DMD č. 00 pro březen 2024. Téma: Zúčtujem spolu

"Řeknětě, že jste to nenařídil!"
"Byl to rozkaz krále!"
"Přestaňte se hájit!"
"Nehájím se! Jen říkám, že jsem to takhle nechtěl!"
"Nechtěl, ale udělal! Copak jste neřekl, že pro Francii uděláte vše? Že životy jednotlivců nic neznamenají?!"
"Ano."
"Věděl jsem to!"
"Jenže na stejnou míru řadím svůj život."
"..."
"Kapitáne,"ztišil hlas. "Jsem to co musím být, ale neplýtvám lidskými životy. Přísahám při Bohu, co mě jednou bude soudit, takhle to být nemělo."
"Chcete říct, že děláte chyby?"
"Každý je dělá. Podle toho co vím, nepřečetli si instrukce co měli. Byla tam i uniková cesta."
"Měl jste to říct sám"
"Ano..."

Skočil přes stůl, vyhnul se poslíčkovi, téměř spinová otočka a už pádil hlavní chodbou. V patách mu byl rozuřený řev kuchaře.
Vběhl do společenské místnosti, uhnul bratřím a zamířil k východu.

Venku v dopoledním slunci stál Crevan s šálkem čaje, pravou rukou v pásce a o něčem velmi živě diskutoval s velmistrem. Uprchlíka zaregistrovali. S čím však nepočítali byla záludná umytá podlaha a to, že rekrut si bude díky ní nacvičovat plachtění bez navigace.
"Kurva!"
"Já nechtěl, pane!Seržante!"
Crevanovi se zůžily oči.
Velmistr stiskl rty.
Po obou pomalu stékal čaj.

"To byla moje poslední matcha,"řekl tiše seržant.

"A doprdele..."

Byl to teprv týden, co nový pán Imladris nastoupil na svůj post, ale hromádka nevyřízených žádostí od jeho poddaných narostla do výšky zimní zásoby polínek. Snažil se jí prozatím nevšímat, zatímco si odškrtával položky na seznamu:

sto vajec
čtyři srny
dvacet bažantů
tři sudy medoviny
třicet dortů

Promnul si bradu. Zase měl dojem, že ho vyobrazení jeho otce bedlivě sleduje z tapisérie. Přísné, vševědoucí oči ho káraly docela jako živé.
“Chm,” udělal Elladan a přeškrtl třicet dortů. To by bylo plýtvání a on přece pořádá hostinu zodpovědně, jak se sluší na Elrondova dědice.
Třicet dortů by mu tatínek pěkně spočítal.

„Tohle pošleš datovkou na sociálku, tohle na finančák, tohle na pojišťovnu. Nedoplácíš nic.“
„Díky moc. Tohle je na mě hodně vysoká magie.“
„Pořád tě Jitka chce na plnej?“
„Ještě to nevzdala. Zatím nevzala nikoho natrvalo. Vykrývá mě praktikanty, kdybych si to náhodou rozmyslela. Jak se daří tobě?“ Spiklenecky ztiším hlas. „Co ten kolega? Znám ho?“
Sabina se zavrtí v křesle. „Pracovně určitě ne. Dělá s potížisty.“
Nepohodlné ticho.
„Neřekl mi co přesně – nesmí – ale koukla jsem do HR. Myslím, že je v elitní jednotce.“
„Cože?“
„Zatím to není vážné, ale pochopím, jestli…“
„Neblbni. Kvůli jednomu chlapovi se na tebe nevykašlu.“

Vážně není vůbec fér, když je váš mladší sourozenec větší a silnější než vy.
Charles dával Normanovi znát svou fyzickou převahu až příliš často.
Třeba teď.
Strčení, pád.
„Zase jsi zakopl?“
Posměch.
Norman se snažil nebrečet.
„Hovado neohrabaný. Jseš k ničemu.“
„Ty sám seš k ničemu. Srabe. Dovolovat si na menší.“
Tenhle hlas neznal.
Samozřejmě, do školy přijíždějí přespolní. Neví kdo je kdo, od koho je lepší držet se dál.
„Pch,“ odfrkl si Charles, ale před viditelně vyšším chlapcem ustoupil.
„Jen počkej. Já ti to spočítám.“
„To se uvidí,“ nováček se tvářil zarputile. „Aby se ti to jednou nevrátilo.“
Vrátí.

