Nachtvogel

Táta a tuřín

Táta nemá maso. Masa je pořád málo.
Táta mele tuřín. Tuřínu je hodně.
Táta, máma i Ema mají tuřín k snídani, obědu i večeři.
Ó, my se máme!

Úkol: Přineste tuřín.

O ošklivých protestantech

Protestant má velký nos, ostré zuby a rohy.
Protestant chodí po ulici a žere děti.
Ema je opatrná. Ema se drží mámy za ruku.
Správně, Emo.

Úkol: Nakreslete protestanta.

Na procházce

Máma, táta a Ema se prochází venku.
U lesa je lípa. Na lípě sedí ptáci a visí lidi.
Ema se raději dívá na ptáky. Pípípí!
Prásk! Lípa je vejpůl.

Úkol: Pohřběte mrtvé.

„Ne! Ne, to nesmíte! To nemůžete!“
Z pootevřené brány zavane chlad a vůně bylin. Venku je horko, hlava k prasknutí těžká, po straně krku stéká pramínek potu. Tluče jí srdce, jako kdyby mělo vyskočit z hrudi.
Vystrkávají ji ven, děsiví ptáci s dlouhými ostrými zobáky.
„Jsou tam přece lidé! Ještě neumřeli, nejsou mrtví! Přestaňte!“
Někdo do ní strčí, upadne na dlažbu, uhodí se.
Sevřená pěst se otevírá, vypadne z ní svazeček zelených snítek. Fialové květy pokryjí zem, těžká bota je rozdrtí v prach.
Bílý kříž na dveřích volá o pomoc.
Ale do domu U Tří zlatých kaprů už nikdo nepřijde.

Zde leží počátek všeho. Zrození, předurčení, jasně dané pořádky. Přísný otec, který nejlépe ví, co je pro jeho děti dobré. Zmrzačený syn je lepší, než ten neposlušný.

Válka. Zlo plodí zlo. Kdysi kázal jeden muž o dobru, Boží lásce, chudobě, pokoře a skromnosti. Zbytečně. Křesťan vraždí křesťana. Pro peníze, majetek, pro jiný názor. Svět je vyvrácený z kloubů, duše z kořenů.

Je unavený. Slabý, zmatený. Nikdy nemluví.
Moci tak zemřít, a znovu se narodit jako někdo jiný…

Z tisíce výstřelů nakonec jeden nachází cíl.
Padá z koně.
Palčivá bolest, rána vědomí.
Sbohem, chce se mu říct.
Ale je to konec?

Přijde strážný, oznámí návštěvu. Na tom by nebylo nic zvláštního, za šlechticem do vězení smí kdokoliv. Ale – on?
„Kristiáne. Nečekal jsem tě.“
Pozvedne obočí, nic neřekne. Pozorně si mě prohlíží.
„Jak se ti daří?“ zeptá se nakonec.
Pokrčím rameny. Mohlo by být hůř, ale také lépe. Snažím se mu z očí vyčíst, proč přišel. S výčitkami asi ne. Nemá proč, s Adlétou skoro nemluvím.
„Znám nějaká jména. Mohou ti pomoci.“
Mlčím.
„A budu tě při soudu obhajovat. Pokud o to tedy stojíš,“ řekne zpříma.
Rozhodnutí jako závaží.
Stesk.
Odpuštění. Snad.
Jen kývnu, víc není třeba.
Děkuji, příteli. Znovu tě nezradím.

Sušený hadí jed nepomohl.
„Je mrtvý,“ oznámím jim.
„Podvodnice!“ ozve se někdo. A pak…
„Čarodějnice! Upalte ji!“
„In nomine Patris et Filii…“
Příliš stará, než abych utekla. Příliš unavená, než abych se obhajovala. Příliš cizí pro jakýkoliv soucit.
Urozená dívka seskakuje z koně.
„Jak zemřel?“ ptá se.
„Kašlal.“
„Toho mrtvého pohřbít!“ otáčí se k vesničanům. „A jestli mu probijete srdce kůlem, tak si mě nepřejte!“
Rozcházejí se.
„Chci vědět víc. O té nemoci.“
„Budu tě učit, paní, jestli chceš,“ nabízím jí z vděčnosti.
„Katalin,“ usměje se. „Jak víš, proč jsem přijela?“
„Znám touhu po vědění. Neuhasíná, dokud se nenasytí. Jez.“

