Ze života

"Děcka, tak jakou barvu tam dáme?", ptala se družinářka Eva skupinky dětí, které stály vedle ní a nespustily oči z velkého prádelního hrnce stojícího na sporáku.
"Červenou", volaly holky, ale kluci chtěli žlutou. Jenže holky je přehlasovaly. Kluci zklamaně protáhli obličej a s nelibostí pozorovali, jak Eva míchá ve velkém prádelním hrnci barvu, ve které chtěla s dětmi barvit trička.
"Teď hoď do hrnce svoje tričko, ty" pobídla Eva Filipa, ale ten se k tomu neměl.
"Až po holkách", odpověděl. Měl plán, když skončily holky s barvením, přidal tam žlutou. Voda se zbarvila do oranžova. Nakonec měl Filip nejhezčí tričko.

"Takže, vážení, dnes jedeme na Slezskou Hartu, bereme s sebou větší svačinky a oběd bude později. A kdo chce více motivace, dnes vaří Mamut a Kuba." vyhlásil Deny.
Rodičové i prďata vyrazili na cyklo výlet a já se pustila do škrábání 10 kilo brambor - "Mamutéééé, udělej plackýýýý..." - škemry škemry...
Kuba klid.
Já už strouhám, loupu česnek, rozpaluju pec na smažení. Kuba - nic.
"Kubo?"
"Však vařím, slepicu, na polívku."
"A co do ní?"
"Klíííd. Mám hotový. Však jsem dělal doma. Koukej!"
A hrdě přede mne vysázel čtverečky nudlového těsta s vykrojenými srdíčky.
"A kdo najde tohle dvojitý, dostane čokošku!" zakončil vítězně.

Liduprázdný Střelečák, chlad od Vltavy, mlčím, mlčíš, strach, očekávání.
Člověk, kterému věřím snad nejvíc na světě, nemělo by to být vůbec těžké, ale přesto…
Na jedné straně zoufalá touha konečně vyslovit pravdu, na druhé paralyzující strach. Potřebuji, abys to slyšela, potřebuji někoho, kdo ví… ale pochopíš?
Mám mluvit, nebo radši mlčet? Skrývat se? Riskovat? Děsí mě obojí, není úniku, šach mat.

Nakonec se odhodlám. Brečím ti v objetí, já...!
Usmíváš se a nasloucháš, laskavá jako vždy, to je přece úplně v pořádku.
Všechno je stejné, ale přesto se něco změnilo. První vlaštovka, první krůček, na obzoru záblesk naděje. Snad jednou…

Lenka stála před šéfovou kanceláří a byla hodně nervózní. Dlouho sbírala odvahu a pak konečně zaklepala.
"Dále", ozvalo se zpoza dveří.
Lenka vešla, pozdravila a zůstala stát.
"Ahoj, Lenko. Rád tě vidím", řekl šéf a pokynul jí rukou, aby se posadila. "Teď to přijde", pomyslela si. Jejich firma se zúčastnila výběrového řízení na velkou zakázku a Lenka si nebyla jistá svojí odvedenou prací. Jejím úkolem bylo uvést firmu tak, aby zakázku vyhráli oni. Přemýšlela, jak to zvládla. Její šéf neskrýval nadšení. "Tvůj projekt byl vyhodnocen jako nejlepší, zakázka je naše. Všem ostatním jsi dala šach mat. Slíbená odměna tě nemine."

"Šachy jsou královská hra, holčičko." slyším ve vzpomínce tatínka, který mi velmi trpělivě vysvětloval jak která figurka táhne.
"Šachy, to je kouzlo strategie." říkal mi můj muž, když z papíru vybaloval nádherně vyřezávanou kazetu s šachovnicí s dvaatřiceti figurkami.
Šachy jsou můj životní mat - vím, že jsou strategie, vím že střelec jede šikmo, věž rovně, kůň do L, dáma může skoro cokoliv a král jen trpně poskočí o jedno políčko.
Já mám svůj šachový syndrom - jakmile postavím celou sestavu, vypne se mi mozek.
I počítač zahlásil: "Ukončete hru, nemá logický základ."
Nu což.
Kafe, deku a další díl - Dámský gambit.

