DMD č. 26. pro 26. 4. 2012. Téma: Pokrevní bratři

„Áčko!” hlásil Radar.
Hawkeye sice protestoval, že tím zabijí tucty pacientů, ale poslušně vylezl na horní lehátko.

„Ovšem. Pár dní tu nejsem a ve stanu to vypadá jako v chlívě.”
„Není zač, Franku.”

„Proč já? Najděte si někoho jiného!”
„Jste poslední dárce skupiny A, kterého jsme ještě nevyužili, pane.”
„Lehni, Franku! Ví Bůh, že kdybys nebyl jediný, nikdy bychom to po tobě nechtěli.”

„Jako tvůj ošetřující lékař ti říkám: Žádný alkohol,” podával Trapper Hawkeymu sklenici ginu.
„Sklapni.”
„Hm, to vypadá na akutní burnsitidu. Zvláštní je, že Frank tenkrát žádnou hawkeytidou netrpěl. Že by proto, že až teď jste indiánští bratři?”

Upozornění: Nevhodné pro rodiče, osoby citlivé, tvory vyhýbající se smutným či tragickým drabblatům, ... pro kohokoli?

„Mamí! Oni útočej' na moje panenky!“
Žena vyrazila obhlédnout situaci do dětských pokojů. Cestou ji zasáhlo několik šípů z dětských luků.
„Klid tady bude,“ zahrozila malým indiánům. „Váš lov byl úspěšný, takže se teď můžete postarat o své kmeny. Třeba vám pak bohové požehnají koláčem.“ Kamarádi nadšeně zmizeli v pokoji.

„Vykouříme tuto dýmku míru,“ odříkával chlapec, v ruce obyčejný klacík, „a spojíme naši krev na zapečetění našeho bratrství.“ Vytáhl odněkud nůž. „Pšt, máma neví, že jsem si ho půjčil.“

Dveře se otevřely.
Tác dopadl na podlahu.
Kusy koláče se rozsypaly po koberci.

Pohřbili je do jednoho hrobu, jako opravdové bratry.

Varování: nespisovná čeština a vůbec jazyk, jakého by autor originálu nikdy neužil. Dokonce ani v případě záporné postavy... Nevadí. I tak ho máme rádi.

A stejně jsou zajímavý. Cestičky, kterejma se ubírá lidská paměť. Jsou dny, kdy se nápovědy povalujou všude kolem. Stačí se zakoukat a ocitnete se TAM. O třicet let dřív...
Ta fotka byla mizerná. S foťákem, co Lexa šlohl doma bráchovi, nikdo zacházet neuměl.
Pro leckoho by to byl jen obrázek grázlů z Přístavní. Rozcuchaný vlasy, úšklebky... Jenže oni měli jména. A příběhy...
Civěl jsem na tu fotku jako uhranutej.
Pak jsem opatrně pohladil místo, kde byla vidět krvavá skvrna na Lexově rozbitým koleni. Stejná jako na mým.
Pokrevní bratrství. Srandovní myšlenka, co?

"Jdu vám vyměnit kapačku... Pane Stránský, vy pláčete?"

Alert: BJB!!! BJB!!! BJB!!!

Když o tom přemýšlím, nemohu uvěřit, jak to, že jsme mohli vůbec vyrůst spolu. Takovou část života jsme strávili vedle sebe, jako pokrevní bratři! Se vším, co k tomu patřilo. Celé dětství jsme si spolu hráli. Byli jsme trestáni za stejné poklesky (byť ne každý měl na nich stejný podíl). Měli jsme společného domácího učitele. Chodili do stejných škol. A kdyby byl býval ON skutečným bratrem, byli bychom spolu dodnes, navzdory jeho, řekněme, levnému vkusu. Jenže ON neměl vlastně vůbec levný vkus.
Ve skutečnosti toužil dosáhnout příliš vysoko navzdory okolnostem, a bylo mu jedno, kolik cizích snů při tom pošlape.

„Můj bratře,” řekl Vinnetou a obřadně přejel čepelí přes své předloktí.
„Můj bratře,” opakoval Old Shatterhand a učinil totéž.
Přitiskli ruce k sobě, ránu na ránu, a pevně sevřeli volnou levačkou. Chvíli tak setrvali.
Vtom se Old Shatterhandovi zatmělo před očima. Rozbušilo se mu srdce, roztřásl se zimou a pomalu upadl do mdlob. V horečnatém snu ještě matně zaslechl Klekí-petru, jak volá: „Dost! Pusť ho!” nejdříve řečí meskalerů, a potom v němčině.
Když se probral, znovu ho ošetřovala Nšo-či. Rychle bratra zpravila a ten za Old Shatterhandem hned přišel.
„Vinnetou je zahanben. Netušil, že jeho bílý bratr Šarlí má nulku.”

