Království ostrovů

Jinovatka na loňské trávě. Dlouhé, bledě zlaté stonky prosvítají pod jiskřitě stříbrným příkrovem.
Tři postavy vydusávají na kopec, využívajíce skutečnosti, že bahno je pěkných pár palců promrzlé.
Je vidět daleko. Tak... přijde na přetřes téma, o kterém se nemluví.
Poprvé.
„Tohle celé bude tvoje?“ ptá se Malcolm.
„Asi jo,“ odpoví Norman.
„Nemáme ti říkat nějak jinak? Titulem... nebo příjmením? Pane z Grantů...“
„Ale ne, prosimtě.“
„Mě už taky neříkejte příjmením,“ řekne tiše Ostrovan. „Mé jméno je... mé, rozumíte? Ne pro cizí. Ale my jsme přátelé.“
„A jak se teda jmenuješ?“
„Calum.“
Zapadající Slunce barví okolí dooranžova.
Dnešek si budou pamatovat.

„Nebylo to přirozený!“
Mohutný farmář si slepě vede svou.
„Příroda má svý cesty, jasný? Víte prd. My farmáři v tom žijem! Uděláš jednu chybu, vrátí se ti to jinde, není úroda, umřeme hlady!“
Do určité míry má pravdu
„Věci se musej udržovat v pořádku. Vidim odchylku - odstranim odchylku.“
Zaváhání.
„I dyš... i dyš je to moje vlastní krev. To ale nikdá nebyla moje vlastní krev! Podvržený dítě. Vílama. Jak jinak by ji, ženskou, zajímaly ženský?“
Váhá.
Na změnu názoru čas mít nebude.
Věci se musí udržovat v pořádku. Vidím zločin - odstraním zločince.
Zítra se zhoupne.
Bude jim ho vlastně líto.

„To nebylo pominutí smyslů,“ shrnuje Jestřáb výsledky jejich vyšetřování pro místní policisty.
Celý případ se přesunul z hranice honby za přeludy zcela mimo kompetence Přeměněných.
„Byla to práce na objednávku. Dva klienti, dvě platby, dva různé požadavky. On si zvolil ten lépe placený.“
Jména, data, částky. Teď už si to převezmou vyšší místa.
„A co uděláte s pachatelem?“
„Utratit ho jako vzteklého psa, démoni stejně nic jiného nejsou...“ vyhrknul přísedící.
Rezku prohlášení nepřekvapilo. Liška se zaškaredila a Jestřáb si odkašlal.
„Pardon, s výjimkou přítomných.“
„Odvedeme ho do Chrámu. Musí zjistit, kde je chyba.“
Bejček by radši zvolil smrt.
Má smůlu.

Jestřáb se vrátil k ohni a vypadal zamyšleně. Liška ho vystřídá.
Na chvíli.
Mazlivý, jemný hlas skoro přede. Ptá se. Laškuje.
Odpovědi se nedočká.
„Tak nic,“ vrací se Liška a vypadá rozmrzele.
„Domluvím mu,“ vstane Vran.
„Ne,“ zarazí ho Rezka. Takhle se to nedělá. Takhle to dělat nemohou.
Jde sama, šerem.
K němu.
Nepotřebuje mu vidět do tváře. Jeho pohrdání cítí.
„Já ti rozumím,“ řekne tiše. „Už jsem to slyšela. Proč být otrokem, když můžeš být pánem?“
Tahle slova otevřou vodopád.
Když se po nějaké době vrátí k ohni, porovná své poznatky s Jestřábovými.
Splynou dohromady a vytvoří ucelený obraz.

Jestřáb tiše hovoří. Bejček mu odpovídá.
Jsou tak daleko, že slyší hlasy, ale slovům nerozumí.
Byl to Liščin nápad. Chlapům rozumí. Bejček je ten typ, jak se na ženské dívá svrchu. A Vrana nerespektuje ani trochu.
Tichý, klidný Jestřáb, vypadající, že by se dal možná přesvědčit ke změně postoje... kdo netuší, že sloužil pod Rackem, by se v něm mohl zmýlit.
Bejček se v něm pravděpodobně mýlí právě teď.
Rezka listuje zápisníkem.
„Tak co myslíš, co všechno přizná?“ ptá se Liška. „Zpronevěru? Zlodějnu? Napadení? Znásilnění?“
„Jeden hrozen horší než druhej,“ potřese hlavou Vran.
Chvilka zmatku.
„Nemyslels zločin?“
„Jo. Dyk říkám.“

