Ze života

Morning Star klouže po vlnách Dunveganského zálivu.
"Jejich bójky jsou slabé. A od mola jezdí výpravy za tuleni," referuje muž, nespouštěje oči z hloubkoměru. "10 stop pod kýlem. Tady. "
Loď se zhoupne, když se kotva zasekne do dna. Vylodíme se, natěšení na prohlídku nejdéle obývaného hradu ve Skotsku.

"Umm, zlato? Není támhleto...?" ptám se, vyhlížejíc z okna druhého poschodí hradní věže.
Místo odpovědi rovnou vytáhne telefon.
"Patricku? Jsi na palubě? Aha, takže to taky vidíš. Dobře."
Naše loď se s větrem o závod žene mezi řasy směrem na otevřené moře.
Ukazuje se, že staré pasti na kraby dvaatřicítku plachetnici neudrží.

Zářivě se usměje do publika a hbitě se chopí mikrofonu.
„Vítám tu dnešní báječné publikum!“
Hosté se mají cítit příjemně a pobaveně. Řekne jim vtip.
„Tři čarodějky přijdou do baru…“ věta mu zaskočí, když se u pultu vztyčí tři špičaté klobouky.
„Poustevník přijde do baru…“ opraví se rychle, ale v tu chvíli se rozsvítí světlo v doposud temném VIP boxu a na pódium upře zrak zarostlý muž v bederní roušce.
„Minotaurus přijde do baru…“ vyhrkne v posledním zoufalém pokusu, ale když se z temného kouta ozve výstražné zabučení, vzdá to.
Co se jim snaží namluvit? On přece není žádný komik!

Vím toho o Tobě vlastně málo a většinu jsem se dozvěděl dnes. Od začátku byl osud proti Tobě, klasická literatura by to nazvala rodovým prokletím. Tvoje máma se oběsila a pronásledovaly Tě deprese.
Ale i s nimi ses držela naděje a optimismu jako kotvy, stala ses lékařkou a po svatbě jsi byla Šťastná.
Takovou jsem Tě jako malý znal, takhle o Tobě dnes u večeře mluvila moje máma. Ukazovala whatsappové fotky, které jste si posílaly, a vyprávěla o tom, co jste spolu na škole zažily.
Hlas se jí několikrát zlomil, protože když se s Tebou dnes rozloučila, bylo to pozdě.

Kazatel na pokraji šílenství, nyní spíš prorok zkázy v plamenech pekelných, doprovází milence na cestě bez šťastného konce. Mezitím se poustevník vydává ke zrůdám, své adoptivní rodině, aby přinesl mír. Bezúspěšně. Oběšenec celý z kovu čeká léta, až ho zachrání ze středu slunce.
Poutník po dlouhé cestě spatřuje hostinec, spíš než místo je to společenství. Útočiště.
Dříve rytíř, snad hrdina, dnes pouhá schránka, zlomený muž, který otupil své smysly v náručí Sirén. Jako věrný, poutí však znavený pes chce spočinout u nohou své paní.
Nepatřím mezi ně. Ví to jen ďábel, vytrvale na mě zírající z obrazovky, když potemí. Sbohem.

"Dej to do té krabice..." "Pomoz mi utáhnout provázek..." "Ne, váza od babičky nemůže mezi hrnce..."
Takové a podobné věty jsem slýchala často.
Ani mi nepřišlo na mysl, že není normální se neustále stěhovat.
Nejprve z Fulneku do Ostravy kvůli tátově práci. Pak nás posunuli o kus blíž centru - rekonstrukce domu. Následovala Poruba, Brno, Újezd u Brna (studentský privát) a pak zpět do Ostravy. A znovu jsem proskotačila několik adres - ach ty změny.
Nakonec se mi podařilo spustit kotvu, zapustit kořeny - v Lutyni, s mým mužem.
V kraji, kde se narodila moje maminka.
Konečně jsem trvale doma.
Již 21 let.

