Bajky (literární forma)

Za devatero horami a devatero řekami žila ovečka Blažena. Byla bílá jako sníh a hloupá jako... ovce. Jednoho dne se Blažena rozhodla zahrát si šachy s nejchytřejší dámou v okolí, vránou Marií. Marie tušila, že Blaženu porazí, a tak jí nechala výhodu bílých figur. Jednoznačnost partií ji ale zaskočila:
f3 -- e6 -- g4 -- Dh4#
Mat ve dvou tazích.
g4 -- e6 -- f4 -- Dh4#
Mat ve dvou tazích.
f4 -- e6 -- g4 -- Dh4#
Mat ve dvou tazích.
g4 -- e6 -- f3 -- Dh4#
Mat ve dvou tazích.

Pak si dámy prohodily strany, a protože pak Blažena nedostala mat ve dvou, nikdy už s Marií nehrála jinak.

Zvířátka žila svobodně v lese, některá spokojená, jiná méně.
Mrzout jezevec brojil proti sovám. Jsou divné, létají potmě. Kdoví, co spolu domlouvají, o čem rozhodují.
Většina zvířátek proti sovám nic neměla, některá však časem uvěřila.
Poznenáhlu v lese přebíral vliv mazaný lišák, který se vlichotil kdekomu. Prý se přátelil se strašlivým medvědem terorizujícím sousední polesí. Stále častěji se kolem něho objevovali medvědovi poddaní.
„Kdepak. Nejhorší jsou sovy,“ prohlašoval jezevec.
Jiným vadily předsudky vůči medvědovi.
S ním se vyplatilo být zadobře.
Ostatně, lišák udělal pořádek. A ochránil les před sovami.
A tak zvířata uzavřela s medvědovou říší přátelství na věčné časy.

Žila byla jedna přemýšlivá veverka. Byla z početné rodiny a často živořili. Viděla, že i jiné rodiny někdy hladoví. I napadlo ji, že v lese není dost potravy pro všechny.
Umínila si, že se nevdá. Jenže potkala takového fešáckého veveřáka, že nešlo odmítnout.
Liška jí prozradila, že lidé nemají děti, když nechtějí. Používají nějaké pilulky.
Veverka šla do vesnice. Za jedním oknem na stolku nějaké pilulky spatřila.
„To bude ono.“ A uloupila je.
Marně jí vrána domlouvala, aby byla opatrná.
Veverka pár pilulek slupla. Pak proležela měsíc a slezla jí veškerá srst.
A proto, milé děti, nikdy neberte neznámé léky!

Žila byla kdysi ovečka, roztomilá, výmluvná, ale ducha poněkud mdlého. Nabádali ji, aby se vyhýbala vlkům, že jsou zlí a koušou, ale ona nedbala. Vlci ji přitahovali.
I dostala se jednou potajmu na vlčí shromáždění a učaroval jí samotný vůdce tlupy. Vypadal tak silně, hrozivě cvakal zuby, rafl každého, kdo se mu znelíbil. Ovečka si nepřála nic než mu po zbytek života věrně sloužit.
A stal se zázrak. Ovečka si svou výmluvností a roztomilou prostomyslností vlčího vůdce získala. Bystře pochopil, že nejen vlci mu mohou být užiteční.
Učinil z ní svou mluvčí, a pokud neumřela, žije s ním šťastně dodnes.

Kamzík se vyšplhal na nejvyšší skalní výběžek. Necítil závrať, jen závany větru. Sebejistě balancoval na vrcholku. „Pche, vidíte mě?“ volal a vítr jeho domýšlivá slova odnášel do krajiny. „Tady jsem v bezpečí. Nikdo se za mnou neodváží! Neublíží mi ani tvoje lví zuby králi zvířat, ani tvoje medvědí drápy mlsný siláku, ani ty vlku a tvá obávaná smečka.“ Vychloubání vystoupalo ve vzdušném proudu až k orlovi. Jeho vynikající zrak ihned spatřil chvastouna. Vmžiku letěl střemhlav a jako kámen s obrovskou rychlostí a razancí narazil do kamzíka. Ten se zřítil dolů.

Čím výš se někdo vyšplhá, tím bolestnější bývá jeho pád.

Predával z domu. Nevyprodukoval veľa, čo-to pokúpili susedia, zvyšok miestna pekáreň.

Život chutil sladko.

Bol by pokračoval kým mu sily stačili, no jedného leta sa v kútoch a popri stenách začal objavovať drevený prach. Stoličky sa lámali pod jeho ťarchou, parkety rozpadali. Prišiel o všetok porcelán keď sa preborili police.

Už vedel, že je len otázkou času, kedy mu na hlavu padne strecha.

Pred úľom sa zošikovali bývalé robotnice, teraz vojačky – záloha spojeneckej armády termitov. Aj tomu najmierumilovnejšiemu, najpracovitejšiemu ľudu raz prasknú nervy, ak im niekto pravidelne ukradne a vyžerie domov.

Nech si to pán včelár vyskúša na vlastnej koži.

Byl jeden motýlek, který žil na louce plné květin. A přesto byl nespokojen.
Všechny byly tak všední. Snil o nějaké výjimečné kráse.
Proto se jednoho dne rozletěl pryč. Letěl dlouho, daleko, až se ocitl nad pustou, nekonečnou rovinou. Nelíbilo se mu tam. Začal pomýšlet na návrat.
A tu spatřil dole květiny naprosto nevídané. Byly pokryté nespočtem drobounkých kapiček, třpytily se jako diamanty. Křehké, úchvatné, jako nejvzácnější umělecká díla.
Motýlek byl uchvácen. Tohle byly květiny, po jakých toužil!
Naštěstí ho zastavila stará vážka. Vysvětlila mu, že to jsou smrtící rosnatky.
Motýlek se vrátil a najednou mu známé květiny připadaly opravdu krásné.

