DMD č. 29. pro 29. 4. 2023. Téma: Držte mě!

„Chtěla bych být kluk,“ řekne a pozoruje strop. Není na něm nic zajímavého. Ale kdyby pohlédla Tommymu do tváře, rozplakala by se, protože se na ni dívá s něhou, kterou si nezaslouží. Hladí ji po vlasech, drží za ruku. Jako vždy voní mýdlem a deštěm. Gina zavírá oči a oddává se čichovým vjemům, aby se ztratila svým myšlenkám. Nefunguje to.
„Je jednodušší být kluk?“ ptá se ho.
Pokrčí rameny.
„Co kdyby to byl kluk?“
Je hladová a vystrašená a chtěla by být kluk. Už ať ji uspí. Nedovede myslet na nic jiného než fazoli ve svém břiše.
„Drž mě.“
Nepouští ji.

*
Cítí se čile, ale bere si volno. Walter pro to má pochopení; je to homosexuál s měkkým srdcem a všechny své kurtizány si považuje jako rodinu. I Tommy je pořád u ní. V posteli pod peřinou se k sobě tulí jako sourozenci bojující proti nočním děsům.
„Co kdyby to byl kluk?“ ptá se pořád, hlavně sama sebe.
Tommy místo odpovědi zašustí v rukou pár papíry. „Čtu teď tuhle knížku, je to fakt dobrý.“
Asi ji chce rozptýlit a daří se mu to. Představa Tommyho jako zapáleného čtenáře literatury ji rozesmívá.
„Dobře, tak čti,“ poručí mu. „Ale drž mě, jo?“

Zeď se otřásala v základech. Masy zčernalých těl se valily jako rozvodněná řeka a jako bílé skály mezi nimi čněli Jiní, pomalu kráčející, odolávající proudu.
V bitevní vřavě zcela zaniklo zapraskání ledu a Jon náhle ztratil půdu pod nohama, když se z hřebenu Zdi vyštípl úlomek velikosti volského povozu. Jon naslepo hmátl před sebe a v poslední chvíli jeho ruka našla jinou.
Bezmocně visící Jon nad sebou viděl Pypův námahou zrudlý obličej a cítil, jak jeho ruka pomalu vyklouzává z rukavice…
Tohle je to pravé místo pro ukončení dějové linky, usoudil autor. Pokračování bude v příští knize, kterou nikdy nedopíšu...

When someone yells at you to hold them, there's a great many reasons for it. Could be that they're about to get into a kerfuffle with someone they don't really want to fight but this way they'd save face, being held back. Could be that they're about to be swept by a stream, could be they're about to keel over, drunk. Could be they just want to be held.
I want to say that never have I imagined yelling that at someone because I really want to buy another spider and I shouldn't but that would be a total lie.

Slavný býčí rychlobruslař, který je proslulý svými agresivními projevy po neúspěšných závodech, navázal spolupráci s medvědím osobním koučem. Sportovce, který po prohře řve jako tur a někdy dokonce zkouší fyzicky napadat soupeře, museli občas dokonce položit na ledovou dráhu, aby se zchladil.

„Konečně mě trklo, že to není normální,“ přiznává býk. Pomoc medvědího osobního kouče se přímo nabízela – dobře totiž ví, kdy na uklidnění stačí medová slova a kdy je lepší agresora znehybnit v medvědím objetí.

„Důležité je, že měl koule na to si přiznat, že má problém,“ komentuje situaci medvěd. „Jinak by se i nadále choval jako obyčejný vůl.“

Ale ne. Už je to tady zas. Tam nahoře dělají něco špatně. Protože já padám. Já se vznáším. Já rotuju zleva doprava. A nikdo mi nepomáhá. Haló! Slyšíte mě někdo? Osobo, dělej něco! Drž mě! Držte mě všichni! Já jsem citlivá! A důležitá! To, že tady bezprizorně lítám nemůže nahoře vést k ničemu dobrému. Držte mě, povídám! Srovnejte mě, tohle se mi nelíbí! Prosím! Už jsem dlouho nic nedělala, jsem celá nesvá. Hází to tu se mnou a nikdo se o mě nestará… Já vážně nechci být hysterka… Ale jestli se zaseknu v játrech, tak to už opravdu nebude prdel.