Z toho, který se vždycky vypíná první, je vidět, že to vedou chlapi.
Jestli oplýváte dostatkem fantazie, zkuste si představit, že máte zrovna ten týden, kdy jste enormně citliví na cokoliv studeného, je mínus dvanáct a někdo vás nutí si právě do nejchoulostivějších míst strčit vymrzlou kovovou štangli bez jakékoliv izolace silnější než jégrovky, protože tenký šusťák svrchních kalhot se vážně nepočítá. Za takových okolností bych na ten kopec radši vůbec nelezla, jenomže o tom nerozhoduju, a navíc to nemůžeme vědět předem.
Když vlekař konečně nazná, že už je lidí moc a poma všechny neuveze, je to fakt neskutečná úleva.

Milý denníček,
dnes som sa vybral na kopec uprostred Prahy. Keď som prišiel, tak nás tam bolo pár, myslím, že iba päť. Nie moc, na prvú väčšiu akciu roku dosť málo. Ale potom začali prichádzať. Po jednom, po dvoch…. Akurát je škoda, že mám na pol deviatu lístok na kultúru. Musím bežať, dopíšem to potom.

Milý denníček,
kultúra bola strašná, vraciam sa na kopec. Ešte ich nevidím, ale už ich počujem. A už som na kopci. Tam je minimálne dvesto ľudí. Tak som zvedavý, ako to dopadne.

Milý denníček,
policajti zatiaľ neprišli. Je to vôbec veľká párty, keď neprišli policajti?

Rozespale mžourám do lednice. Marně se snažím přimět poslední dvě přeživší mozkové buňky k činnosti. Třeba vymyslet, co ulovím k snídani. Ačkoliv žaludek mám jak na vodě. Zavírám lednici. Do sklenice házím šumák céčka. Tableta koluje sklenicí. Laciná nahrada lávové lampy. Kdesi za pravým spánkem kutá tunel banda permoníků. Nejraději bych se svalila zpátky do postele. Zavrtat se pod peřinu a nevylézt dřív než před polednem.
Na tohle už jsem trochu stará.
Kopnu do sebe šumák. Ne že by pomohl.
Z ložnice se ozve podezřelý zvuk.
Dospávání se nekoná.
Organizátor mejdanu se probral k životu.
A má požadavky.
Separačka, woe.

Gwen se hihňá naprostým nesmyslům a není to hihňavou vodou. Taky se kouká ke stropu, mává si před očima rukou a brouká: „Rozmarýna, rozmarýýýýna, roz-ma-rý-na.“
San si mě použila místo anglického výkladového slovníku, načež vyplivla několik středně vulgárních slov, hystericky se rozesmála a na plné pecky začala vykřikovat: „Já bych nikdy Padesát odstínů nečetla! Takovou urážku ti nezapomenu! A tohle je horší!“
A to z nás snese nejvíc.
A já se asi po osmé vracím ze záchoda, nebylo mi nic, je mi lépe, a uvažuji, jestli se FAKT můžu otrávit vodou.
My jsme tu My Immortal drinking game neměly hrát.

Matky nasadily blůzky,
ve škole jsou třídní schůzky.
Nováková příkře žádá zavést znovu pozemky,
Zedníčková rozporuje počty bodů z písemky.
Ředitel už zatím řeší bitku výtržníků,
příčiny a následky, žel, nese na svém triku.
Češtinářka neumí prý zaujmout své žáky,
matikář moc úkoluje, práce dává mraky.
"Neumíte vysvětlovat..." "Karlíček se nudí,
chudáček má ADHD"..." Jasně, věčně prudí.
Babetku prý šikanují, musí se to řešit,
učitelku její práce nepřestává těšit.
Zvlášť když slyší z televize kolik love bere,
jen ten pohled na výplatku v reálu ji žere.
"Dětem chybí chlapská ruka" Šišková jí vmetla,
"no tak si to vyzkoušejte" argumenty smetla.

