspíš nad tím povolil led a nějak se to dostalo na povrch. Vykopali to a vytáhli ven.“
„Ale co?“
MacReady bezradně pokrčil rameny.

Měla to být ta nejlepší svatební cesta ze všech. Do tropů. Mezi palmy, koktejly s deštníčky a ke kýčovitě modrému moři. To všechno tu bylo. A ona si to užívala. Až na ten časový posun. Zatracených sedm hodin. Nemohla spát. A nemohla být vzhůru. Její tělo si tvrdošíjně trvalo na greenwichém čase. Převalovala se v posteli, poslouchala, jak její novomanžel vedle tiše chrápe a nechtěla nic než usnout.
Pak se to jedné noci zlomilo. Odpoutala se od času. Ovládla ho. Stala se jeho paní. A pak – jakoby se v jediném okamžiku probořila skrze tenký led – se Donně začaly vracet vzpomínky.

Nahlédl do hlavního sálu, kde se mu pod nohy přimotal vnuk paní Vodnáškové.
„Božíku, ty lumpe!“ zaznělo seshora. Muzeum bylo o prázdninách zavřené, podlaha posypaná pilinami a všude stálo lešení.

Znovu prohledal depozitář. Vitríny, šuplíky… Ať už hledali cokoli. Ze zoufalství rozpáral břicho exponátu…
Našel to. Oblé, ne větší než kapesní hodinky. Nakolik si pamatoval z hodin zření, šlo o černé zrcadlo. Odrazná plocha z leštěného kamene. Onyx? Který magor by ho použil?
Jirka se ve své branži musel pohybovat na sakra tenkém ledě…

Má se podívat…?
Ani náhodou, otřásl se.
Co teda?

…Temnota ho oslepila a zdáli zaburácely tanky.

---
Pozn. aut.: Jde o pokračování Sálu nestvůr s Mirkem Doležalem v hlavní roli.
Toho času čtyřletého Božíka Všekazů jsem si půjčila od… Ave? Dík. Snad nebude vadit, že jsem mu pořídila babičku... : )
Na další kapitolu tudy