Můj kvádr nárožní se zatvrdil, když přijímací salonek vymalovali brčálově zeleně a místo vikýře nasadili francouzské okno. Viděl jsem avataří tvář s náhrdelníkem kostnatých prstů, novou pěšinku v houštinách vlasů proklestěnou ostřím sekyry, nožem otevřenou náruč.
Nejsem násilník, prstíček nepřiložil: jen poslouchal vnitřní hlasy nájemníků, jak skála nasál a ve vhodné chvíli vydechl. Tvrdly rysy mužů, žen i dětí, když slyšeli, co neměli.
„Prý prokletý dům, tři krvavá neštěstí!“ posunkuje Alžběta, „Já spala jak zabitá. Tebe něco strašilo?“
„Nic, vůbec nic! Asi se báli vrzajících schodů,“ směje se Franta, „to nám nehrozí… Co přemalovat ten hnusně zelený pokoj v přízemí?“
