Zkušenost exilu

Adelaida stojí u okna, usmívá se a poprvé za celou dobu vypadá opravdu spokojeně.
„Rodinu – máme. Studium – máme,“ začínám rekapitulovat. „Pedagogickou kariéru – máme. Život během první světové a občanské války – máme. Konstantinopol – máme. Život v Československu – máme. Druhou světovou válku a následný odchod k dceři do Belgie – velmi přibližně, máme.“
„Co dělat; relevantní informace chybí…“
Stružky jednotlivých drabblat se stékají dohromady, aby vytvořily portrét jedné ženy. Obyčejné. Nevšední.
A mezi řádky, jako když se teplá a studená, sladká a slaná voda nechtějí smísit, se proplétá stín jiného příběhu. Snad veselejšího. O jedné svéhlavé postavě a její autorce. O limitech fikce.

„Domnívám se – a doufám, že se vás nijak nedotknu, když budu mluvit zcela otevřeně – že jste nesplnila naši dohodu. Věnovala jste se životu mého historického předobrazu. Dobře, měla jsem to očekávat, ostatně jste to i čtenářům slíbila. Nicméně veškeré mé snahy zavést jasnou dělicí čáru mezi fikční postavou a (kdysi) živým člověkem jste buď smetla pod koberec, nebo obrátila v žert. Zcela vědomě tuto hranici stíráte, ač velmi dobře víte, že chování vašich postav mnohdy příliš nekoresponduje s charakterem jejich předobrazů. Aťsi v dobré víře, aťsi po vůli tématům! Jste lhářka!“
Mlčím. Co bych říkala, když má ve všem pravdu.

„Existují krátkoperiodické, dlouhoperiodické a jednonávratové komety,“ začínám tentokrát já. Adelaida mlčí a mračí se jako čert.
„Naprosto nechápu, proč mluvíte zrovna o kometách.“
„Protože tahle metaforická má extrémně krátkou periodu. Přesně deset let a dva dny.“
„Stále nerozumím.“
„Jednou za tenhle časový úsek přijde Ošklivé téma. Letos o bití a absenci přátelství. Je důležité, protože nás trochu znechutí, trochu otráví – ale hlavně nám připomene, co je důležité a co máme na dubnovém drabblení tak rádi. Většinou dostáváme Pěkná témata, a píšeme Ošklivá drabblata. Ale když přijde Ošklivé téma, půlka identit začne chrlit milé a vtipné stoslovky.“
„Prostě nevíte, co chcete.“

„Školní uniformy jsou především praktická záležitost,“ začíná Adelaida výklad. „Za prvé: okamžitě a snadno rozlišíte žáky své od žáků cizích. Za druhé: stíráte sociální rozdíly. A za třetí: máte jistotu, že všechny děti mají boty. Protože nebýt uniforem… Československá vláda nám pomáhala způsobem naprosto nevídaným, ale kdyby se o sebe ty děti měly starat samy, chodí bosé a otrhané – do biografu na zakázané filmy!
Chlapecké uniformy zahrnovaly čepici se štítkem, sako, dlouhé kalhoty s opaskem a uzavřené lesklé boty. Děvčata dostávala černé košile a sukně do půli lýtek, černé punčocháče a botky s páskem přes nárt. Jednoduché, praktické–"
„Asexuální,“ doplním.

„Viděla jste dnešní téma?“
„Zajisté.“
„A?“
„Vaše vyjadřovací schopnosti se stále zhoršují… Pokud může jít i o úsek časový, doporučila bych vaší pozornosti přelom jara a léta. Teplo, milo, poslední ročníky mají po maturitě, ale ještě bydlí v internátě… Neřekla byste, co všechno jsme během těch let musili řešit.“
„Já bych neřekla. Vy povídejte!“
„V roce 1929 tři absolventky vyrazily slavit do výšin. Vyšplhaly se do koruny stromu, hlavičky nakadeřené, tvářičky namalované a poprvé legálně kouříce se fanfarónsky nechávaly fotografovat.“
„A jak to dopadlo?“
„Dle očekávání. Při slézání si potrhaly punčošky, poničily účesy a ještě jim bylo zle z tabáku.“

„Pokud ještě na okamžik přistoupím na vaši nesmyslnou hru a připustím své ztotožnění s reálnou historickou osobností, pak musím konstatovat, že jako spisovatelka jste naprosto selhala.“
„Proč tentokrát?“ Bavím se. Adelaida sice prská jako vzteklá kočka, ale nenávistný osten z počátku dubna se dávno vytratil.
„Obšírně se zabýváte mými/jejími dětmi. Byly tu už téměř všechny, některé dokonce opakovaně. Ovšem na Nikolaje Sergejeviče jste buď zapomněla, nebo hůř, rozhodla jste se ho ignorovat.“
„Máte pravdu. Ale on byl tak významný… Na rozdíl od svých jedenácti sourozenců byl opravdu kapitolou sám pro sebe.“
„Tak se rozhodněte: letošní dobročinnost, nebo příští duben?!“

„Snažila jsem se. Jako matka i učitelka...“ Pohledem pohladí opodál sedící Olgu. Jednorožec spásá trávník před domem a já srkám černý čaj s medem. Na uklidnění. „Monsieur Decroly a jeho způsob, respekt k dětem – to přišlo až v novém století. Když zakládal tu první školu – tu pro handicapované děti – byly Věrce tři roky a čekala jsem Gleba. A pak o sedm let později bruselská École de l'Ermitage. Ta už byla pro děti zdravé. Ale pořádně jsem jeho metody mohla studovat až v Československu, ve dvacátých letech. Vlastně pozdě. Moje děti už mě nepotřebovaly a já místo vyučování jezdila po konferencích…“

