DMD č. 6. pro 6. 4. 2024. Téma: Já sama!

Den za dnem ten stejný tanec,
každé ráno první kroky,
zkouším zas, jak běží roky.

Občas tančím bez chybičky,
jako mistr parketu,
častěji však zakopávám,
všechny kroky popletu.

Den za dnem ten stejný tanec,
každé ráno první kroky,
zkouším zas, jak běží roky.

Čekala bych po těch letech,
že už to zvládnu hravě.
Možná není chyba v nohách,
možná, že je v hlavě.

Možná že si zcela sama
stokrát nohy podrážím,
při výstupu k zářným výškám ,
jsem sama sobě závažím.

Co s tím ale můžu dělat,
když jsem v prostřed sloky?
A tak zkouším zas a znova,
zvládnout tance kroky.

“Proč jsme zastavili?” ozval se autoritativní hlas z kočáru.
“Madam, vypadá to, že jsme přepadeni nějakými lapky. Máme je…”
“Ne, ne,” žena ho zarazila. “Víš jak nemám ráda zbytečné násilí. Postarám se o ně.”
Dveře se otevřely a ven vystoupila žena v elegantních šatech a honosící se sbírkou naleštěných šperků. Popošla kupředu a zastavila před čekající bandou špinavých trhanů.
“Paninko, vaše stráže vám nepomůžou, máme deset mečů proti vašim čtyřem. Tak navalte tu bižuterii a nikomu se nic nestane!”
“A proč myslíte, že potřebuji stráže?” usmála se čarodějka, máchla rukou a polovina banditů se obrátila vnitřnostmi ven a kůží dovnitř.

There is a belt around the third planet orbiting Gamma Draconis made up entirely of the light bees of dead dimensional alternates of himself. There are times at which Rimmer wonders if every new Ace sees this, and if that goes some way toward explaining the attitude of so many of them.

Probably not. They're all gits on a genetic level.

He includes himself in this. But there is something to be said for the idea of being part of a continuum; not just a legacy, but a greater whole. Just another link in the chain.

One word, really:

Smeg.

Královská družina projížděla lesem, na který pomalu přicházelo jaro. Průvod vedl vrchní lovec, jehož následovali čerství novomanželé a vybraná část královského dvora. Vrchní lovec pozvedl ruku a skupina se zastavila.

"Nyní, jak praví tradice, zastřelí princ a budoucí král holubici pro svou manželku, aby jejich manželství neuvadlo a vzkvétalo až do jejich smrti stejně jako naše království. Prosím, princi, předstupte."

Odepnul slavnostní kuši a podal ji princi, který se ovšem ani nepohnul. Místo toho se podíval na jezdkyni vedle něj. "Není to spíš úkol pro nejlepšího střelce v zemi?"

Popelka se usmála. "S budoucností království si určitě hravě poradím sama."

Když se poprvé pokusila vytrhnout mámě z ruky vařečku, bylo jí asi pět.
Jak absurdní - hrála si na dospělou a zanedlouho byla donucená dospět předčasně.
Vzpomínala na to, když další ze zástupu otčímů přišel domů pod obraz; když vyháněla krávy na pastvu, protože to nikdo jiný nezvládl: když smlouvala o pozemcích, jediná holka a zdaleka nejmladší.
Přesně tahle situace se jí vybavila, když se na hnědákovi řítila do neznáma, oslepena prachem a sluncem. Za to, co ten mizera, nejhorší z řady matčiných známosti, dělal, si nic jiného nezasloužil.
Teď už neměla nikoho. Pohladila kvér u pasu. Ten ji nikdy nezklamal.

Byla jsem v cizí zemi, jako otrokyně.
Možná jsem měla štěstí, že jsem byla ještě tak mladá, že ze mě udělali jen komornou.
To jsem tehdy ale netušila.
Byla jsem cenou, trofejí patřící dobyvateli, stále ohrožujícímu můj národ.
Většina mých lidí mého pána nenáviděla.
Když onemocněl, mohli se právem škodolibě radovat.
Já ale viděla jenom slzy svojí paní.
Nestarala jsem se o to, co bylo daleko. Ale něco ve mně si vzpomnělo na minulost.
Tváří v tvář problému a zoufalství jsem si jako jediná troufla navrhnout řešení.
To moje víra vedla k zázraku uzdravení.
Svého věznitele jsem dovedla na svobodu.

"General, you really need to let me help you with that."
"Are you suggesting I can't handle it alone because I'm a woman? Every second we're wasting arguing about this is time for the Russians to attack unopposed!"
"No, I'm just saying that-"
"I had to be better than every single one of you just to be treated as an equal! I've spent thirty years getting where I am and I'm not going to let any sexist dinosaur undermine me like this! Just who do you think you are?"
"A person who knows this is a TWO PERSON SWITCH, DAMMIT!"

"Oto, abys mě dobře pochopil, ostražitost před ženami neznamená, že se k nim budeš chovat jako hovado. Právě naopak. Opatrnost není v rozporu s galantností. Zdalipak jsi například té slečně pomáhal z kabátu a do kabátu?"
"Chtěl jsem, ovšem ona důrazně pravila: 'já sama'. Takže tak."
"Ty dnešní feministky... Ovšem ty se tím nenech odradit a vždy se snaž o gentlemanské chování. Víš, mým ideálem je mít syna, který bude švihákem a lvem salónů a který se ve světě neztratí."
"Ono to tak obvykle bývá, že tatínkové od synů očekávají splnění toho, čeho sami nedosáhli," okomentuje toto Lvovo kázání Scholastika.

