DMD č. 9 pro 9. 4. 2024. Téma: Jsi-li sobec; opusť obec!

Na agore bolo toho dňa rušno. Aténčania prichádzali vo veľkom, aby kúskom keramiky určili budúcnosť toho či onoho spoluobčana. Mená napísané na hlinených črepinách mali obrovskú moc. Keď posledný z občanov zahlasoval, bolo rozhodnuté. Archonti začali s rátaním.
Kôpky s menami pomaly rástli a rovnako i napätie. Šesťtisíc hlasov bola hranica, ktorú nechcel nikto prekročiť. Toľko hlasov stačilo, aby dotyčného odsúdili k vyhnanstvu.
Napokon bol verdikt jasný.
„Hlasovanie rozhodlo. Oriandes, syn Silaria, musí opustiť Atény.“

Stalo sa, čoho sa mladý politik bál. Mesiace o ňom nepriatelia šírili reči, že ohrozuje budúcnosť mesta; toto bol výsledok.
Desať rokov. Vydrží. Nevzdá sa.

Několik medojedích zápasníků bylo vykázáno z olympijské vesnice. Čelí totiž obvinění, že se vloupali do kuchyně a ukradli většinu zásob medu. Recepty na přípravu pokrmů pro tisíce olympioniků kvůli tomu musely být narychlo upraveny.

Nikdo další prozatím nebyl obviněn, je však pravděpodobné, že zápasníci měli při loupeži komplice. Podezřelá je například jedna z medozvěstek pracující v kuchyni.

Medojedí sportovci nicméně musí shánět nové ubytování, což považují za nespravedlivé. Je pravděpodobné, že o to urputněji budou zápasit v turnaji.

„Jen ať se soupeři těší, pomsta bude sladká,“ slibuje jeden z medojedů. „Koneckonců, i medaile obsahují med. A na ten jsme experti.“

Jako kamení dopadala na její hlavu, skloněnou zármutkem, zdánlivě tvrdá slova dopisu nejvášnivějšího z apoštolů.
Právě ztratila zázemí, jistotu přítomnosti, naději budoucnosti.
Doufala, věřila, že její spoluvěřící jí budou oporou a pomocí.
Místo toho se dozvěděla, že není dost stará na to, aby se nemohla znova vdát a mít děti. Není nemohoucí, aby nesloužila druhým. Církev se přece musí zaměřit na potřebnější, žádné zdroje nejsou nekonečné.
Chtěla odejít, ale v tu chvíli ji za ruku chytila jedna z diakonek.
"Posaď se, pojez, je tu dost pro všechny."
Po jejím boku se naučila spravovat oblečení, sloužit u stolů, a navštěvovat nemocné.

Padla na kolena. V očích jí ještě plály zbytky magie a kolem dokola byla spoušť. Ohořelá těla lapků se válela v doutnajících zbytcích trsů trávy. Kovárna byla v plamenech. Chudák, stála příliš blízko mladé čarodějky truchlící nad tělem svého otce. Ostatní budovy ve vesnici zůstaly téměř netčené a jejich obyvatelé začali opatrně vystrkovat nosy ze svých úkrytů.

„Čarodějnice!“

Stačil jeden výkřik a všichni měli jasno. Co na tom, že jim dívka právě zachránila nejen majetek, ale i životy. Kouzla do slušné společnosti nepatřila. Nemohla zůstat a postarat se o zesnulé rodiče.

Z posledních sil prchá před rozzuřeným davem do lesa.

Příslušníci na místo dorazili neprodleně. Nikdo je sice nevolal, ale rádi drželi veřejnost v šachu.
Na návsi chcíp pes a po zjevení StB už stihl i kremaci. Hora se usmál vstříc slunečním paprskům a v absolutním zenu nasál aroma malebné vísky. Snížková lustrovala místní vývěsku a ruce jí cukaly touhou škrtit, škrábat a mlátit.
„‚Jsi-li sobec, opusť obec!‘,“ nakoukl jí přes rameno Hora. „To je hezký.“
Snížková nakrčila nos. „Zavání to Masarykem. Příště si tady pověsí rovnou achsynka! Mají normálně říct: ‚Drž hubu a buduj socialismus.‘“
„Jdem na výbor dát do latě soudruha nástěnkáře?“
„Myslela jsem, že se nikdy nezeptáš.“

