Výtvarné umění

Vysílač na obzoru marně volá sos. Zbytečně vysílá myday, myday. Ikarův pád je neodvratný.

To je ale výška! Měřeno svíravým strachem, jeho zpětným pohledem vzhůru.
Vyčkávající hlubina je tak moc hluboká, až z ní srdce dostalo závrať. Myšlenky se potácí jako po kvalitním silném vínu. Hrozný výběr z hroznů jeho života. Mládí nezastaví hrůzný střemhlavý let. Vzpomínky sviští rychleji než bílé zmítající se tělo, které jako blesk prolétlo oblohou. Nebe, které se odvážil navštívit a tak rychle opustil, mu místo šátku svým modrým odrazem na vodní ploše dává sbohem. Hladina rozevřela svůj černý klín. Voda ho vítá s otevřenou náručí.

Ačkoli si při takovéto výpravě zachováte plné vědomí, příčetnost je spíš na škodu.
Ženy následovaly Griet, protože slova „Vím, kde najít jídlo“ zněla jako zaklínadlo. Všechny už měly na krku pár křížků, uměly se ohánět cepy i lopatami a jejich vztek se valil jako povodeň.
Démoni zvonili na zvony, svolali podzemskou hotovost. Pod náporem zuřivých hospodyněk jim nezbylo než zvedat padací mosty a zachraňovat zbytky zásob.
Ženy je spoutávaly, skopávaly do krvavé řeky, kde i vyděšení obojživelní ďáblové zapomínali, že umí plavat. Bojovnice plundrovaly podsvětní pokladnice.
Když vyšly zpět na zemi a vykašlaly saze, řekly si: „Tak zase příští čtvrtek.“

Terasa připomíná ring. Zábradlí odděluje místo diváků sežehnutou vegetaci. Namísto boxerů se objímá milenecký pár. Před nedávnem rivalové. Bojovali jeden nad druhým tvrdými údery. I přes hrůzné otřesy stále při plném vědomí.
Nyní jsou všechny neshody a vzájemné bitky zapomenuty. Slovní šarvátky jako plevel spálilo slunce. Teď ti dva spolu sedí na lavičce, jejíž bělost bije do očí. Kompaktní stín muže a ženy jako by plaval na podlaze, která je naprosto hladká. Stejně tak i všechny jejich spory jsou urovnány. Nic milence neruší. Jsou sami ve vzájemném srozumění. Hory neshod už mají za zády. Polibek stvrzuje příměří. Láska dostala šanci.

Lidé občas pozoruji oblohu, mraky, které neustále mění svůj tvar podobně jako chameleon barvu.
Malé děti v nich vidí milé věci: ovečky, pejska, peřinku a děsí je maximálně jejich podobnost s drakem.
Co vidí dospělý? Mrak pro něho často symbolizuje hrozbu nebo útlak.
A co připomíná obrovský mrak mladíkovi? Vidí v něm podobu obrovské velryby, černého svědomí, vzducholodi nebo atomové pumy? Vnímá ho jako nedefinovatelné nebezpečí.

Obrovský mrak může způsobit doslovné povodně, ale také záplavy chmur. Soutok černých myšlenek a hluboké deprese. Obnažený muž je v nich ponořen do půli těla. Má však zaťaté pěsti. Je odhodlaný s nimi bojovat.

To je zajímavé. Když si mohu hrát s Alíkem, čas rychle frčí. Zdá se mi, že jsem venku jen chvilku a už mne maminka volá. Musím jít domů.

Teď se mi ale čas hrozně vleče. Čekáme návštěvu. Musela jsem si vzít sváteční šaty. Mají stejnou barvu jako moje oči. Maminka tvrdí, že mi sluší. Ale já je nesnáším, protože se nesmím zamazat. Takže žádné hraní venku.
Nudím se. Pozoruju velkou ručičku u hodin. To je doba, než poskočí na další čárku.
Naštěstí Alík tu sedí se mnou. Jako by mi šeptal do ucha: Já ti rozumím. Taky bych radši dováděl.