Seděli na kameni, kde v břeh se řeka tříští.

Tu Komár začal s vychloubáním, že nejlepším je letcem. Odpoví Hroch, že zas v plavání všechny předčí. Pak Žabák kváknul, že se mu ve skoku dalekém nevyrovnají.
A starý Želv mlčí.

Komár zabzučel, že on umí být v mžiku tu a zas tam. Žabák na to, že je mistrem nad mistry ve skoku do výšky. Hroch opáčil, že jeho vodní proud neodvalí.
A věkovitý Želv mlčí.

Tak se trumfovali, až se servali a zabili.
Jen mileniální Želv dál mlčí.

Inu, proti jalovým žvástům chlubilů je třeba mít kůži pevnější než hroší.

Když zemřel vůdce vlčího národa, měl po něm převzít vládu jeho syn. Protože byl ještě malý, vlády se ujal bratr mrtvého krále. Jak šel čas, mladý vlk zatoužil po trůnu, na který měl nárok. Strýc mu ho však zatím nechtěl předat, protože byl nezkušený a příliš divoký. Princ mu začal usilovat o život, ale nedařilo se mu krále přemoci ani obelstít. Začínal si myslet, že je snad nesmrtelný, když strýce unavila věčná ostražitost, trůnu se dobrovolně vzdal a odešel na odpočinek. Zanedlouho vedl mladý král smečku do války se sousedním vládcem, ale protože neznal strategii války, padl hned prvního dne.

Beránek žil v krabici. Žil tam, co si pamatoval; krabici měl rád. Venku – daleko, odkud už člověk nedohlédl na krabici - byli hadi a rostliny s trny, a beránek hady ani trny rád neměl.
Jednou k němu přišla liška. Dlouze mu domlouvala, že přece každý správný beránek se má nechat ochočit svým stádem. Beránek posmutněl.
Nazítří vyšel ven, daleko; až potkal stádo oveček.
Jeho krabici se smály.
Slyšel hrozné historky o vlcích.
Jeden starý strýček beránek se chlubil, že se schválně nechává pokousat, protože prý přežije vše.
Vrátil se domů.

„Víš, liško,“ pravil beránek, „introvertům je v jejich krabicích někdy líp.“

I hledala jedna žabka nejvhodnější nevěstu pro svého syna, po celém šírém okolí hledala, aby se synek přiženil do vlivné přízně. Nejprve vybrala myšku, ta však zdála se jí býti příliš nevýznamná, šla dál a na sovu narazila, ta se jí však zdála býti příliš dravá a vybírala a vybírala, až došla k potoku a oblázek jí poradil, že jeho strýc sedí přímo na vrcholku hory, všechno vidí a jistě nejlepší nevěstu vybere. Když došla žabka k hoře, kámen spadl, zavalil jí nohu a žabka si uvědomila, že strýček kámen tam bude ležet navěky. Inu, kdo dlouho vybírá, nakonec přebere.

Kdesi v moři žil maličký pražabák. Nechybělo mu nic - snad jenom trocha pochopení pro jeden bláhový sen.
"Nahoru? Co bys z toho měl?" podivovali se mu.
"Když já bych chtěl vidět světlo," šeptával jim bezmocně.
"Nikam, doma zůstaneš," rozhodli.
Po nocích plakal a pozoroval světélkující plankton.
Jednoho dne však přišla vlna a než se nadál, seděl na kameni a shlížel na moře zvenčí.
Zpátky už se nevrátil. Vědci ho jako nesmrtelného strýčka všech suchozemských živočichů vystavili na čestném místě v muzeu a na nebi má svoji hvězdu.
Ne vždy a ne ve všem mají rodiče pravdu. A pražabák to věděl.

Na Špicberkách žili dva chvostoskoci. Vasil a jeho strýček Váňa. Strýček měl tři sestry. Lisu, Brittu a Annu. Žili nedaleko višňového sadu a měli se dobře. O kousek dál žili dva bratři Karamazovi. Jeden pracoval jako revizor a druhý byl idiot.
Jednoho dne řekl Vasil strýčkovi:
"Chtěl bych se oženit, strýčku Váňo."
"Nemůžeš se oženit, dokud sem živý."
Vasil čekal. Umřely tři sestry, oba bratři i višňový sad. Jen strýček ne.
"Proč neumíráš, strýčku?"
"Protože jsem nesmrtelný, chlapče. A ty se nikdy neoženíš."
"To bych se na to podíval." řekl Vasil.
Odtěhoval se do Itálie a založil si velikou rodinu.

Povedal jedného májového dňa chrúst: „Môj strýko je šváb. Po ňom som nesmrteľný.“

Zbehli sa profesori zoológie, entomológie a etológie, aby mu posvietili na krovky. Na ich pätách dorazili páni filozofi a teológovia a debatovali, či je niečo také vôbec možné, a aký vplyv to bude mať na morálku budúcich generácií.

Chrúst si pozornosť náramne užíval. Zrazu bol slávny, všade vítaný a dobre hostený.

Konečne sa na chrústa prišli pozrieť deti.

Fyzikov syn zhodnotil: „Tvoja nesmrteľnosť je hypotéza, treba ju potvrdiť pokusom-“

A chrústa zašliapol.

Ponaučenie: Nevystatujte sa. Môže sa nájsť niekto väčší a silnejší, kto to vezme ako výzvu.