Je tu opět jaro, chata si žádá své. Lev vytahuje žebřík, staví jej a leze na střechu. Dlouhé roky tuto proceduru konala tchyně, posledních pár let je to na Lvovi. Ostatně se sluší a patří, aby po střeše rajtoval (relativně) mladý chlap.
Koštětem smetá napadané listy a jehličí. Kleká si k okapům a vybírá z nich usazený sajrajt. Poté ještě několikrát vytahuje na laně vědro s vodou a okapy proplachuje.
Konečně hotovo. Lev se chystá sestoupit.
"Držte mě!" zavolá na Scholastiku a Otu. Žena se synem podrží nestabilní žebřík a Lev sleze na zem. Z vykonané práce má dobrý pocit.

Vypotácela se z cely. Měla mžitky před očima, v uších prosby, nářek, křik, dopadání ran a nakonec ticho. Šla jako slepá podél stěn, hlavně rychle, pryč z toho místa.
Zázrakem se dostala ke své kanceláři. Čekal na ni James Potter. Když ji uviděl, vyběhl k ní.
„Paní Malfoyová, jste v pořádku?“
Nechápala, co tím myslí. Po tom, co viděla, nedávalo smysl nic.
„Narcisso!“ V jeho tváři se zrcadlila ta její. Když se dotkl jejího ramene, povolila pod ní kolena. Chytil ji do náruče a ona se do něj zavěsila, proti vlastnímu rozumu jako by její tělo křičelo: Prosím, nepouštěj mě!

Jsou noci černé jako tuš, jako láska, jako vlasy černobrvých krasavic, jako oči cikánek.
Jsou noci těžké jako přikrývka v horké letní noci, jako olověné sny, jako močál, jako touha, jako vina.
Jsou noci beznadějné jako kyselé víno, jako poslední vlak, jako vypitá láhev.
Jsou noci kalné tak, že nepomůže ani vodka, ani karban, ani kamarádi. Potrhané jako zákulisí zakouřených, zaplivaných šantánů.
Jsou noci, ve kterých bloudíš městem sám a šeptem prosíš lampy, sloupy, nároží a laciné děvky, žebráš o vlídnou náruč, trochu něhy, o to, aby tě udrželi na nohou a nad hladinou.

Ani jedna hvězda nezáří nad Petrohradem.

Otevřela dveře do obýváku a zůstala stát, jako když ji přilepí. Nevěřícně zírala na místo, kde stávala dřív luxusní sedačka, na které si tolik zakládala. Teď tam bylo jen torzo čehosi, co sedačku nepřipomínalo ani zdaleka a kolem byly kousky kůže a výplně a u toho sedělo černé štěně německého ovčáka a tvářilo se jako neviňátko. Jeho pohled říkal, že si za to sedačka může sama, že on je v tom nevinně. "Držte mě, nebo za sebe neručím!" Rodinu přilákal mámin křik a když uviděla tu spoušť, tak nevěřícně zírala na to dílo zkázy a psíka, tvářícího se jako neviňátko.

Grace se sklonila a rukou si sáhla mezi stehna. Pod prsty ucítila hlavičku, která se už pomalu sunula ven.
Poprvé se dotkla svého syna. Přes plodové obaly nahmatávala ten nový život, který tak dlouho ochraňovala uvnitř sebe.
Pak přišla další vlna a tělo vypouzelo dítě ven na svět.
Po několika dalších okamžicích, při kterých se pro Grace zastavil svět a kdy existovala jen ona a její dítě, jí miminko konečně vyklouzlo do rukou.
Jeho jemný křik jí říkal, co má udělat.
Poslechla.
Přivinula ho na hruď, naprosto instinktivně.
Držela ho, jako kdyby to byl jediný úkol, pro který byla stvořena.

