DMD č. 26. pro 26. 4. 2016. Téma: Velké srdce malý mozek

Její hruď se hrozila roztrhnout pod náporem emocí.
"Nechci tě ztratit. Co to mám s Luciem... je to omamné," snažila se najít slova a nenechat se rozptýlit jeho zamračeným výrazem. "Ale... trochu surreálné. Spíš jako hra..."
Přistoupila blíž.
"Přátelství mezi tebou a mnou je opravdové, reálné. Naprosto zásadní. Něco, na co se můžu spolehnout. Něco, co potřebuju."
"A proto jsi mě odkopla?" zavrčel na ni a oči mu ošklivě blýskly. "...ale abys neřekla, mám tu pro tebe 'přátelské' varování: Děti se při hrách, na které nemají, často zraní."
Odešel a jí se podlomila kolena.
Jeho mysl nedokázala pochopit její srdce.

Přijdu domů. Tam spoustu koček. Pokoj jich je plný. Mezi nimi je můj syn Adam.

"Ahoj, mami!" křičí, jakmile mě vidí mezi dveřmi.
"Čau..." řeknu zamyšleně. "Co tu dělá takových koček?"
"Ty jsou z útulku. Bylo mi jich moc líto. Chtěl jsem vzít i psy, ale to by nemuselo dopadnout moc dobře."
"Co tě to, pro boha, napadlo? Vždyť tu není k hnutí! Navíc ses mě měl aspoň zeptat, když chceš nějakého mazlíčka. Na kočky jsem alergická... Hned zítra půjdeš zpět do toho útulku a do poslední je vrátíš."
"Ale mami," pokoušel se smlouvat.
"Už jsem řekla," pronesla jsem důrazně.

Žena milovaná, ale neplodná. Vysmívaná šťastnější, plodnější sokyní.
V záchvatu pláče padá na kolena před Bohem Izraele.
Její srdce potřebuje ujištění, že na ni nezapomněl.
Svého prvorozeného vrací tomu, kdo jí ho daroval.
To nejcennější zanechává v chrámu.
Každý rok, i když má dalších pět dětí, mu nosí nový plášť.

Mládeneček žije a roste po boku kněze.
Oblíbený Bohem i lidmi se zacvičuje v kněžských úkonech.
V noci leží u Boží schrány, když se ozve hlas.
Běží ke knězi, protože nechápe, kdo na něj volá.
Teprve napotřetí tiše, bez hnutí, naslouchá.
Od té chvíle bude Bůh Izraele mluvit jeho ústy.

Bílý plášť přivlál, shrbil se nad lejstry.
„Je mi to...,“ zarazí se, „racionálně vzato jste ve velmi nevýhodné situaci.“
Bělají jí klouby na rukou (křečovitě tisknoucích ucho kabelky v tiché modlitbě).
„Co mi vlastně je?“ ptá se a očima jí prorůstá mořský plevel.
„Jedna z nejhorších diagnóz. Procentuálně vyjádřeno máte mizivou šanci na přežití,“ plášť krčí rameny, lejstra ševelí.
Podá jí papírový kapesník, bílou záplatu na oči.
(Přesně pro tyhle diagnózy.)

„Moc velké srdce,“ vrtí hlavou dva pláště, „velké srdce má tragický vliv na mozek. Dokázáno černé na bílém. Očkovaná, ale – selhalo to.“
„Beznadějné případy. Co je to za život...“

Janička byla naše zlatíčko. Trochu jednodušší, ale nejhodnější stvoření, jaké kdy po zemi chodilo. Do dnešního dne jsem pořádně nepochopil, jak jí to Wries s Van Vrenem mohli udělat. Ještě dlouho poté, co jsem oba vlastnoručně zabil a rozsekal na co nejmenší kousky, se mi ve snech vracel obraz jejího zmučeného těla, pohozeného v průjezdu mezi dřevěnými bedýnkami od zeleniny.
Janička by přitom v životě neublížila mouše. Celý život tiše vzdychala, když se dívala na Mazlíkovu a později i na Hanačinu postavu, ale ona to prostě měla v rodině. Obrovské srdce pro každého, jen toho mozku jí Bůh moc nenadělil.

