Moje články

"Jak já ji obdivuju" povzdechla si Kate a švihla očkem po Gladys tančící dnes již s někoilkátým vojákem.
"Prosím tě, co na tom obdivuješ? Princezna je trochu do větru," rozesmála se Betty a zahodila nedopalek cigarety do popelníku.
"Tu odvahu. Nezná je a přece s nimi jde tancovat."
"Je to jen tanec, Kate."
"A všimla sis, co to její tančení dělá s vojáky? Všichni vypadají malí a oškliví a protivní, ale jakmile je vezme do kola, najedou jsou všichni urostlí," snila dál Kate.
"Mě přijdou malá a oškliví pořád," konstatovala suše Betty, odložila pivo a natáhla ruku směrem ke Kate.

"Aaaa stop!" křikl režisér, samolibě si prohlížejíce tváře kolegů.
"Rejžo, jste si tím jístej?" ozval se nejistě kameraman, sbíraje odvahu.
"Jistě," odsekl režisér.
"Dyť tomu ty děcka nebudou rozumět," ozval se další člen štábu, nabuzen odvahou kameramanovou.
"Ale o tom to přece není, pánové. Tomu nemají rozumět," objasňoval režisér blahosklonně.
"Takže voni jako budou sedět tři hodiny v kině a nebudou tomu vůbec rozumět?" podrbal se kameraman pod čepicí a hledaje oporu v kolegovi, dodal: "To je nějaký divný, ne. No že jo, Stáňo."
Režisér zbrunátněl a vypadal, že mu dochází dech.
"Tohle je přece umění vy bando nekulturních barbarů!"

"Kurvadoprdeledrát ne,"mumlala si pro sebe zatímco pozorovala proužek lakmusového papírku. Výsledek za pouhé tři minut! hlásala krabička, ale chytrý copywriter zapomněl dodat, že občas se tři minuty zdají jako rok.
Cítila, jak se jí stahují vnitřnosti a svorně se pokoušejí opustit tělo - žaludek vyhrával, jako první se totiž prodral až do krku.
Ještě minutu a půl. Hlavou jí vířily představy plenek, dětských postýlek, dupaček a dudlíků. Žaludek se znovu pokusil prorvat staženým krkem.
Dýchej, napomínala se v duchu. "Zachovej klid, nepanikař, nic se určitě neděje, " špitala si mantru zoufale hledíce na časový odpočet.
Teď!
Roztřeseně zvedla papírek a vykřikla.

"Prosím."
"Ne."
"No taaaak."
"Pořád ne."
"Prosíííím, prosííím, prosííím," skuhralo dál srdce.
"Ne," trval si na svém mozek. "Prostě ne."
"Ty jsi tak...tak zahořklý!" duplo srdce nožkou a pěstičkami mozku zahrozilo.
"A ty moc měkké," odvětil mozek se shovívavým úsměvem. "Víš, jak to dopadlo minule."
"To byla náhoda."
"A před tím..."
"Za to já nemůžu."
"Nemluvě o tom případu před třemi lety. Ne, ne. Vedení mám já," stál si na svém mozek, nedbaje úpěnlivých proseb srdce.
"Nemůžeš mě takhle odstřihnout! I lidé ví, že se má následovat srdce, ne mozek," špitlo srdce.
"Dobře, ale opravdu naposledy."
A srdce vyrazilo.

"Cože?"
"No fakt!"
"To jako vážně?"
"Ty sis to nepřečetl co? Tak koukej," strčil jeden kolega druhému pracovní smlouvu až pod nos.
"V případě ukončení práce ze strany zaměstnance vyhrazuje si zaměstnavatel právo na uvrhnutí zaměstnance do pekelného kotle. To si dělají srandu, ne?"
"Hochu, pracuješ v pekle, co myslíš?"
"Ale nejsem čert."
"Čerti nemají smlouvu. Hele, já jen vím, že nikdy tady nikdo nedal výpověď," podotkl protřelý pekelník.
"Žabaři. To bude jen tak, aby vyděsili lidi. Koukej!" Stoupl si doprostřed kotelny a zakřičel: "Dávám výpověď!"

Pekelný personalista si povzdechl.
"Že si ti lidi nedají pokoj, dochází mi volné kotle."

Myslím, že jsem ho kdysi měl, ten kousek nebe, to neutuchající štěstí.
Ale tehdy se mi nezdálo dostatečné, chtěl jsem větší kus, jiný kus.
A tak jsem hledal. Hledal jsem celý svůj život. Hádáte správně, nenacházel jsem. A čím víc jsem hledal a čím dál jsem cestoval, tím méně pravděpodobné se zdálo, že najdu.
Škoda jen, že mi to nedošlo už tehdy.
Teď jsem příliš starý. Říká se, že láska a štěstí kvete v každém věku, ale není to pravda. Je to zoufalé pořekadlo příliš mladých a příliš starých.
A i kdyby to byla pravda, to moje nebe už není.