(Pozn.: Drabble se vztahuje k této dvojici. Místním slasherkám na vědomost se dává - neskvíkejte, vážně to jsou jen bráchové :) )

Slunce stálo vysoko nad londýnskými střechami. Podávala se snídaně.
„Proč si vždycky bereš dopisy do jídelny? Nechápu to. Navíc mi není dobře,“ řekl lord Alfred bratrovi rozmrzele u čaje. Lord Francis zavrtěl hlavou.
„Za tvoji kocovinu nemůžu já, nebo snad moje dopisy, ale víno, které jsi vypil včera v klubu se svým básníkem. Předpokládám, že tě nemusel moc přemlouvat.“
„Vůbec mně nepřemlouval. Piju vždycky dobrovolně. A co vy diplomati?“
„My pijeme jen na zahraničních ambasádách. Domácí alkoholismus nenávidíme.“
„A pak nosíte dopisy k snídani.“
„Vy umělci snídáte rovnou romány. A podej mi cukr. Jsi mladší, a navíc – mně není dobře.“

A zde je druhá...

Sir Leoline zbledl, když uslyšel jméno Geraldinina otce. Přítomný výraz se vytratil, rty neslyšně zopakovaly, co slyšely. Jako by to nebyla pravda, dokud ho sám nevyslovil. Bylo tomu dávno, tak dávno. Již uvěřil tomu, že ta doba nikdy nebyla. Divoké hony, veselé pitky, vzrušující zápasy, zdržení v lese, tajné schůzky... Vše se zdálo jako sen. Jako by večer ulehl a obrazy předchozí noci navázaly tam, kde byly přerušeny. Pomluvy a urážky byly neodbytným sluncem, které se mu prodralo pod víčka, léta nepřátelství vyčerpávajícím dnem, který se vlekl. Noc se však blíží. Bez přemýšlení poslal barda Bracyho k lordu z Tryermaine.

Poznámka: Ano, čtete správně, Coleridge byl nejen femslasher, ale i slasher - no jo, romantici... <3 Viz zde.

Tiše bublající potok a dva mladící sedící proti sobě. Kolena překřížená v indiánském sedu, v levé ruce nůž.
Beze slova současně provedli řez pravým předloktím. „Bratře,“ pravil Elladan hrdě a přitiskl ránu na ránu. „Bratře,“ potvrdil jejich spojení pevným hlasem Elrohir.

Okamžik souznění narušili blížící se kroky. „Co se tu děje?“ divil se Elrond, když spatřil krev na rukou svých synů.
„Stali jsme se bratry,“ vypjal hruď Elladan.
„Ale vy jste byli bratři i předtím.“
„Ne, teprve teď jsme pravými pokrevními bratry,“ vysvětloval trpělivě Elrohir.
Elrond oněměle otevřel ústa – bude muset chlapcům dopřát více hodin genetiky než čtení dobrodružných příběhů.

Šipka jezdců se řítila pustou plání tak, jak ukazovaly runy.
Zastavili.
Převrácený vozík, mrtvý kozel a vana. Jinak nikde nic.
Pokud nepočítáte Prima ve vaně.
Neznamenal pro mě nic, jen překážku v cestě na trůn a příklad toho, čím nejsem. Pravý protiklad.
Nejstarší a nejmladší. Světlý a tmavý. Hodný a zlý. Mrtvý a živý.
Měli jsme společnou jedině krev. A kolik ti jí zbylo v žilách, bratře?
Zůstal jsem sám. A bylo by to skoro dojemné, kdybych o to celou dobu neusiloval.
Emoce si Septimus nikdy nemohl dovolit. Ani radost, že je králem, mu dlouho nevydržela. Chyběl mu ten kámen.

upřesnění fandomu: film

Dnes som nechtiac zabila svojho pokrvného brata. Ale fakt som nechcela.
Prvý krát sme sa stretli v cukrárni. Mala som vtedy chladený džús. Ihneď sme sa stali dobrými priateľmi a už v ten deň sa stal mojim pokrvným bratom.
V ďalších dňoch mi strašne pomáhal. Pri písomkách v škole mi donášal správne výsledky od Fera, bol mojim špiónom v zborovni a keď ma niektorý z učiteľov hneval, tak ho pár krát bodol.
Akurát dnes, keď mi sadol na čelo, spomenula som si, že som mu zabudla kúpiť krvavničky. Plesla som sa do čela. Bohužiaľ môj priateľ komár už nestihol uletieť.