Vyspinkaný Edwin měl plán, útok na lichovo hnízdo mohl započnout.
„Sledujte, primitivové, a učte se,“ pravil s arogancí, že by se dala stáčet, a začal kouzlit. Edvin očekával, že vyvolá hromadu příšer, která nemrtvého nepřítele prostě ušlape, ale rudý čaroděj očividně vsadil na jinou kartu – země se rozestoupila a před hrdiny stál třímetrový golem, kterého znuděný Edwin poslal napřed.
„Hlavu má dutou, ale na špinavou práci postačí, něco jako ty,“ vysvětlil Edvinovi a všichni tři následovali otřesy půdy do podzemí.
A tam byli svědky groteskní scény, kdy lich golema sice jednou kletbou roztříštil, ale byl obratem zavalen metrákem srdeční keramiky.

Vždycky byla taková - spontánní. Otevřená. Zajímala se víc o druhé než o sebe. Ochotná být tady pro druhé. Snad až obětavá. Možná se za tím skrývala notná dávka strachu ze samoty. Raději obětovala vlastní ego či pohodlí, než aby riskovala ztrátu druhého člověka. Ať už jste s ní byli v jakémkoli vztahu - partnerském, přátelském či jste se jen zběžně znali, věděli jste, že pokud budete potřebovat, bude tady pro vás. Většina lidí takovému chování říká hloupost. Neostražitost. Nevyhraněnost vlastního já. "Velké srdce, malý mozek". Jako by si neuvědomovali, že vztah s druhým člověkem je to jediné, na čem nakonec záleží.

Zlatý retriever. Šteniatko, ale pary malo dosť.
"Nedívaj sa tak mlsne na toho holuba, nemôžeš sa s ním hrať." upozornila ho panička dôrazne. Retriever, na dôkaz toho, že ju úplne ignoruje, zavrtel šibalsky chvostom a pripravil sa ku skoku.
"Nie..." zopakovala varovne, "žiadne hrááááá..." Retriever nadšene skočil a ťahal ju pár metrov za rozrušene popoletujúcim holubom.
"Ty ohava!" zastavila ho konečne. "Nepočúvaš! Čo keby ten holub vletel na cestu, ha? A nesnaž sa z toho vykrútiť!" povedala prísne, keď jej nadšene olizoval tvár. Ale chlpáčovi sa nedalo odolať.
"Okej, tak ti to tentokrát ešte odpustím." rozhodila bezmocne rukami.
Spokojne zaštekal.

Stojí tam a opakují stokrát opakované fráze. Pravidelně v podstatě to samé. Stoupnout, sednout, stoupnout, něco zarecitovat, podat ruku. Na to člověk nemusí být zrovna Einstein.

A pak se rozejdou, na paměti slova o lásce a odpouštění.
Tisíckrát opakovaných pár slov na pozadí jejich činů i jejich dnů.
Tak žijí, tak milují lidi.
Ve svých rodinách i ve svých pracech. V obchodech a dílnách, ve školách i ve výzkumných ústavech.

Nenechte se mýlit.
To, že si někdo vybere víru s léty ustanovenými rituály a že zkouší najít v srdci místo pro nekonečnou lásku, ještě neznamená, že nemá nic v hlavě.

Je známo, že mužský mozek je větší než ženský. Ovšem již profesor Thomayer v této souvislosti prohlásil, že orloj nejde lépe než kapesní hodinky. A naše třídní na základce si tento citát oblíbila tak, že nám jej ve svých hodinách biologie reprodukovala hned několikrát.
A srdce? Tam je to podobné. Menší srdce nebrání ženám v tom, aby muže ve většině přežily a jejich srdce tedy za život přepumpovalo více krve.
Uvážíme-li srdce ve svém druhém významu, tam již dnes můžeme pozorovat lidi s transplantovaným srdcem. A zatím změnu jejich osobnosti nikdo neprokázal.
Závěr? Není to o velikosti, ale o funkci.