Konečně čas na oběd. Ohřeješ si polívku. Mmmm, pórková. Přineseš si ohřátou polívku ke stolu. Co k polívce? Pustíš si to video, na které se chceš od včera podívat. Sedneš si k jídlu a najdeš zapadlý odkaz. Načte se ti YouTube.
"AHOJ, POJĎMĚ SI TEĎ PROMLUVIT O ÚNIKU MOČI."
Ježiši kriste.
"Mylíš si, že mě přeskočíš a nepromluvíš si se mnou o úniku moči?! Tak to ses přepočítala, frajerko! Já jsem reklama nepřeskočitelná. Teď si tady prostě vyslechneš přednášku o úniku močiii!"
A víš co, neposlechnu.
Vypneš mobil. Ticho k jídlu je taky dobrý. Aspoň si to tak víc vychutnáš.

Ti dva se nejdřív jen opatrně oťukávali. Slovíčko sem, slovíčko tam.
Pak do toho šli s vervou. Trávili spolu celé dny a noci.
Jenže se jim to začalo zajídat. A tak se rozloučili.
Šli každý zvlášť. Potkávali se s jinými a hledali. Jenže to nikdy nebylo ono.
A pak na sebe zase narazili. Bylo to jako velký třesk.
Tak se tomu přestali bránit.
Bylo jim jasné, že v tom jsou spolu už napořád.
Ti dva - Spisovatel a Příběh.
A ani jeden z nich by nedokázal říct, co bylo tím skutečným znamením, podle kterého poznali, že jsou stvořeni jeden pro druhého.

Mipuška neboli Čikatilo k nám přišel z igelitky. Protáhli jsme ho veterinou, naočkovali, odblešili a zjistili, že máme krásné bikolor koťátko. Na černých zádech měl bílé poznávací znamení ve tvaru složené runy.
„To by mě zajímalo, co znamená!“
Mipuškovi začalo poněkud hrabat. Sekání, drápance, syčení. Oči jak talíře, ocas jak kartáč na flašky.
„Hele, to je dobrý, jak von de člověku po krku, he he!“
MHEEEEUUUUUUUUUUUEEERGHHHH! Vražedný pokřik.
Návštěvy byly varovány.
„Von je takej… speciální…“
Další vražedný pokřik. Návštěva zamknutá na záchodě. My též.
„Takže... jaký je teď postup?“
Už víme, co ta zádová runa znamená. Označuje bestii z Helheimu.

Nebylo těžké se poznat.
Seprané košile. Barevné šátky na krku, nedbale uvázaný uzel.
Vojenské bundy, sehnané bůhví odkud.
Těžké boty, usárny, za pasem nůž, ohnuté lžíce.
Holky v kraťasech nebo excentrických dlouhých sukních.

Páteční hloučky na nádražích, smutné nedělní příjezdy.
Romantika nocí pod oblohou plnou hvězd.
Romantika nocí pod oblohou plnou dešťových mraků.

Táborák, kytary, jiskry, hvězdy...
Kdo zažil, nezapomene.

Vlčice, Tóny, Havran, Fredy, Maryša, Bubu, Lejdy, Amazonka...
Občas se z hlubiny času vynoří další jméno. Zalomíme palce, připomeneme pár historek.
Šťastni, že jsme mohli zažít.

Zvláštní znamení touha
v nohách tisíce mil
obzor kdo v očích nemá
nic nepochopil...

Kde se vidím za 5 let? Tato otázka mě pronásleduje od rána, kdy jsem si přečetla dnešní téma. Pořád je tu a nemůžu se jí zbavit. Jak budu vypadat a co budu dělat, to nevím. Mám jen jednu jistotu. Vím, že budu starší a možná taky moudřejší. Do moudrosti počítám sbírku svých omylů a přešlapů, kterých nebylo málo, ale také věci, které se mi povedly a jsem na ně právem hrdá. Určitě budu mít nějakého psa. Je to skvělý parťák do nepohody. Budu si dál užívat život a těšit se na každý den, který prožiji naplno od rána do večera.