Vlna radiácie z výbuchu experimentálneho satelitu ho prebudila zo storočného spánku.
Mocnými údermi sa vyslobodil z hory, v ktorej ho uväznili a s rachotom vykročil na denné svetlo. Chatu, ktorú pritom rozmetal na kusy, si vôbec nevšímal. Ani muža uprostred sutín.
„Autoboti, mysleli ste si, že sa ma zbavíte?“ prehovoril hlbokým hlasom. „Prepočítali ste sa... čoskoro predo mnou padnete. A potom vaša milovaná planéta.“
„To si nemyslím, železná hlava.“
Obor sa zvrtol k poničenej chate.
„Vážne?“ rozosmial sa. „Pokloň sa pred svojím novým pánom, vrece mäsa! Kto si, aby si odporoval mne, Megatronovi?“
Muž v kovovej prilbe sa uškrnul. „Magneto.“

Poprvé se setkali v bouři. Neúprosně rozmívala všechno. Hranici mezi dobrem a zlem. Půdu pod nohama.

Podruhé se setkali v poušti.

"Tohle všechno bude tvoje..." obsáhl neznámý v jediném gestu nekonečnost obzoru.
Věděl, co tím míní. Bude to tvoje, až se zbavíš těch, kterým země patří teď.

"Jakou cenu jsi připraven zaplatit?"

Není to tak těžká otázka. V hlavě měl dva sloupce. Černou a rudou, kde jiní měli černou a bílou.

"Už sis to jistě spočítal," odpověděl beze známky pokory. "Ale mně je zatraceně jedno, co ti vyšlo. Já se budu zodpovídat jinému účetnímu."

Ďábel se rozesmál.

"Tak jest," pravil.

Vlk se opíral o strom a ostentativně ukazoval prázdné dlaně: "Hele zajíc, serem na to."
"Prosím?" povytáhl zajíc obočí.
"No, jakože už tě nebudu prudit. Nemá to vejšku. Kór když máme společný nepřátele."
"Prosím?" povytáhl zajíc obočí ještě víc.
"Jsem trochu študoval, koukej," vlk začal z usmoleného baťohu lovit zmuchlané letáčky. Animal liberation front... Earth First!... "Dobrý, ne? Jdeš do toho se mnou?"
"To jsou extrémistický organizace," vyhrknul zajíc.
Vlkův úsměv se o něco rozšířil: "A to nám vadí?"
"Tady ten leták je dvacet let starý!"
"Má bejt? Myslíš, že lidí je od tý doby míň?"
"No... A co bys chtěl jako dělat?"
Vlk se poplácal po batohu, ve kterém to tajemně zachřestilo, a kývl hlavou na strojový park olbřímí těžební společnosti, výhrůžně parkující jen pár metrů od hranic chráněné krajinné oblasti.
"O něčem bych věděl."

Můj milý mozku,
píšu Ti tento dopis, jelikož bych s Tebou ráda provedla zúčtování.

V poslední době mi připadá, že svou funkci neplníš úplně adekvátně, v mnoha ohledech dosti selháváš.
Můžeš namítnout, že se najím, obleču, domů trefím a moč ještě udržím, takže co bych chtěla, že.

Několik věcí by se našlo. Například funkce vypnutí myšlení v čase určeném pro spánek a naopak funkce zapnutí myšlení v zaměstnání. Tam by se mi schopnost pohotového a jasného přemýšlení hodila. Taky bys mohl méně zapomínat a více dbát na prezentaci mé milé a vlídné osoby.

Prosím, zapracuj na sobě. Děkuji.

Tvá majitelka

Má krásný dům; honosný, obří a nový. Má zdravé dítě; holčičku, tu si vždy přála. Po zahradě běhá pes; i když ten si oblíbil spíš manžela. Zvíře holt pozná vůdce smečky.
Ach ano, manžel. Tady je to místo, kde dobrý holistický lékař nahmatá problém a vystopuje všechna propojení: proto máte tak neklidné spaní, mladá paní, proto tak často trpíte nechutenstvím, zhubla jste, padají vám vlasy. 
Tohle musí skončit.
Narodila se jako svobodná dívka. Vyrůstala jako ukoptěná divoženka, žádný dloubanec si v klučičí partě nenechala líbit. Musí se vůdci smečky taky jednou postavit.
Pak už žádný bolavý žaludek a vypadávání vlasů. 

