DMD č. 9. pro 9. 4. 2018. Téma: Poslední bílé místo na mapě

Na poslední bílé místo v mapě toho těla
políčil si prostopášník, tvrdil, že to chtěla.
Když se k tomu činu chystal měla už smrt jistou
a to jsem se vždycky cítil býti optimistou.
Postupně ji s potěšením zbavil svrchních slupek,
dostal se až k jádru věci, jímž byl "holý pupek".
Nahou ji tam nechal ležet, chvíli čepel brousil,
nezdálo se, že by oběť před tím činem rdousil.
Měl morbidní potěšení z toho jak ve světle svíčky
její chladné bílé tělo rozřeže si na kousíčky.
Byl to chlapík střední výšky, v obličeji odulý,
toho dne si nožem krájel do guláše cibuli.

Dva týdny. (Zlobíš se na mě?)

Dva pokoje. (Příliš mnoho prostoru.)

Dva kontinenty v jednom městě. (Stále příliš mnoho prostoru.)

Dva odstavce se smířlivým podtónem. (A tady máš obrázek vyděšeného dítěte.)

Dvě poslední bílá místa na mapě. (Chtěl bych mít rentgen, abych ti mohl vidět do hlavy.)

Dva svetry. (Možná se jen stačí zeptat.)

Dvě sklenice. (V jedné vlažná voda.)

Dva balíčky stínů a ambicí. (Nemůžeš přestat vycházet z domu jen proto, že by tě mohlo srazit auto.)

Dvoje plíce. (Společně se vzdouvají a klesají.)

Dva páry paží rozhozené po polštáři. (Jako by se chystaly odletět.)

Dvě slova. (Dobrou noc.)

Přestal počítat, kolik sborů založil, kolik společenství navštívil, kolik dopisů, plných podpory, útěchy i kárání napsal a odeslal.
S kolika spolupracovníky sdílel cesty a odpovědnost.
Kolikrát se jeho plány na poslední chvíli změnily.
Vítězství i prohry. Běh a klopýtnutí.
Všechno snášel, pokorně a trpělivě.
Věděl, že svět je veliký a těch míst, která ještě musí slyšet, je tak mnoho.
Na mapě v jeho mysli však zářilo jen to jedno.
To, které nebylo tak úplně nedotčené.
To, které bylo tak důležité.
Domov, a přesto cizí, neznámý, nepřátelský.
Tentokrát, konečně, mu bylo dovoleno obrátit své kroky k němu.
Cíl všech cest.
Řím.

Dnes už se nestárne. Jen někdy a to pak zaskočí.
Máte asi tak měsíc, možná dva, řekli mu. Dlouho na ně nechápavě hleděl.
Cože? Prohlásil po chvilce, to jako, že umřu?

Tahle blbá planeta už nemá ani bílá místa na mapách a vy mi chcete tvrdit, že nebudu žít navěky?! Neexistuje! Já si podám stížnost.
Byl jak zpovykaný fracek. Odchovanec věku neznalosti lidí. Sestřička unaveně naklonila hlavu na stranu, podívejte, můžete věřit, že budete žít navěky. Máte ještě měsíc. Mnoho lidí věří v nesmrtelnost duše...
Můžete přece nastavit přístroj, aby mi pumpoval krev místo srdce. Zaplatím.

Pane, bílá místa existují.

Mei se s družinou vrátila do tábora. Pozdravila hlídku u palisády a nakráčela si to rovnou do kapitánova stanu.

„Kapitáne, jsme zpět. Museli jsme až k nezmapovaným skalám na jihu Údolí.“ pronesla ke kapitánovi.

„Jaký byl lov?“ ptá se kapitán.

„Údolí je podezřele prázdné. Ve skalách jsme ulovili nějaké supy, ale větší zvěr snad vymizela ...“ povzdechla si. "Ale alespoň jsme zmapovali část jižních skal, přibližně tady." ukázala na kapitánově mapě část bílého fleku na jihu Údolí. „Podezřele se to tam hemží Shatheky. Nemám z toho dobrý pocit.“

„Hm ... Až se vrátí Maeth se skupinou z hor, musíme to lépe prozkoumat ...“

Thorne looked at the stars. For the last four hours they headed due west. Which should soon bring them to where the borders of Iraq met those of both Jordan and Syria.
It wasn't the shortest, or most comfortable route. But his guide insisted on it.
Rocks that weren't quite mountains rose around them.
It came as quite a shock, when their ledge-of-a-road turned sharply around a cliff and they found themselves in the middle of an uncharted refugee camp.
"Anyone can get lost in this land," the guide explained, unperturbed. "Here is where you get found."

Detektiv inspektorka Swearová seděla za svým pracovním stolem, na kterém v kuželu světla ležela rozložená složka s posledním případem. V budově už bylo slyšet jen vrčení překapávače na kávu, všichni ostatní šli dávno domů.

Kam jsi šla? Dívala se na tvář děvčátka na fotografii, hledali Daisy už třetí den a šance na to, že ji najdou živou a zdravou klesala každou minutou. Inspektorce padl zrak na mapu, kterou našli pečlivě složenou a ukrytou pod Daisyinou postelí. Na mapce byl dětskou ručkou zakreslen labyrint městských ulic. Pohled jí sklouzl k jedinému bílému rohu papíru. Byl snad tam klíč k nalezení Daisy?