Kdy se to všechno pokazilo?
Chtěli jen učit děti.
Jenže každý měl jiný názor na to, koho učit.
Hádal se se svým přítelem. Neustále připomínal, že mudlům se věřit nedá. Mudlové ničili vše kolem sebe. Kouzelnické linie vymíraly kvůli mudlům, jenž je zabíjeli.
Jeho milenec se ovšem přidal na druhou stranu.
A tak si pořídil ropuchu. Sehnat slepičí vejce nebyl problém. Pro příští generace vybudoval skrytou komnatu.
Co si člověk neudělá sám, to nemá, říkal si Salazar Zmijozel, když se naposled ohlédl k Bradavickému hradu. K místu, kde existoval Godrik, který se nepostavil na jeho stranu. Jediný člověk, kterého miloval.

Stoupala po schodech nahoru a v celém těle cítila příjemné mravenčení. Vždy ji k sobě vábil svou děsivou majestátností a teď se konečně dočkala. Usedla. Byl tvrdý a studený, ale přesto v ní vyvolával opojný pocit uspokojení, jaký dosud nezažila. S dechem zatajeným vzrušením pohladila prsty plochu jednoho z nesčetných mečů a přemýšlela. O nepřátelích toužících připravit ji o její těžce dobyté postavení. O spojencích vidících v ní pouze dočasnou zástupkyni za jejího nedospělého syna. O otci, který i nyní očekával pouze její bezmeznou poslušnost. Křečovitě svými prsty sevřela ocelové područky. Byla pevně rozhodnuta se nově nabyté moci nevzdat. NIKDY.

Jednou se probudím a zjistím, že je devět a já nejsem už čtyři hodiny vzhůru. Uvařím si výbornou snídani a nikdo mi nebude viset na noze a hučet a nepřijde mi sedmnáctkrát oznámit, že umře hlady. Vyrazím na dlouhou procházku někam do kopců, bez padesátikilového batohu plného oblečení, plínek a svačiny jak pro pruský regiment. Nezastavím nikde na hřišti a nevyslechnu si nekončící litanii o hladu a bolavých nožičkách. A zakončím to v kavárně, s vědomím, že nemusím nikam spěchat, abych to všechno včas navečeřela a uspala.
A určitě to bude mít milion much, ale ty si teď představovat nechci.

Slavná samojedí volejbalistka po mnoha neshodách s trenéry definitivně opouští psí reprezentační družstvo. Hlavním důvodem je prý to, že jí v týmu chyběl individuální přístup.

Podle trenérů je však pes zakopán jinde – hráčce prý šla spolupráce s ostatními jako psovi pastva. „Chtěla si herní taktiku vymýšlet sama, tréninkový plán také, a dokonce i jíst potřebovala o samotě,“ popisuje jeden z trenérů.
Oblíbená prý samojedí volejbalistka nebyla ani mezi ostatními členkami družstva. „Nebyla s ní žádná psina,“ vysvětluje její bývalá spoluhráčka.

Jak bude kariéra známé samojedí sportovkyně pokračovat, zatím není jasné.
„Musím si to nejdřív promyslet. Sama,“ odmítá rezolutně jakoukoliv diskusi.

Gina se neptala, kde vzal kabriolet, stejně jako se nikdy nezeptala, kde vzal bouchačku. Prostě měl dnes v noci obojí a byl kamarádem pro každou špatnost.
Přivítala je vilka jako z obrázku a umělý trávník.
Otevřel kreditkou a podržel jí dveře, gentleman z pouště.
Chlapovo chrápání burácelo přízemím.
Probudil ho Tommy. Oči lesklé jako korálky vytřeštil spáč do tmy. Ale to ona měla kůži ještě pořád omalovanou modřinami a v hlavě a klíně nesla vzpomínku na trpké podvolení.
„Já sama,“ zastavila mířícího Tommyho a převzala pažbu. Ústí pistole cinklo o sklovinu a proniklo dál.
Nemohla se dočkat, až pomočí prostěradlo.

Auto prudce brzdí.
Někdo mě chytne a vytáhne ven.
"Jestli něco cekneš, ty čubko, najdeme si tě! A bude to horší. Pak se můžeš vztekat jak chceš. A na závěr si říct: Já sama, kráva blbá, jsem si to posrala."
Vše je doprovázeno kopancem a smíchem.
Cinknutí o zem.
"Tím se rozvaš a padej k mamince, krávo!"
Hledám nůž nebo věc, kterou mi hodili.
Jde to blbě - s pytlem na hlavě, svázanými rukama i nohama. Mrskám sebou jako žížala a snažím se najít co po mě mrskli. Řvát o pomoc se mi nechce.
Mám štěstí, nahmatám věc - řezák na koberce.

„Pridajte tri vajíčka, 250 gramov múky ... ," čítala som z receptu. Lunko sa zatiaľ trápil so sáčkom väčším než on.
„Áááááu!" pozrela som jeho smerom.
„Netušila som, že môžeš byť ešte belší," smiala som sa Lunkovi, ktorý sa ocitol v miske, ponorený v múke.
„Myslíš, že sa aj nám ujde?" Linka sa oblizla po ňufáčiku. Binka sa nenamáhala s odpoveďou, len zakývala uškami.
Lunka som oprášila, rýchlo primiešala múku. Hodiny neúprosne odtikávali mamkin príchod.
O pol hodinku prišla mamina z práce.
„Tu to vonia! To si napiekla sama?"
Smutne som pokrčila plecami: „Akosi sa rozpadáva."
Zrazu som si všimla zabudnuté vajíčka.