Ta nová práce vypadá zajímavě. Atraktivní odvětví, zahraniční i tuzemský obchod, lidský ředitel a příjemný zástupce. Převážně mužský kolektiv, zdá se.
V přízemí dílny a pracovní prostory prodejců. Administrativa sídlí v prvním patře. Kanceláře jsou docela útulné, kuchyňka dobře vybavená.
Přestávku tráví většina v kuřárně. Měla bych se seznámit.
„Ten blbec mě zase vytočil,“ slyším hlas účetní, která jezdí do práce novým bavorákem. „Přišel až v devět.“
„Toho mýho kreténa zase bolela hlava,“ přidává se majitelka nejnovějšího typu Audi. „Už s ním vůbec nic není.“
„Ten môj sa ofrňoval nad večerou, somár.“
Panebože, kam jsem to zase vlezla? Další slepičárna!

Předseda Zdeněk nervózně kráčel po kanceláři.
„Přátelé…“ Tón jeho hlasu dvojici soudruhů vylekal. „V posledních měsících klesla produkce vajec v našich kurinech o třicet procent. Co uděláme?“
Účetní Ondro se zamyslel. „Dejme slepicím sluchátka s hudbou.“
„To už použili na krávy, Ondríku. Něco jiného?“
„Kupme nového kohouta,“ navrhla vedoucí změny Jiřina. „Slepice se potěší.“
„A pomůže to?“ Zdeněk se rozvalil ve svém křesle. „Vážně vám nic nenapadá?“
„Nové slepice?“ „Ukrást vejce sousednímu družstvu?“ „Slepičí lekce tance?“
Návrhy jen tak letěly, ale ne ho přesvědčit. Váhavě sáhl po pálence.
„Ještě to probereme, přátelé,“ rozhodl. „Avšak ten tanec… jak vám jde balet?“

Slyším to skoro každý den:
„Hele, ale já si myslím, že by mu vážně prospělo, kdyby chodil spát dřív.“
„Nenuť mu to! Vypěstuješ mu nezdravej vztah k jídlu.“
„Naučíš si ho na sladký a už se toho pak nikdy nezbaví. Cukr je jed!“
„Musíš na něj víc mluvit.“
„Pravidelně, hlavně musí jíst pravidelně.“
„Má si hrát, zkoumat a objevovat a ne čumět na televizi.“
„A už vůbec ne při jídle!“
Ne, tohle nejsou zkušené matky poučující na hřišti. Ba dokonce ani tchýně. Ony ty ostatní ženský jsou vlastně většinou fajn. Tyhle kecy jsou jen vnitřní monolog v mojí vlastní hlavě.

Autobus v poklidu projížděl mírně zvlněnou krajinou.
Cesta ubíhala poklidně až na těch osm vpředu.
Hlasitě pronášené myšlenky střídaly šílené výbuchy smíchu, kdy další osoba kontrovala ještě větším slovním kalibrem doprovázeným ještě větší salvou smíchu.
"A, a, vzpomínáte..." začala jedna z dam.
Najednou dopředu došel hoch.
"Co je, Danieli? Co potřebuješ?"
"Nemohly byste se trošku ztišit? My vzadu si chceme taky povídat. Je to tu jak jeden velký KUKUŘINEC, paní učitelky!" pronesl s důrazem a hrdě odkráčel na své místo.
Následoval snad největší výbuch smíchu, ale oslovené dámy se již přece jen trochu ztišily.
I řidič si v duchu oddechl.

Uvaříš si čaj a vzpomeneš si na něj, až když je studený.
Zapomeneš, že se chleba jmenuje chleba, a zkusíš ho popsat jako „to, co se maže pod máslo“.
Popřeješ ségře k narozeninám o měsíc později.

Domácí péče na chvíli pomůže, ale nonstop s tebou nikdo být nezvládá. Doma máš zásoby léků, které bereš ve špatné časy, a plynovou troubu bez pojistky.

V domově tě posadí do společenské místnosti a řeknou, ať si najdeš kamarádky.
„Ty ženský se jenom hádaj, co se pustí v televizi. Babinec! Celý ty roky, furt dokola,“ prohlásíš po dvou měsících.

Moc mě to mrzí, babi.