Vítr mi zanes do účetnictví saharský písek
prsty mám unavené, plné plastových třísek
pyly padaj mi na víčka
jemně, ale hrbolatě
po dlouhém boji, při vší té ztrátě
společně bloudíme pouští
ze západu na východ
pavouček pomalinku se mi k rukám spouští
za sebou táhne stříbrný vlásek
čekám jeho tenoučkých nožiček příchod
šimrání na kůži
ucuknutí přemůži

Zaprášený stroj zasekává se v přemýšlení
jako já
bez henny v mozku barvy není
tykev
plesnivá
přes omyly přehopkáme
s lehkostí motýlí
motýla snědl náš pavouček
zrovna před chvílí
stroj cvaká, počítá za nás
i s námi
z hlavy začinají se ozývat rány

Lidi prý mají nějaké svátky a volno. Nevypadalo to tak. Člověk pobíhala po bytě, pořád nosila věci odněkud někam, utírala nábytek a čistila kdeco.
Nakonec hromadu věcí naházela do kufru a nasypala nám druhou, štědrou misku jídla.
Krátce nato odjela i s kufrem. To nevěštilo nic dobrého.
Večeře byla vydatná. Ještě druhý den odpoledne jsme usilovně trávili. Večer byly obě misky prázdné a člověk stále nikde! No to snad ne!
Dnes je den třetí. Začínáme mít hlad a jsme naštvaní. Člověk stále nikde a miska je prázdná.
Až se objeví, my jí to pořádně vyúčtujeme!
Týden s ní nebudeme mluvit!

Bylo jí blbě, setsakra blbě.

Žaludek se jí houpal podobně, jako když to na dvacetinách přehnala s rumem. Někde vzadu v paměti, někde v dálce věděla, že dnes určitě nepila.

Kruci, co to? Proč se cítí jako by jí někdo praštil.

Proč jí bolí zápěstí a kotníky a nemůže si ani pořádně sednout. A lehnout už vůbec ne. Kdo jí co provedl? S kým si to rovná účty.

Mozek se probouzel pomalu. Myšlenky se tříštily ve tmě, kterou viděla před svýma očima.
Bolest spoutaných rukou se jí snažila probrat.

Najednou věděla. Ta tma byla skutečná. Někdo jí zakryl hlavu pytlem.

Díval se na arogantního pána, vystrašeného podkoního a naštíplé kopyto vysoce březí klisny. Už dva kováři s nimi odmítli mít co do činění. Neustále zdůrazňovaná cena zvířete i očekávaného hříběte z toho dělaly zatraceně riskantní zakázku.
Nabízel dvacet stříbrných, pokud se to povede. Vězení, pokud ne.
Už za deset stříbrných mohl mít na dalšího půl roku pronajatou kovárnu. Pro muže bez minulosti, rodiny a jakéhokoliv zázemí to bylo terno.
„Takže si troufneš?“ Pán mu pohrdlivě hodil k nohám sáček s mincemi.
Prudce se nadechl. Kovárnu potřeboval. Kývl.
„Nechám ji tu do zítra, s pacholkem. Posoudím tvou práci a zúčtujem spolu.

Sobota večer. Chlapík s povolenou kravatou si přisune pivo k Davymu.
"Paul," natáhne ruku. "Spisovatel."

John za barem se ušklíbne. Spisovatel Paul je realiťák, jehož velký - nedokončený - román leží roky v šuplíku. Jednoho dne, myslí si John, se Paul opravdu hodně opije a půjde tu věc spálit.
Davy však vypadá, že ho Paulovo představení zaujalo (zřejmě i proto, že část, v níž dělá realitního makléře, moudře vynechal). Johnovi je jasné, že závěrem večera Paul zatáhne účet za oba, až spolu budou odcházet.

"Svět v pořádku," pomyslí si John a pulíruje sklenice. Klavírista v rohu si dává rauchpauzu. "Svět v pořádku."