Nikdy jsem nechápal, proč při každém útoku na školu, jsme se se Snowem ocitli v bezprostřední blízkosti. Většinu času jsme se jeden druhému spíše vyhýbali.
Pamatuji si, když se to stalo poprvé. Moje schopnosti mě naprosto zklamaly a strach ochromil. A ten idiot Snow neměl nejmenší tušení, jak ovládat svoji moc - která je bohužel mnohem větší, než ta moje.
Křičel jsem na něho, snažil jsem se ho donutit k nějaké akci. Ten tupec ale jenom opakoval, že neví jak.
Taky se bál. Ale ne o sebe. O ostatní. O školu. O mě.
Myslím, že tehdy jsem se do něj zamiloval.

„Dovidenia, Beckett.“ Podal som mu ruku. „Ak budete mať zaujímavý prípad, ozvite sa nám. A nabudúce použite telefón – nie sme až také vykopávky.“

Zasmiali sme sa, hoci trochu nútene.

„Keby ste ešte niečo potrebovali, v Londýne ostávame do zajtra,“ ponúkol Watson.

„Má potenciál stať sa výborným vyšetrovateľom,“ zhodnotil som pri večeri.

Nepochyboval som o inšpektorových úspechoch, obzvlášť s Wigginsovou podporou. Beckettovi sa v očiach formovala badateľná iskra. Tušil som, že jeho stratená láska z neho spraví neoblomného strážcu spravodlivosti-

„Od vás je to bezprecedentný kompliment, Holmes. Len škoda, že ten muž… ako to povedať…“

-preto sa ma Watsonova poznámka dotkla.

Na lavičkách pod kaštanem sedí skupina mediků s psychiatrem.
„Paní Vomáčkovou viděli všichni? Tak copak paní je?“
Krčení rameny. „No, vypadá docela normálně. Žádný bludy, přiměřená nálada, odpovídá přiléhavě.“
„A copak vám povidala?“
„Normálně, je z Kolína, učila se švadlenou…“ Soused mu skáče do řeči. „Cože? Z jižní Moravy, má ráda víno!“ Ze třetí skupinky někdo hlesne: „Nám říkala, že měla šest dětí a strávila celej život v hospodářství.“ Chvíli se po sobě koukají.
„Tak já vám napovím. Přeložili ji z interny, kam přišla se srdečním selháním. Našli jí dilatační kardiomyopatii a jaterní cirhózu…“ Rozhlíží se po studentech.
„Jasně! Korsakoff!“

Ne, to ne! Nemohla to být pravda!
Pak se podívala na Benjaminův vážný výraz, na zoufalství v jeho tmavých očích, a všechno to na ni naráz spadlo.
Boxera odváží na smrt.
Na smrt.
Ne!
Napjala své staré svaly, opotřebované klouby zapraskaly, jak na ně vyvinula příliš velký tlak. Zoufale začala volat jméno svého druha, toho hloupoučkého koně, co každý den pracoval do setmění.
Kára nabírala na rychlosti.
Rozum jí říkal, že ji nemůže dostihnout, že se nemá ani snažit.
Pak se ale zevnitř vynořila Boxerova hlava.
Jenomže jeho boj dostat se ze zavřené káry byl stejně zbytečný jako její běh.

"Hagrride, prroč je tú taková strrašná zima? Venku je dvacet stupňů, oheň v krrbu plápolá ..."
"To nic, to si zvykneš. Mám tady odlišný to ... klima."
"Počkej, jde to ze skříně ..." Chtěl jí zastoupit cestu, ale Olympa jej hravě odsunula. Ze skříně se vylila studená mlha, z níž se natáhla malá šedá hnáta. "Fuj, mozkomor! Jedeš!"
"Nech ho!" Hagrid vzal ze stolu neidentifikovatelnou šedou hmotu. Nabídl hnátě, která se po tom lačně natáhla. "Našel sem ho chudáka náhodou v lese. Nějakej mizera ho málem zabil Patronem. Dávám mu dobrotu, říká se tomu ´květák jako malý mozek´, může se po tom utlouct."