DMD č. 25. pro 25. 4. 2018. Téma: Zadek sedí

A vlastně mě to fascinuje, jak mnoho nevíte, byť určitě se pletu, zobecňuj jednu mysl!, jedno zrnko písku na poušti, nehleď na vzhled, učila má máma a učitelka a má žena, vždyť nehledím a hlas poslouchám!, úsměv svatou Starostu promění a pohyb Pamelu prozradí, bijeme se mezi sebou, chlapi, horňáci a dolňáci, a každé ustrnutí nese potenci urážky, tak jenom tiše vím, že každá je neskonale krásná, protože její pozadí nepodobno mému, ať sedí či stojí, nese v sobě jablko a krajinu a všechnu rozmanitost světa a vždycky je zaoblené a vždycky jiné a myslím si to jenom já, sám.

„Já tomu nerozumím,“ vzdychne Apolo, „sedí, co by jinak, pusa mluví, slunce zapadá.“
„A vychází,“ doplňuje Thea, „možná je téma narážkou na zápecníky, co hřivny zakopávají!“
„Verbum sedět nepochybně,“ rozvíjí Linkva, „otvírá svět kriminálů!“
„Já bych to viděl tak,“ ví Sikar, „že je to metafora záchodového masakrování! Utíkej, kdyžs uprostřed potřeby!“
„E-e,“ mumlá si pro sebe Viktorka, ale nikdo ji neposlouchá.
„Jste nechutní,“ zlobí se Taura, „všichni! Zadek je pozadí, základ, zázemí. Když je, je fajn. Co ty, patriarcho, nemáš k tomu co říct?“
„Mám, ale mlčím,“ nemlčí Filcin, „má žena má nejkrásnější zadek na světe! Ať sedí, nebo stojí!“

Její výtvor poprvé zamrkal v umělém světle sálu. Zkusmo pohnul prsty na rukou.
"Dobrý den, vítejte do života." usmála se a stvoření na stole jí úsměv plaše oplatilo. Ať si kdo chce co chce říká, zdvořilost je vždy polovina úspěchu. Chytla ho za ruku, aby se mohl snáze posadit. Dala mu sice dost svalů, ale ty ještě potřebovaly rozehřát.
"Nejdřív tě musíme zkontrolovat. Pak se půjdeme seznámit s ostatními."
Vytáhla poznámkový blok.
"Nos - sedí, ruce jedna, dva, tři a čtyři - sedí..."
Tužkou si odškrtávala jednotlivé položky zatímco se ujišťovala jestli jsou všechny součásti správně přidělány.
"Zadek - ten teď doslova sedí,"

Už toho měl po krk. Jeho manželka! A bezostyšně si užívá s tím pitomcem, co má místo mozku svaly. Na druhou stranu, o to jednodušší je bude chytit.

Dalo to pernou práci se spoustou bronzového drátu, ale vyplatilo se to. Síť byla jemná, téměř neznatelná. Oni si jí ani nevšimli, dokud nebylo pozdě. Pak se Olympem rozlehl zděšený dvojhlasný křik, ke kterému se přidal třetí, rozzlobený. Ostatní bohové dorazili do ložnice a první čeho si všimli, byly dva nahé zadky, pevně uvězněné v síti.

Někteří bohové se smáli, jiní byli pohoršení.

Héfaistos nakonec mlčel - Afroditu totiž navzdory všemu stále miloval.

Hanička drží břidlicovou tabulku, dosud neobratnou ručkou krouží písmeno A.
Tentokrát na ni dohlíží šestnáctiletá Antonie. Dohlíží však jen jedním okem, učí se španělská slovíčka.
“Toni,” osloví ji Hanička. “Vyprávěla ti babička Krásová, jak jí její tatínek jednou chtěl dát výprask? Ona si dala na sedínku tabulku a ona pak praskla.”
“Rabera…” opakuje si sestra tiše. “Cože? Babička Krásová praskla?”
Hanička se zachichotá. “Tabulka přece! Toni, proč se vlastně říká zadečku sedínka?”
“Nedělej hloupou, na čem sedíš? Co?”
“Na židli.”
Pousměje se. “Sedíš na zadku, moje milá. Na prdýlce. Ale běda, jestli mamičce prozradíš, že jsem tě tohle slovo naučila!”