Trýznitele spojila škodolibost. Závist, pocit nadřazenosti a nenávist jim zpitvořily tváře. Předhánějí se, kdo předvede větší škleb, kdo víc Ježíše poníží. Překřikují jeden druhého.

„Ježíši, řekni, kdo ti dal herdu do zad?“
„He, he, nevíš?“
„Pověz, kdo tě vykrákal za vlasy?“ Svorně se chlámají.
„Jsi přeci prorok! Tak proč mlčíš?“
„Chlapi, vždyť on to neví!“
„Hádej!“
„Nechce hádat. Bojí se, že neuhodne,“ vyplazuje na něj jeden ničema jazyk.
„Podívej se, takhle vypadáš,“ roztahuje si další prsty chřípí.
A to se nestydíš tvrdit o sobě, že jsi Boží syn?“

Ježíš je ignoruje a jen se vroucně modlí. Slzy vyplavují bolest srdce.

Den se ještě zcela neprobudil. Zima svírá plíce, krátí dech, štípe v nose. Mráz pálí v očích. Otrlí chlapi zvyklí prát se s životem i mezi sebou, ačkoliv nikdy nebrečí, teď slzí.
Čeká je pořádná dřina.
Ohníček dává pouze iluzi tepla. Dým si ztěžka razí cestu mlhou. Sedící muž se snaží ohřát prokřehlé ruce. Stojícího parťáka v pracovních botách zebou nohy. Blíž k ohni už jít nemůže. Chce si zapálit, ale to ho sotva zahřeje.

Koník opodál se pod houní lehce chvěje. Odevzdaně sklání hlavu k hromádce sena. Jeho šíje trochu splývá s bělostí bříz.

Zima ojínila stromy i myšlenky.

To byla rychlost! Můj kůň se splašil a pádil, až se za ním prášilo. Lidé se kolem jen míhali. Z květin se pojednou stala barevná šmouha podobná duze. Tatínek se však koníkovi odvážně postavil do cesty.
„Prrr! Prrr!“ vykřikl jsem zděšeně. Naštěstí koník poslechl. Těsně před ním zastavil.
„Uf, už jsem myslel, že skončím pod jeho kopyty. Příště dávej pozor. Tady často dochází k nehodám. Po té divoké jízdě si musíte oba chvíli odpočinout,“ řekl táta. „Namaluju vás.“

Jenže tohle není chvilka. Trčíme tu hrozně dlouho. Začínám se nudit. Nejradši bych slezl, ale trochu se bojím. Sedlo je pořádně vysoko.

Necítím se dobře. Slyším hlasy. Dožadují se mé pozornosti. Útočné hlasy. Vyběhla jsem před nimi ven z tanečního sálu. Ale hlasy vyběhly za mnou.
Stále je slyším. Mužské hlasy. Rozléhají se v mé hlavě, jako bych byla v uzavřeném prostoru. Jsou neodbytné, divně temné. Žádají mne o tanec, ale tady na pažitu se tančit nedá. Dává se do mne zima. Jsem stísněná. Ty hlasy mi brání se pohnout, brání mi uniknout. Přímo se zhmotňují! Už mají zřetelnou podobu mužů. Mám pocit, že jsem s nimi uzavřená v jakémsi kvádru, jako bych byla v cele. „Pomóóóc!“ volám, ale nikdo mne neslyší.

Tolik jsem se těšil na slunce. Teď je ho na mě příliš. Když praží, točí se mi hlava. Honem do stínu! No, jo, honem. Chmm. Zapomněl jsem, že rychle to už nejde. Při chůzi se kolébám jako kačena. Bolavé klouby počítají a zvažují každý krok. Nepomáhá mi ani mast z kostivalu, ani šalvějový čaj, ani když se vyhřívám na sluníčku.

Dřeváky jsou čím dal těžší, jako každý další den. Navíc mně pořádně dřou. Za trest je nechám na hanbě. Jsem rád, že konečně můžu jít bosky. Dlažba příjemně chladí.

Už se těším, až si sednu, ale nejdřív tě, kytičko, zaliju.

Učarovala mi svým mládím, prostotou, ale hlavně hudbou.