Je o několik hodin později než bylo před několika hodinami. Jsou vyčerpaní. Prošli si nekonečným peklem. Křik, slzy, nadávky, prosby. Z obou stran.
Norman nechápe sám sebe. Proč to dělá?
Protože tak je to správné.
Jsou skoro doma.
A už nejsou sami.
Čtyři spolužáci. Vždycky se drží u Charlese. Co se mluví o možné změně dědického práva, častěji.
Charles Normana odstrčí a narovná se.
„Hele, záprtek,“ usměje se statný blonďák. „Podáme si ho, Charlie?“
Norman se schoulí. Nemá sílu vzdorovat.
„Jednou na něj šáhneš,“ Charlesův hlas je chladný, „a urazím ti palici. Pracky pryč od mýho bráchy.“
Svět se změnil.

Norman skousne spodní ret.
Do městečka jsou to tak tři, čtyři míle. Asi o tři, čtyři míle dál, než by si myslel, že dokáže.
Ale tak co už.
„Pojď, pomůžu ti,“ obrátí se na bratra.
Poprvé, co pamatuje, je ten silnější a jistější.
„Nic mi není,“ odsekne Charles, ale sám se sotva postaví. Asi si poranil nohu. „Nepotřebuju tě. Jseš malý, ufňukaný, slabošský budižkničemu!“
V Normanovi se vzedme nečekaný vzdor.
„Jo, a to jsou moje DOBRÝ vlastnosti!“
„Pch!“ Charles se pokusí o nejistý krok. Neúspěšně.
Norman je pořád ten silnější.
„Tak pojď, ty otravnej idiote,“ podepře bratra.
Cesta bude dlouhá.

Tři na jednoho?
Není to fér. Je to rozumné.
Cvičitelka, rezidentka a hlídkař. Tři... no, detektivové je moc silné slovo.
Policajti.
Jeden podezřelý. Pravděpodobně z nebezpečného jednání, případně z ublížení na majetku (to ti jeleni), možná z dvojité vraždy a určitě z porušení Kodexu.
Poslední ze zločinů je nejvážnější; koneckonců je to Přeměněný. Kdo poruší Kodex, je nebezpečný, nevypočitatelný. Jednou ráno se probudíš a je tu další Smrtonoš.
Nebo hůř.
Měli by tenhle problém hlásit? Možná. Ale komu?
Nemůžou být žalobci, soudci a katy.
Ale jsou Přeměnění. Zjistí pravdu.
Svůj nepořádek si uklidí sami.
Na Bejčka došlápne tvrdá bota Zákona

Démonům se nedá věřit.
„Já ji chtěl zpátky!“
Lidé patří do dvojic. Jen se rozhlédněte kolem.
Sklání k sobě hlavy. Šuškají si.
Drží se za ruce.
Tak to je a tak to má být.
Být třetím kolem u vozu není příjemné.
Být třetím, když máte být druhým, je podlá zrada.
Se sestrou nemluví. Je to její vina. Kvůli ní ztratil ženu!
Ale celý plán se zvrtl.
„Cos to tam udělal?“
Démon se usmál, jako by o nic nešlo.
„Chybička se vloudila.“
„Za to tě neplatím!“ ztišil hlas. Co kdyby to někdo slyšel?
Někdo to slyšel.
Jo, démonům se nedá věřit.

Nemá co mít kamarády. To by tak hrálo.
Namyšlenec jeden. Ještě ho v té namyšlenosti budou podporovat. Jako by nestačilo, že tu je a pořád tu byl.
O deset měsíců déle.
Není to fér.
Norman je slabý, bázlivý nepodarek. To Charles je silný, dobře rostlý, odvážný a chytrý!
Měl to být on.
Měl být ten starší.
Charles opatrně popolezl, aby neztratil bratra z dohledu. Výstražnou ceduli ignoroval. Jsou tu všude, odjakživa. Tak co.
Kam jde?
Ještě kousek... Kámen mu ujel pod nohou. Normální.
Tenhle byl ale jiný.
Strhl s sebou, druhý, třetí...
Lavinu.
Popadla Charlese a odnášela, aniž stihl vykřiknout.