„Chcípni, zrůdo!“ prskaly i malé děti, které stěží dokázaly vyslovit „r“. Úlomky tašek a kusy cihel bubnovaly o Johanina záda, ale ona šla netečně dál. Rty semknuté, oči upřené k bráně, modřiny a šrámy na ramenou a na temeni nebyly důležité. Lokty a dlaněmi se snažila odrážet ty kusy trosek, které mířily na vypouklé břicho. Cítila, jak se maličká Markétka v břiše činí, jako by se sama pokoušela letící kusy zdiva odkopnout. Dav u brány řídl, příroda děsila každého. Snad jí ukradené jídlo dodá dost síly k běhu. Jestli naráz nedoběhne alespoň k Havlbrodu, bylo poslední pro ně pro obě.

Starý Bencúr seděl za dřevěným stolem, nad lahví dopité slivovice.
„Otec, čo to s vami všetkými je?“ Matej se chvěl zuřivostí. „Umrela žena a nikto to nerieši!“
„Teba zaujíma čo? Si sebec! Zdrhol si z Doliny. Ak zdochnem, ani nebudeš vedieť kedy!“
Otec jinak žádat o pomoc nedokázal. Matej si sedl naproti, oba zadržovali slzy.
„Kata bola ako ty. Jalová. Bez potomka. Načo komu taká! Tvoja mater ale bola kurva. Bol si len jej. Obe si zaslúžili skapať!“
Zvednutá pěst zastavila na hraně krvi. Úderu. Před otcovraždou, před prokletím.
Matej vstal. Ne pokojně, apaticky.
Dům opustí navždy, vesnici ještě ne.

„Ludomíro, na slovíčko,“ oslovila mladou divoženku Starší Slavěna. „Ne tady, pojď se mnou do Háje,“ pokračovala. Okolostojící žínky rychle odvrátily zrak a úpěnlivě si hleděly svého.
Tak a je to tady, blesklo Ludomíře.
Pod stromy v Háji svítily ve svěží trávě kvítky orsejí a sasanek.
„Jak víš, Ludomíro, síla našeho společenství je v pospolitosti… ale ty naši náruč neustále odmítáš. Odmlouváš Starším, neplníš povinnosti Kruhu. Vrchní Stařešina rozhodla: odejdeš ze Šárky a budeš žít výlučně mezi lidmi, kteří se tě budou bát a odmítat tě. Snad časem prozřeš. Jdi. Máš dvě hodiny.“

Do Háje vstoupila Ludomíra; odešla z něj Alča.

"I just want to be selfish," said Victor softly and nuzzled into Henry's nape. They were lying in bed, spooning.
"I thought we were being selfish," Henry replied, then turned around to face Victor. "Why do you think we are here?" he laughed.
"You know what I mean," said Victor. "I love being here with you, in the middle of nowhere. This weekend was incredible! This was the best birthday present. I didn't miss the city at all! I just wish it could always be like this."
Henry gently cupped his face and kissed him. "Me, too, love. Me, too."

„Mám to smutný,“ řekne Liška, když se vrátí z Obanu.
Ten večer sedí ve třech a porovnávají poznámky.
Rezka pokývá hlavou a spustí. Sledovala tu druhou, takřka nezřetelnou stopu.
Na Skye.
Jednoduchý příběh.
Rodina je důležitá. Dobré sousedské vztahy taky.
Když vám rodiče domluví sňatek se sousedovým synem, tak si ho vezmete. A co, někoho si stejně vzít musíte.
Mít rád, nemít rád; láska je přežitek z dob nedávno minulých.
Zvykneš si.
Nezvykla.
Místo toho ji našli v posteli s jeho sestrou; láska, tvrdila.
Pro své potěšení se otočila zády k rodině.
„Už nejsi naše dcera!“ řekli jí. „Odejdi!“
Odešla.