Housle zpívaly, nejprve zadumaně, pak teskně. Hudba přecházela plynule z tóniny do tóniny. Zachvacovala čím dál víc mé srdce. Náhle se tóny roztočily v divokém reji a zněly smyslně. Její bosé nohy, opojené rytmem, tancovaly na místě.

Pojednou strnula a housle jen tiše lkaly.

Potom se struny odmlčely. Vzduchem doznívala smutná melodie.

Záhy seděla s nástrojem na klíně, prsty propletené stejně jako moje vjemy a dojmy. Dívala se na mne zvláštním zkoumavým pohledem, který se ptal: „Tak co tomu říkáte? Rozumíte tomu, co jsem vám chtěla tou hudbou sdělit, nebo chcete nápovědu?“

Mladík utíká. Jeho zrychlený dech přehlušuje štěkot, který se rozléhá vesnicí. Psi jsou mu v patách. Chlapec ještě zrychluje. Běží, co mu síly stačí. Plný koš ztěžuje jeho útěk. Teď se mu připletl mezi nohy. Bác!
„Aúú,“ jeho kostrč úpí spolu s ním.
„Sakra!“ bezostyšně zakleje.
Huš! Nech to jabko! Je otrávené!“ zastrašuje psa. „Jedeš!“ Ožene se po něm. „Prevíte, vidíš, co jsi zavinil?“
Krásná jablíčka se z košíku koulí místo slz, které pronásledovaný hoch stěží zadržuje.
Větší psisko na něho doráží. Asi si chce hrát. Menší podvraťák vypadá zle, jako by se chtěl zakousnout, ale ne do červených plodů.

Všechny peníze jsem dal za lístek. Teď sedím v přeplněném vagonu. Místa je minimum. Trochu to tu páchne, ale už skoro nevnímám ten těžký vzduch. Co bych si stěžoval, vždyť jsem měl jen na třetí třídu. Hlavně, že jedu. Vedle mne skleslá žena má odevzdaně sepnuté ruce. To já sedím zpříma, tváří v tvář beznaději, vstříc problémům. Vpravo ode mne snacha s vnukem. Ještě se mnou cestuje smutek a bezradnost. Pravidelný rytmus dunění kol se mi zabodává do hlavy jako všechny moje obavy. Cesta je dlouhá. Copak mi na jejím konci asi čeká? Poslední cesta domů, ze které není návratu.

Obraz si přišel vyzvednout mladý augustiniánský prelát.
Pobaveně pozoroval proměnu výrazů na jeho tváři – od počátečního úžasu a ohromení z přítomnosti božství v lidské mizerii, které přešlo v krátkou zbožnou kontemplaci, až k náhlému rozpoznání, které bylo prozrazeno ruměncem. (Ano, je ještě velice mladý, pomyslel si s jistými sympatiemi.) Vzápětí hezký obličej zbrázdil poněkud zděšený výraz usilovného kalkulu: Magdalénu – proč ne, Judith – budiž, ale Pannu Marii, královnu žen, přece nemůže představovat ta, která na nároží rozdává Venušino kočičí zlato … současně ale nesmí dát najevo, že ji zná, nejspíše z hodně osobní zkušenosti.
„Nějaký problém?“
„Ti poutníci … mají moc špinavé nohy!“

„Už toho mám dost,“ setře si starý muž pot z čela. Roky se usadily na jeho hlavu jako prach z pole do vousů. „Poslední brázda. Konečně můžeme jít domů,“ vzdychne. Shrbený únavou zaklekne, aby vypřáhl koně.
Bělouš se na něj zvědavě otočil.
Rolník pokračuje v samomluvě.
„Pole je zorané, ale radost nemám. Jestlipak ještě zaseju?“ třese se mu hlas. Celá ves je proti mně. Hledá záminky, jak mne vyštípat. Prý jsem sobec, tak ať táhnu.
Ale já nejsem sobec. Jen chci dál hospodařit na půdě, která staletí patří našemu rodu. Oni mně jí chtějí násilím sebrat! Ach, co budu dělat?“