Magdeburg je splněnej sen. Všecko, co sem si moh‘ přát. Cejtim se dočista jako vo masopustu. Tendleten měšťanskej barák ví, jak uvítat vyhladovělýho vojáka. Viď, krasotinko? Ale počkej, nevrť se, nebo si tu dýku vytáhneš! Zase se k tobě dostanu, neboj se. Jen si ještě párkrát přihnu, ách! Máte móc dobrý víno, pravdaže? Donutil sem tvýho tatíčka vytáhnout sud a pak sem ho picnul rovnou do palice, aby nás nevobtěžoval. Prásk, bum! To by ten zasranej Prušák čuměl, kdyby mě viděl. Prej koho uvidím ubližovat civilistům, toho osobně zastřelím! Cha!

Dveře se otevírají.
Rána.
Záblesk.
Nevěsta je mrtvá, svatba končí.

Mizerné služky! Místo aby se věnovaly svým povinnostem, postávají na dvoře a klábosí!
„Co je to tu za slepičí sněm? Nemáte snad nic na práci?“ obořím se na ně, když je míjím. „Uklidit zem! Podívejte, v čem tu musím šlapat!“
„Kokoko…“ zaslechnu za zády posměšné zašeptání.
Prudce se otočím, ale všechny se tváří nevinně. Když odcházím, slyším jednu z nich tlumeně se hihňat.
Kokoko, kokoko, nosí se jen naoko, nos má jako poklice, klepe se jí palice!
Udržím si důstojnost, dokud nezajdu dovnitř a nezavřu za sebou dveře pokoje. Zrcadlo mi zlomyslně vrátí můj pokřivený odraz a já se rozpláču.

Nechávám k sobě zavolat jeho sluhu.
Tenhle malý hlupáček mi nedá moc práce. Stačí zatlačit na to správné místo.
„Kdy pojede tvůj pán do Prahy? A kudy?“
„To nevím, pane,“ odpovídá bezelstně.
„Zjistíš to a přijdeš mi to říci.“
„Ale pane, já – on se mnou o takových věcech nemluví.“
„Pokud se nedozvím, co chci vědět, povím mu o tom tvém malém špinavém tajemství,“ zapředu.
Zbledne.
„Vyber si. Informace pro mě nebo kat pro tebe. Máš na to dva dny. A teď zmiz.“
„A-ano, pane.“
Každý má nějaké tajemství.
Ani není nutné vědět jaké.
Jde jen o to dobře ho využít.

„Držte mě! Pomoc! Chtějí mě odvléct!“
Maxmilián sebou škube v řemenech, napjatých k prasknutí. Už mnoho dní ho stravuje horkost a šílenství. Je z něj páchnoucí kostra.
Moje žena ho pořád krmí nějakými lektvary, vaří byliny a masti, ale není to nic platné. Kdoví, jestli mu tím neškodí. Pranic se mi to nelíbí.
A už nese další odvar.
„Tohle je silné,“ říká mi tiše. „Semena černého máku. Uspí ho to. Nebude tak křičet.“
Dává mu pít. Polovinu toho vyprskne.
„Je-Jene,“ zachraptí najednou.
Skloním se nad ním.
„Bratře! Poznáváš mě?
„Drž – drž mě.“
A pak se
pomalu
uklidní
a
zavře
oči
.
.
.

Dívám se po kolemjdoucích a vybírám si.
Tenhle. Má bohatý oděv, zaplatí dobře.
A oči mu hoří jako uhlíky. To se mi líbí.
Přistoupím blíž, významně v prstech otočím žlutými koráli.
„Chceš potěšit, pane?“
Přitisknu se k němu a přejedu mu rukama po těle.
Na místech, kde nemá být nic, je toho moc.
A tam, kde má něco být...
... nebo je moc malý.
Ještě jednou si sáhnu a tentokrát důkladně.
„To je mi ale překvapení,“ zašeptám, když mě pozdraví vlhkost.
Roztřeseně se nadechne, ale nebrání se.
„Máš štěstí, paní,“ usměju se na ni. „Ženy v mužském přestrojení dnes platí polovic.“