Vůdce nomádů se veřejně přiznal k úkladné vraždě.
Konalo se zrovna shromáždění klanů, všichni zúčastnění byli tudíž vázáni jediným, zato veledůležitým pravidlem. Nikdo nesměl své spory řešit násilím. Ten, kdo by vyvolal konflikt, musel nadále žít jako psanec, navíc s terčem na zádech. A vikingové nebyli zběhlí v diplomacii.
Jarlovi ve tváři hrál, pro něj tak typický, úlisný úšklebek. Pomsta Arvidovi a celému Norheimu byla na dosah. Právě přede všemi triumfálně odhalil, že nožem, který Arvidovi věnoval, byl ubodán jejich milovaný náčelník Olaf. Nechá se Arvid vyprovokovat?
Ten se vzápětí po vrahounovi zuřivě ohnal. Jeho druzi ho už nestačili zadržet.

Lišácky se usmívám od ucha k uchu a pozorně poslouchám sousedy v hádce.
Důvodem je zaparkované auto.

"To místo, je moje!"
"Není, tohle je veřejné parkoviště! Kdo dřív přijde, ten dřív mele!"
"Vždy jsem tady parkoval já! Vypasni!"
Mladší se rozesmál a chce odejít... Když v tom, se starší postavil přímo před něj, zrudl, nafoukl se, rozhlíží se a očima spočinul na dvou sousedech a: "držte mě, nebo se neudržím a něco udělám."
Ostatní na něj nevěřícně hledí.
"Slyšíte?"
"Dědoooo, nechce toho, ještě vám rupne cévka."
"Coooo, ty parchante!"
Těšte kolem mladíkovi hlavy proletěla cihla.

Tož, tohle nabírá jiné obrátky...

S veľkým premáhaním som vošla do kostola. Usadila som sa úplne dozadu, snažiac sa nemyslieť na farárov hlas, ktorý prinášal zlé spomienky.
Po rokoch som pristúpila takmer posledná k prijímaniu:„Prišla som prijať telo Pánovo.“ Zautomatizovaný pohyb vloženia hostie sa preňho pre tento moment stal prvým, roztraseným. Keď som vstala, ledva som sa udržala na nohách. Sprevádzal ma pohľadom, cítila som jeho páľavu v chrbte, keď som opatrne, pridŕžajúc sa lavíc kráčala k východu. Zjavil sa pri mne miništrant. Zachytil ma v poslednej chvíli, keď ma nohy zradili. Pomohol mi posadiť sa.
„Počkajte, donesiem Vám vodu,“ a už ho nebolo.

Začne to už s jarními větříky, zvlášt když se přidá teplý jarní déšť plný života a vůní, po němž se všechno zelená a bují, každý strom, každá křovina v jiném odstínu, rozpuknou bělostné trnky a třešně. Všechno to promlouvá a probouzí zvláštní touhy.
Ale když se přimísí vůně šeříku, vábení zesílí. Pak je potřeba mě držet, co nejpevněji mě připoutat k zemi, protože stačí málo. Jednou se to stejně stane. Porozumím a poslechnu, prostě se vznesu na vlnách vánku, nebo vstoupím na neviditelnou stezku vinoucí se v našem těsném sousedství, jenom zatím nedostupnou, vedoucí někam do jiných sfér, snad domů.

"Držte mě nebo ho zabiju!" zafuněl rozlíceně Harry.
Ron s Hermionou ho z každé strany popadli za paži.
"Na škole jsem tě skoro měl, Malfoyi, ale teď už nemám důvod držet se zpátky! Dostanu tě na kolena!"
Draco si arogantně odfrknul, než opustil ministerstvo i se svou prořízlou pusou.

Vypustil kouř ze rtů a típl cigáro o popelník na nočním stolku. Proti němu se protáhlo nahé hřejivé tělo.
Draco se usmál. "Pottere, ty seš strašná drama queen, když předstíráš, že mě nesnášíš."
"Ale fungovalo to, nebo ne?"
"Co myslíš? Žes mě dostal na kolena, nebo ten tvůj herecký výstup?"
"Obojí."