Autorská poznámka: Je to k pesničke.
Edit: Názov fandomu

Věděla jsem, že Creagan i Trivet přežili díky Dračímu právu Ceaty, ale nechápala jsem, co víc mohli mít společného, když je dělilo šestnáct let. A přece jsou nyní nejlepšími přáteli.

„Tuhle historku moc lidí nezná,“ začal jednou Creagan své vypravování.
„Trivet, mohlo mu být tak deset let, mě vyzval na souboj mečem,“ pokračoval.
„Na souboj?“
„Nevím, jak ho to napadlo, ale mířil na mě dřevěným mečem a myslel to smrtelně vážně. Nechtěl jsem se mu smát, tak jsem navrhnul příměří.
„A přijal to?“
„Přijal. Ale dal si podmínku, že s ním musím uzavřít pokrevní bratrství. Jsem rád za jeho přátelství.“

Jako děti jsme byli jenom spolu.
Už od mala jsme spolu něco vymýšleli.
Nechtěly jsme vypadat stejně, takže já nosila Pradu a sestra Gucciho.

Nikoho jsme k sobě nepouštěli.
Hráli jsme si s dětmi, bylo to fajn, ale stejně jsme raději plánovali taškařiny.
Chodily jsme do nejlepších škol. Přátelily se s nejlepšími lidmi.

Milovali jsme se, bratr a já.
Byli jsme nerozlučná dvojka.
Nakonec jsme stejně zůstaly samy.

I když jsme nakonec našli kamarády, nikdy se neopustíme.
Zbyl jsem jen já. Hry skončily, ale musím jít dál. Kvůli tobě, brácho.
Být spolu, dýchat jedna pro druhou. Co jiného nám zbývá.

-----------
Kdo uhodne, co je to za sourozenecké dvojice? :) Nápověda - všichni jsou zrzaví, jedni chodí do růžové školy pro snoby, druzí to umí s pyrotechnikou a třetí četly Harryho Pottera dřív než oficiálně vyšel.

A řešení: Hikaru a Kaoru z Ouran Highschool Host Club, Fred a George Weasleyovi z Harryho Pottera, Caroline a Cassidy - dcery Mirandy Priestly z Ďábel nosí Pradu

Stál jsem na střeše a sledoval, jak mluví s rozkošnou blondýnkou.
Vždycky měl pro tento typ ženy slabost.
Stejně tak jako dřív pro nevinné dívky, které mohl ničit svojí temnotou.
Miloval lov. Systematické a nenucené ničení čisté duše, kterou sám ztratil. I když jsem pochyboval, že někdy nějakou měl.
Ale zároveň nenáviděl jejich lidskost. Pohrdal jimi, byly pro něj jen hračkou pro ukrácení dlouhé chvíle a dobrým jídlem, které si skutečně uměl vybrat.
Znal jsem ho… vím, co se v něm skrývá. Co se kroutí na dně jeho navrácené duše.
Nenávidí sám sebe.
Vím to.
Znám ho.
Byl mi bratrem.

„Hele, žijem tady spolu na ostrově, musíme nějak stvrdit to pouto.“
„No máš pravdu.“ Tom si představoval tu úžasnou věc, ten posvátný rituál, bude mít svého pokrevního bratra jako indiáni. A jak mu budou všichni kluci ve škole závidět, že je to právě Huckleberry Finn! „Nebude to hodně bolet?“
„Neboj, ani to neucítíš. Stačí malá dírka.“ vytáhl Huck svůj ušpiněný, trochu zrezivělý kapesní nůž. Nejdřív se řízl do dlaně on a pak jej podal Tomovi. S přemáháním, aby si Huck nemyslel, že nemá odvahu, se řízl taky. Pak spojili ruce k provedení obřadu. Drželi se dlouho, aby se krev promísila.

Poznámka: Slash. A film z roku 1926, který všem doporučuji - něco tak gay se jen tak nevidí.

Kdysi dávno se jejich krev dotkla – to když si přísahali bratrství.

Teď to byly doteky jiného druhu. Leo a Ulrich stáli opět na ostrově přátelství a zatímco tělo Felicitas padalo do hluboké vody, oni dva si padali do náruče. Veškerá frustrace – souboj – smrt – vše bylo najednou pryč. Felicitas byla pryč. Už mohli být jen oni dva a jejich vášnivé přátelství. Vždyť co by na tom mohlo být špatného?

Objímali se, líbali se, pistole ležely zapomenuty opodál. Trhali ze sebe oblečení, přestože sněžilo. Jenže potřebovali cítit opravdovou kůži, opravdové tělo a opravdové štěstí. Protože ta ďábelská žena byla vždy jen náhražka.