A pak je konec února. Ještě leží sníh.
Mihály je dávno zdravý. Ale my pořád neodcházíme.
Sibyla se na nic neptá. Určitě ta potvora ví, co mě tu drží.
Když za ním večer jdu, čeká na mě.
„Chci to zkusit znovu, když se to minule tak nepovedlo,“ říká.
A podává mi svazek čerstvě nařezaných kočiček, ovázaných červenou stužkou.
„Uzavři se mnou májovou svatbu. Když nebudeš spokojená, odejdeš. Když ano, zůstaneš se mnou.“
Užasle mlčím.
„Mám tě rád,“ říká tiše. A vezme mě za ruku, stáhne mi něžně rukavici a políbí do dlaně.
Pro to pozvání do něčího srdce. Proto zůstanu.

Koňský handlíř mi nabízí ta nejlepší zvířata. Můj původ a postavení otevírají dveře.
Ale mně se líbí ten, kterého nikdo nechce. Ten grošák. Vypadá vyzývavě a vzpurně.
Odkládám sedlo, uzdu, stahuji z bot ostruhy.
„Pane, s dovolením, vybral sis špatně, prosím za prominutí,“ koktá handlíř. „Tenhle kůň nejde vycvičit. Je to takový omyl v ušlechtilé linii. Má skvělý původ, ale to je tak všechno.
Jako kdybych se zahlédl v zrcadle.
„Já myslím, že to půjde,“ usměju se a poplácám koně po nose. „Co?“
Pokusí se mě hryznout. Pak do mě drcne.
A jeho oči říkají: Zkus to. Naprav ten omyl.

Snažím se být rozumná. Budu se muset brzy rozhodnout.

Jeden je vysoký, světlovlasý, oči má modrošedé a pořád se směje. Když ho políbím, chutná tabákem a kořeněným vínem.
Druhý je tmavovlasý a tmavooký. Má již husté vousy, první vrásky. Usmívá se málokdy. Když ho políbím, chutná jako planá jablka.

Ten první neví, že mám dceru. Možná proto, že by mohl být jejím starším bratrem.
Tou druhému jsem to pověděla. Zeptal se na její jméno a dal ji pozdravit.

Druhý den mě Kristián požádá o ruku. Když si ho vezmu, přijme prý Martu za svou.
Najednou je výběr snadný.
Musí být.

Nekončící bolest. Plameny pekelné. Tři dny utrpení jsou jako věčnost.
Mé tělo je slabé. Křehká schránka, kterou naruší každý záchvěv země.
Má mysl odchází. Propadám se do hlubin. Drápu se z nich výš a výš, úplně nejvýš. Hledám Boha, abych před ním poklekl.
Letím. Jako pták s jedním křídlem, druhým polámaným.

Cítím, Že On Už Je Blízko.
Zlatá brána. Otevřená.
Zlatým klíčem. Odemčená.

Moje duše jí proletí s nadějí v srdci.

Ale tam, kde bych měl vidět Boha a zástupy andělů, slyšet chór a harfy, pocítit na jazyku chuť many, je nekonečná černá prázdnota.

Žádné nebe není.

Jen tisíce hvězd.

Bitevní pole z ebenu a slonoviny. Dvě vojska.
Tisíce pěšáků. Krok vpřed, vpřed. Stačí lusknutí prstu. Rána, dým, smrt.
Koně. Černí, bílí. Hnědý kůň Tillyho, šedý Albrechtův. Skočí špatně bokem, zlámou si nohy.
Střelci. Mušketýři na křídle. Jdou ke středu. Páska kolem ruky říká tohle je přítel, tohle nepřítel. V kouři ale barvy splývají.
Černá věž dobývací, bílá Juditina. V dáli se leskne hladina řeky. Nehybné, měří se kamenným okem.
Králové a královny neválčí. Posedávají, popíjí, pomlouvají. Čekají vítězství.
Třetí hráč, o kterém nikdo neví, má figury krvavě rudé. Je to Bůh. Vsadil se s ďáblem, že prohraje celá země.