Norman se plouží po cestě, jak už se tak kluci ploužívají, a kope před sebou kamínek.
Sám.
Tentokrát.
V hlavě mu hlodá tichý, neústupný hlásek.
Na co si to hraješ? Nechápeš, že mají pravdu? Charles? Vychovatelé? Všichni?
Nepatříš k nim. Nemůžeš mít přátele. Jsi jiný.
Nezasloužíš si je.
Oni si nezaslouží tebe.
Nechápou tě. Nemůžou tě pochopit. To přece víš, ne?
Proč jinak bys jim lhal?
Že nelžeš? Neříkáš jim pravdu. Mlčíš.
Jako bys lhal.
Kdyby znali pravdu, nikdy by s tebou nekamarádili.
„Lžeš!“
Kamínek letí do potoka. Norman si špinavou rukou utře nos a zamračí se.
On se nedá.

Někdy je skoro slyšíte.
Jako Přeměněný si nepamatujete dřívější svět. Znáte ten dnešní.
Obydlená území plná lidí, ovcí a muchniček; ani jedněm z nich nerozumíte. Tichá poušť barvy zeleně, kde se ozývá jen šumění větru v trsech vřesu a vaše kroky na ujíždějících kamenech.
Bylo to dřív jiné, tvrdí polorozpadlé stavby i rezivějící kostry aut.
Případně jiné kostry.
Cítíte je. Tadytam. Máte dojem, že stačí jen odhrnout závoj a vstoupíte do toho světa.
Turisté si vyfotí scénický hrádek a zajdou do místní kavárničky. Vychutnají si čaj, koláček, výhled na moře a teplo v dnešním sychravém dni.
Leze to na mozek.

Generace Přeměněných se počítají jinak.
První, z které přežila hrstka. Považovaná za nebezpečí, za dobytek.
Dokud nebylo líp.
Druhá, vzešlá z války. Ukotveni v Kodexu už od Proměny. Zažili strach, nebezpečnou práci, ale taky už opatrný respekt.
Někdy.
Třetí. Napravíme chyby předchozí doby. Bude lépe.
Bejček patří k téhle generaci. Nezažil nejistotu, věznění, pohrdání. Zóna pro něj není nebezpečná, Zóna je na hraní.
Lidé jsou slabá rasa. Ale dají se využít. Můžou mít pro vás prácičku. A co, když zaplatí.
Mají špatné svědomí z minulosti? Ať platí!
Ne vždycky se Kodex ujme.
Kdyby byl o generaci starší, zvolil by Smrtonoše.

Skluzavka, shora dolů (jak jinak). Tomu říkali oni. Taky tomu říkali kalhotovrah a látkotrh.
Ve skutečnosti to byla vhodně ukloněná skalka, která po dešti (takže pořád) jela jako namydlený blesk.
Když ji, kluzkou, pokryjí vlhkým kapradím, kluzkým, bude klouzat víc?
Klouzala!
Až moc.
„Fůůůůj!“ ošklíbal se Malcolm, který skončil v hnědé hromadě páchnoucí jako... páchnoucí.
Aspoň byla měkká.
„Tady někdo umřel? Hele, ucho!“ zkoumal svůj objev.
„Asi ne. Smrdí to jako kompost,“ pokrčil nos Sorlay.
„To teda ne! Ucho!“
„Houba, hele!“
Blemc.
„Ucho!“
„Dědkovo ucho! Fůůůj!“
Tak dobrá. Pojďme si hrát.
„Dědský ucho! A támhle hnije babský!“
Kupodivu, měli pravdu.

Měla jistou pověst, kterou o ní roztrušovali místní mládenci. Tak se Vran zeptal (vždycky se zeptá).
Odpověď byla pohoršené „Ne!“, tak pokrčil rameny a šel si po svém.
Clarissa potřásla hlavou a vrátila se do domku.
Bohužel nebydlela sama.
Když ten večer na jejího přítele „Ne“ nemělo kýžený účinek, rozkřičela se. Překvapením i strachy. Jen si ho udržet od těla...
Co jí padlo pod ruku, to po něm vrhla. Neměla nejlepší mušku a květináč prorazil okno. Už se zdálo, že prohraje, když dovnitř vtrhl Vran a násilník následoval květináč. Vran vyskočil za ním.
Bude učit důležitou lekci.
Ne znamená Ne.