Ještě nikdy neběžela tak rychle. Svaly vypovídaly poslušnost, ale vůle je posouvala dál. Urychlovala si cestu jízdou, ale než dojela do Matčina Srdce, rozbila dva Chodce; padli vyčerpáním energie v dobíjecích článcích. Běžela. Musela tam být co nejrychleji.
Když spatřila strážní věž u Severní brány, pevnou a nepoškozenou, věděla, že to dokázala. Na zdvořilosti nebyl čas, odstrčila pár strážných a z posledních sil hledala, kde je Sona. Zcela vysílená padla na prahu velitelčina domu.
***
„Tahle holka mi dvakrát zachránila zadek,“ usmívala se Sona.
„Třikrát,“ mrkla Aloy.
„Pravda, to sedí. A proto pro tuhle Statečnou udělám cokoliv. Třeba i povedu válku.“

Slunce pálí, řeka téměř vyschla a obnažila balvany. Kličkujeme s kanoí mezi nimi. Uzoučký potůček nám diktuje, kudy se trmácet. Ohnutá záda, držím se bortů, nadzvedávám loď. Boty plné písku čvachtají vodou. Ale vody v lahvi je po dně.
„Počkej, napiju se,“ žadoním.
„Vydrž, až bude hůř.“
„Hůř?! To lze?"
Konečně trošku větší proud.
„Nasedat!“ velí kormidelník. Odpichuju se pádlem ode dna. Po dvou metrech slyším: Zadek sedí. Vylézám z lodi. Po kolikáté?
„Už dobrý, nasedni.“ Konečně chvíli plujeme. Za ohbím napříč strom. „Obejdeme ho po břehu,“ rozhodne. V tom zaškobrtne a padne do kaluže. „Zadek sedí,“ hlásím tentokrát já.

Navigátor Ronoel dokončil měření hvězd před východem slunce: "Ten tajfun nás odnesl tisíce mil daleko na sever."
Kapitán pokrčil rameny: "Stejně dobré místo jako jiné, poplujeme dál na sever, zdá se, že tímto směrem jdou mořské proudy.
Aldo, jak si stojí loď?"
"Jsme v jednom kuse, ale loď je vyčerpaná, naše záď sedí těžce ve vodě, měly bysme přesunout náklad na příď."
"Kapitáne!!! Vidím zemi! Na obzoru je země! Úhel šest set deset až šest set třináct!" vykřikl z hnízda na čtvrtém stěžni mladý lodník Naeglim.
"Otočte kormidlo tím směrem a začněte měřit hloubku dna!"
"Náš první objev," odtušila Alda.

Jestli někdo říká, že je v Čechách bordel, nic nejde podle plánu a že se improvizuje, tak nezná Itálii a Italy. Respektive nezná je pracovně.
Třeba nám dali jen malýho fiátka Pandu a poraďte si, jak umíte. Vozili jsme v něm všechno. A hned napoprvé jsme v něm vezli hlavní kolo od letadla. No, narvali jsme ho tam, dozadu se akorát vešlo, jsme přece mistři improvizace.
Tedy to auto mělo nějak divně těžiště a rozhozenou geometrii a vůbec se chovalo zvláštně, ale dojeli jsme.
Vystoupili.
Ohlédli se za divným zvukem.
Fiat vůbec nevypadal jako panda.
Vypadal jako sedící panáčkující pes.

"Já vím, že to není váš způsob, ale věřte mi, máme s tím mnohou zkušenost. Dobrou zkušenost," Mimas krátce pohlédl na Gwen, která výmluvně zakroutila očima.
Já ti dám 'dobrou zkušenost' zaznělo mu v hlavě.
Potlačil úsměv a soustředil se na Amru. Toho bylo třeba přesvědčit.
Amra se mračil a otáčel v ruce kouskem plechu.
"Udělal bych to sám, ale víš, že budeme mít jinou práci. A z tvých chlapců jsi nejvhodnější."
Amra zavřel oči a pak kývl.
Nandat na něj kousky plechů a vycpávky bylo otázkou okamžiku. Amra se proměnil v zadní polovinu mýtického zvířete.
"Perfektní," řekl spokojeně Bennar.