To bude skvělé odpoledne, pomyslel si Norman. Jenže...
„Hej!“
Při zvuku Charlesova hlasu sebou škubl.
„Co je?“ zeptal se opatrně, ale přece jen s částečnou jistotou, kterou mu dávali dva větší chlapci po jeho boku.
„Jseš pěknej neřád, když zanedbáváš svýho bratra. Našel sis kamarády nějaký? Tak já půjdu s váma. Máš se o mě přece starat, nemůžeš myslet jen na sebe... sobče.“
Normana zaplavila zlost. Asi poprvé v životě.
„Já jsem sobec? To ty sám seš sobec. Vod-vodprejskni ty vejš-vejškrabku! Nebo u-uvidíš!“
„To,“ sykavě se nadechl Charles, „si vypiješ. Počkej doma.“
Takže jako vždycky. Žádnej rozdíl.
A přece.
Svoboda.

Vaše Propastná Výsosti, dr. inženýre Zmarchrobe,

níže přikládám podrobně vypracovaný úkol.
Mám-li jej obecně shrnout, jsem přesvědčen, že nejvhodnější metoda stereotypizace mého klienta se musí odvíjet od skutečnosti, že je příslušník menšiny. Tato menšina to v současné době nemá lehké a v minulosti to měla ještě mnohem horší.
Pro jeho účinnou izolaci musíme v jeho okolí podporovat dojem, že "teď" už je vše v pořádku, a pokud někdo stále hovoří o zrovnoprávnění Menšiny, nejde mu ve skutečnosti o rovnoprávnost, nýbrž o privilegia, výsady a odplatu pro Menšinu. Že každý její příslušník tajně souzní s jejími extrémisty.

S hlubokou úctou

Pochlívník

Přemýšlivě se zakousl do kusu masa. „Už dlouho jsem nepotkal našeho souseda.“
Lecter si utřel koutky úst ubrouskem. „Není ten rozmarýn trochu moc aromatický?“
„Hannibale, kdes dneska celý den byl? Máme na večeři důchodce od vedle?“
„Jsi tak podezřívavý.“
„Co provedl?“
Bylo zbytečné zatloukat. „Kradl nám noviny z prahu.“
„Gauner prašivý,“ odkašlal si Will. „Možná by ten rozmarýn krásně doplňovala příchuť citrusů.“
„Výtečný poznatek. Maso by bylo jemnější, zejména pokud jde o tohle věkem sešlé prase.“
„Příště, než zmizíš a budeš se chtít zase pobavit, nebuď sobec. Víš, že rád sleduju tvoje umění z první ruky. Někdy doslova.“
„Ovšem, Wille.“

"Nejlepší bude spolupracovat, dokud nepřijdeme na to, o co jde," navrhla Missy.
"Spolupracovat s Doktorem? Už jsem ti řekl, že nikdy," bránil se jejímu nápadu mladší Master.
"Chápu, ještě nemáš zkušenosti, abys pochopil proč, ale věř mi, že je to nejlepší cesta," vysvětlovala Missy.
"Podívej, on je starší než ty a není celý hrrr tahat se s Doktorem," ukázal na třetího z nich.
"To jsem neřekl!"
"Ty chceš spolupracovat s Doktorem?!"
"Já mám s Doktorem spoustu plánů," zazubil se. "Tak nebuď sobec a hraj to s námi."
"Jinak taky můžeš jít, ale hlídej si při tom záda," zamrkala koketně Missy.

Volební účast dosáhla 85,71 %. Průměrný věk zvolených je 45,9 let. Nejmladšímu je 32 a nejstaršímu 64 let. Byly zvoleny 2 ženy, což je 13,33 % z celkového počtu kandidátů.

Průměrný věk kandidátů byl 47 let, nejmladší kandidující bylo 24 let a nejstaršímu kandidátovi 73 let. Kandidovaly celkem 3 ženy, tj. 20 % z celkového počtu kandidátů. Všichni kandidáti do voleb vstupovali jako nezávislí.

"ČSÚ musí být na zpracování výsledků voleb plně připraven bez ohledu na jejich typ, rozsah-" brebentil tiskový mluvčí ČSÚ Jiří Klokoň.
"Kuš, to je zpráva z února 2022."
"Nebuďte sobci, chci o té obci všem vyprávět! zakvílel Klokoň zoufale.