Kde se vidíte za 5 let?
Jelikož jsem na základní škole, pravděpodobně budu na střední, v posledním ročníku.
Pokud by mi nevyšla čtyřletá střední škola, tak bych to zkusil o rok později znovu, takže bych byl v předposledním ročníku.
Na učební obor nechci, jelikož nejsem šikovný, a ani by mě to nebavilo.
Se základním vzděláním bych skončit nechtěl, protože bych byl pravděpodobně jako dlaždič nebo v Lídlu.
Až dostuduji střední školu, budu asi pracovat. Vůbec teď nevím, jestli půjdu na vysokou.
S maturitou se dá dělat hodně věcí, ale co budu dělat, ještě nevím.
Takhle se vidím za pět let.

Rok 2023 - představa (rok 2018)

Podaří se mi (snad) odmaturovat.
Pravděpodobně budu studovat medicínu.
Najdu si kluka.
Co bude se skauty?
Budu dospělá.

Rok 2023 - realita

Čtvrtý ročník medicíny, psychiatrická diagnóza a terapeutická péče. Šrámy, které už mi nikdo neodstraní.
Vztah nemám. Moje domnělá heterosexualita ustoupila a nastoupil zmatek.
Hledám si znovu cestu k oddílu.
Našla jsem skvělá přátelství mezi evangelíky i ve škole.
Učím se být dospělá, ale vnitřní dítě ve mně pořád je.

Rok 2028 - představa (rok 2023)

Budu vystudovaná lékařka.
Práce? Hlavně klid.
Věci, které mě baví. Lidé, které mám ráda.
Život.

Rok 2028 - realita

Kdo ví?

Čímpak jste chtěli být jako děti vy?
Já nedřív veterinářkou. Vysvětlili mi, že nejde o hraní se zvířátky, ale o těžkou práci. Pak jsem chtěla být archeoložkou, knihy o vykopávkách jsem louskala jednu za druhou. Nejsem ani veterinářka, ani archeoložka...

S napětím jsem čekala, čím bude chtít být můj syn.
Dlouhou dobu chtěl být strojvůdce. Pak asi ve čtyřech letech přišel a sdělil mi:
"Nebudu strojvůdce. Budu hasič."
"Proč?" podivila jsem se.
"To je přece jasný. Strojvůdce jezdí furt, ale hasič hasí jen někdy."
Zavrtěl hlavou nad mou nechápavostí a odkráčel.

A jak to dopadlo? Není ani strojvůdce, ani hasič...

"Mami, čůrá šalinka? A autobus?"
"Pejsek má košík, aby mu nebyla zima na čumáček."
"Táta je velký medvěd. Máma je velká medvědice. My jsme malá medvíďata."
"To je táta býk a to je máma býková."
"Tatínek nese počítač, bude nahrávat Večerníčka. Ó tatínku, ty jsi tak moudrý."
"Kuřim... Tam bydlí kuřata."
"Kam ta zatracená maminka ty bryndáky dala?"
"Děda je divoch a babička je paní divoká."
"Velká kráva nám dává mléko. Velká máma nám dává kyšku."
"Byl jeden domek, v tom domku stolek, na stolku miska, v té misce vodka, v té vodce rybka!"
"Já jsem, milá babičko, samotný pánbůh..."

První kilometr, mírný kopec.
„Už nemůžu.“ zní zprava. „Mě to nebaví.“, zní zleva.
Třetí kilometr, o 2 hodiny později, tempo vražedné, mám z něj třetí infarkt.
„Už neujdu ani krok.“ zazní příhodně před hospodou. Kafe od infarktu nepomůže, ale dávám si dvojité.
Děti usednou. A začnou se vrtět. Nejdřív nenápadně. Pak se začnou židle povážlivě naklánět. Než stihne kafe vychladnout na pitelnou teplotu, běhají maraton kolem stolu, skáčou přes překážky tvořené padajícími židlemi a hází si pivními tácky přes celou hospodu. Vypiju lok kafe a mizíme.
Ujdeme 5 metrů.
„Už nemůžu.“ ozve se zprava. „Už neujdu ani krok.“ zní zleva.