Frankenstein

Doktor Viktor Frankenstein se sklání nad svým dílem. Všechno, co potřebuje, má konečně pohromadě. Všechny orgány. Všechny končetiny. Tedy dvoje ruce, dvoje nohy, dvoje oči, dvoje plíce, dvoje srdce -
Moment.
Tady se stala chyba.
Viktor zamyšleně hledí na dvě lidská srdce v kovovém kontejneru. Srdce není párový orgán!
Jedno musí z kola ven.
Ale které? Obě vypadají funkčně a zachovale. Dalo mu takovou práci je sehnat. Vyhodit jedno nebo druhé by bylo plýtvání.
Rozhodne se. Použije obě.
Ale kam s tím druhým? Za oknem se blýskne a Viktor se ďábelsky zasměje. Však tvoří přece muže!
Druhé srdce přijde do kalhot.

„Mám zavolat sanitku?“
„Ne, postřelení by nahlásili policii.“

„Takže co?“
„Takže mi podej pinzetu, jehlu a niť. A zelenou. Ach bože, nic jiného tu nemají? Tak zelenou.“

„Už jsem to párkrát dělal. Sáro, ty hlídej venku. To je ale patok.“

Obrovská postava nelidské vizáže rozrazila dveře. Jack nepřemýšlel. Vychlístnul netvorovi do obličeje obsah svojí sklenice.

„Padáme!“

Laciný motel za městem se osvědčil jako klidný úkryt pro potřebné zdravotnické úkony.
Jack se spokojeným zafuněním dokončil poslední steh.
A teď spát, přitulil se k Sáře. Sára se protáhla: „To byl zase den.“

„Mohlo být hůř,“ zamručel Jack.
„Aspoň jsem nemusel pít zelenou.“

Victor sa pozrel na svoje dielo. Ani nedýchal. Nemohol. Krása jeho výtvoru mu vyrážala dych.

„ Si taký dokonalý,“ šepkal vedec a pritom nedočkavými prstami prechádzal po plachte, pod ktorou odpočíval jeho priateľ. Jeho skutočná rodina.

„ Postarám sa o teba, budeme len my dvaja proti celému svetu,“ zašepkal Victor a kŕčovite schytil plachtu. Ešte chvíľu sa triasol vo vytržení, predlžoval moment, kedy konečne uvidí svoj výtvor v jednom celku.

„ Vieš,“ zdôveril sa nehybnému telu pod sebou, "spoločnosť si myslí že som blázon, ale vďaka tebe sa konečne dočkám uznania.“
Dychčal od vzrušenia, keď zrazu pocítil nepatrný pohyb pod plachtou.

„Vitaj, priateľu.“

Ani v této nehostiné, ledové pustině nejsem schopen zemřít. V tomto ohledu bylo mé tělo sestaveno až příliš dokonale.
Prosil jsem Boha o smrt a potom jsem o ni prosil i Ďábla. Ale ani jeden se neslitoval. Nepovažují mne za své dítě. Můj stvořitel leží zde. Na dosah ruky. Jeho mrtvola je hrůzně krásná i ve své ledové nehybnosti. Oněmělý pomník mých i jeho zločinů. Možná že právě on by mi byl schopen darovat smrt, stejně jako mi daroval život. Možná kdybych mu vdechl zpět tu bezcennou jiskru...
Ne, připravil jsem ho o vše, nevezmu mu i dobrodinní věčného zapomnění.