Den 1.
Informace se ukázaly být pravé, na koordinátách jsme nalezli zcela nový, nezmapovaný ostrov. Postavili jsme základnu a zahájili průzkum.
Den 5.
Ostrov je obydlený! Stevenson narazil na domorodce. Jedná se o poměrně primitivní kmen, asi tak na úrovni doby kamenné.
Den 12.
Navázali jsme spolupráci s domorodci, jsou pokročilejší než se zdálo.
Den 26.
Roberts zmizel. Ostrov určitě neopustil a ani domorodci neví kde je.
Den 28.
V severní části ostrova je posvátné místo domorodců. Nalezli jsme jámu kostí.
Den 32.
Proboha, oni je jedí! Včera jsem pozoroval rituál. Zůstal jsem sám. Loď je na kusy. Nemůžu pryč!

"Hele, ale já to v mapě vážně nemám," oznámí skupině elf.
"Jak to?" optá se člověk
"No prostě to tu není!" opáčí elf
"Nemáš ji obráceně?" táže se žoldák
"Ne. Támhle je Dol, tudy je to zpět do tábora, odtamtud mají přicházet Vrchovci a tady má být hora salámů," ukazuje elf kolem sebe jako střelka kompasu.
"No jo, ale ona tu fakt není," zavrčí nakvašeně žoldák.
"To bude tím, že si na ní právě pochutnávají ti Vrchovci, co měli přijít odtamtud, ale teď jsou od Dolu" doplní člověk vysvětlení ukazujíc na hejno lidí v kiltech nesoucích štangle salámu místo kopí.

Na rozloučenou Katka zvládla pár znaků. Ne že by byla na znakový jazyk expert, ale postupem času lecos pochytila. Vedle znaků a jednoduchých vět i znakovanou češtinu, kreativní použití gest, opravdu zřetelné vyslovování. Stejně tak si s pomocí jiných osvojila popisování toho, co se děje, šetrné, a přeci rychlé vedení člověka, automatické zmiňování důležitých nápisů. Uměla vézt vozíček tak, aby byl možný pohodlný rozhovor, vyhýbat se různým dírám i nastoupit do autobusu. Naučila se rozumět deformované řeči i vyjadřovat se dostatečně přímo a jednoduše. Ubývalo věcí, které neznala.
Lormova abeceda se ale na seznamu neznámého stále krčila a děsila ji.

„Tu mapu musíme mít ještě dnes hotovou,“ láteřil Joost de Hondt tak hlasitě, že to bylo slyšet až na gentské náměstí. „Objednal si ji v naší dílně sám anglický král a to je pro nás velká čest. Posel Jeho Veličenstva si ji vyzvedne zítra ráno. Takže máme ještě co dělat. Ta mapa musí být prvotřídní, nesmíme pošpinit naši vynikající pověst nejlepšího kartografického ústavu na světě."

Ve flanderské dílně bylo rušno do časných ranních hodin. Skoro už svítalo, když majitel dílny začernil poslední bílé místo na mapě noční oblohy a vyznačil na ní poslední chybějící hvězdu Dílo bylo konečně u konce.

"Je dobře, že jsme ještě nerozluštili všechny záhady mozku", řekl Tiny.
"O jakém mozku mluvíte, pane, žádám upřesnění."
Tiny svůj počítač pohladil po ocelovém břichu. "Mluvím samozřejmě o lidském mozku, Napoleone, tvůj intelektronický mozek je velice dobře prozkoumaný, vždyť ho sestavili lidé."
"Dovoluji si upozornit, pane, že dle nejnovějších studií založených na výzkumu vašeho přítele, profesora Stahlheimera, se elektronický mozek vyvíjí sám o sobě natolik, že vámi řečený axiom se nezakládá na pravdě."
Timothy se hořce uchechtl. "Abys ty neměl poslední slovo. John se zabýval centry bolesti. Chceš mi říct, že cítíš bolest?"
"Předprogramovaný ekvivalent lidské bolesti, kdykoli odejdete, pane."

Guilt. In every single bone. He never talked to his parents like that. He never ran away.
Now, he was sitting next to Henry. They both were wearing masks. Victor improvized by wearing his fanciest clothes and a crown his father made him when he was a child. Henry was wearing a red army uniform.
This party was different. Bolder.
Two people were kissing in front of them. They were men. One was wearing a dress. Victor's world was spinning. A new, unexplored territory. The last piece of a puzzle.
"Can I kiss you?" asked Henry softly and Victor nodded.

"Yvane! Slez z toho stromu!" unavený potulný pěvec hartusil u ohně.
"Hned to bude, strýčku," než bys řekl švec byl desetiletý blonďáček dole.
"Strýčku, víš, že jsem viděl až za Černý bor? Proč tam nikdy nechodíme?"
"Protože to není na mapě. A navíc je to zakázané!"
"Ale proč? Vždyť je tam moc hezky."
"Kluku, ty budeš jednou má smrt. Přines dříví a a pak mi předneseš baladu o Pavím králi. Když bude bez chyby, tak ti to povím."

Yvan, dychtivý večerní historky, vše splnil. Na oplátku mu starý muž vyprávěl pověst o údolí, kde se objevují draci a mizí dívky.

Prst plukovníka Schrödera se popaměti posouval po velké stolní mapě bojiště.
„Also, meine herren, toto je jediná část fronty, kde neznáme sílu ani složení nepřítele. Tudíž je třeba provést zde důkladný průzkum našimi nejlepšími jednotkami.“
Zamlčel se, shlédl hlouček přítomných důstojníků a pokračoval:
„Na tomto místě, pánové, máme rozhodující šanci k průlomu.“
Několikadenní tiché úvahy bez korekce vyvrcholily ve velké rozrušení plukovníka Schrödera.
„Zde Železná brigáda prolomí frontu a naprosto změní situaci ve válce s Ruskem a tím i ve válce celkově!“ vykřil plukovník Schröder a vehementně udeřil prstem do kočiččího lejna, zanechaného v mapě předešlé noci kocourem písaře Zwiebelfische.