„Dávám vám jedinečnou možnost zcela samostatně rozhodnout, jak s tématem naložíme.“
„U nás v Rusku jsme se v mé době stříleli a probodávali. Móda vyhazování z oken přišla až ve vašich časech.“
„Ehm! Mohla bych vybočit ze seriálu. Oprášit plukovníka Hejmovského. Zatím tu má jen jedno připitomělé drabble; jenomže nesplňuje podmínku významnosti. Navíc je to s ním dost zamotané–“
„Tak vyhodím z okna vás. Pro mne jste velice významná. Kdyby nebylo vás, neexistuji a neřeším žádná témata… Kam jdete?“
„Do hospody. Doháníte mě k defernetstraci.“
„Nepijete.“
„Já, modelová autorka, piju. A empirická autorka lomeno abstinentka ať třeba vzteky vyletí oknem.“

„Nevíte, jaké to je.“
„Zase se vrací.“
„Snad, ale tenkrát… to byl mor. Tolik lidí, tolik přátel, tolik dětí…“
„Sandži Basanovič Balykov. Michail Fjodorovič Frolov. Marija Alexandrovna Litvjak.“
„Budete pokračovat ještě dlouho?“
„Mohla bych. Mám dlouhý seznam.“
„Taky Irinka. Koré snědla proklaté granátové jablko a zůstala uvězněna v podsvětí. Moje dceruška vykašlávala ta jeho jedovatá rudá zrníčka, dokud… Souchotiny, to byl mor naší doby. A všechna švýcarská sanatoria a celý Výbor pro boj s tuberkulózou při Spolku ruských lékařů v ČSR nezmohly nic, vůbec nic. Sem tam se někdo uzdravil – a do deseti let znovu onemocněl. Žádná ‚bílá nemoc‘. Tuberkulóza.“

„Decrolyho metody mě uchvátily. Ten gentleman byl oázou živé vody v poušti prehistorických papedagogických pseudometod.“
„Nepřehánějte to s těmi předponami tolik. Nikdo vám nebude rozumět.“
„Ve dvacátých letech se situace ve školství zdála být neúnosná. Mohli jsme jen čekat, kdy přepjatá gumička praskne a vyprahlá Sahara se poprvé zazelená.“
„Vyčerpala jste mi celý dnešní příděl metafor. Navíc by to šlo říct mnohem jednodušeji.“
„Například?“
„Po první světové válce rostlo napětí mezi vědeckým a technickým pokrokem na jedné straně a školstvím zakonzervovaným v předminulém století na straně druhé. Významný byl především rozvoj psychologie. Řešením se stal vznik alternativních proudů ve vzdělávání.“

„Mohla bych vám zase vynadat. Jistěže výhradně kvůli tématu.“ V očích má jiskřičky a v hlase smích. Zdá se, že jsem ji konečně získala na svou stranu. Jen aby nám vydrželo.
„Proč tentokrát?“ hraju s ní.
„Důvod se vždycky najde.“
„Když mluvíte o svých studentkách a studentech, jste laskavost sama. Na mě pořád jen útočíte.“
„Vy nejste moje studentka. Samozřejmě, že se k vám chovám… odlišně.“
„A to pochopitelně znamená s patřičnou zdvořilostí a uměřeností, že?“
„Kdo si vymyslel postavu na pěst? Kdo mi říkal baba princmetálová? Kdo si teď nemá nárok stěžovat?“
„Ale drabblí se mi s vámi skvěle.“

Někdy dojde vyřídilka i té nejvzpurnější a nejuhádanější postavě pod sluncem. Někdy jsem ráda, že jako její autorka znám její myšlenky. Někdy ne.
Když opouštěla Kyjev, nechávala za sebou celý život. Obě školy, jež řídila, a s nimi desítky žaček, které léta znala a milovala jako vlastní děti. (Jako by milovala Adelaidu. Jako milovala Marinu. Zoju. Kiru. Sergeje. A Gleba. Než zemřeli. Než ho zabili.)
Konstantinopol je jen zablácené město na konci civilizace. Děti ostatních emigrantů malé, usmrkané a nevzdělávané. A to nemá být. Tak společně s Petrem Petrovičem a Petrem Dmitrijevičem založila Ruské gymnázium Všeruského svazu měst v Konstantinopoli.

„Nemůžete psát o tom, co jsem dělala za války.“
„Protože nejsou žádné doklady?“
„Ano.“
„Kolaborantka jste nebyla určitě; to bychom věděli. Přinejmenším z poválečných soudů. Takže šedá zóna, nebo odboj.“
„O případné odbojové činnosti byste nejspíš nějaké zprávy našla.“
„Pokud jste byla dostatečně šikovná…“
„Já. Předpokládám, že kvůli tématu mi teď do života nasadíte Jamese Bonda a domácí výrobu výbušnin. Protřepat, nemíchat, vyhodit se do povětří.“
„…Teď jsem chtěla použít tu historku o předobrazu pana Q. To byl totiž, alespoň Eduard Stehlík to říká, ten… Důstojník… Britský… Sestrojil většinu vybavení pro Anthropoid… Jak on se to…“
„A máte po historce.“

„Já sama?! Vy! Vy sama! Vy sama jste si mě vymyslela, přisoudila mi vzhled, názory i city! Předstíráte, že se mnou vedete rozhovory, ale přitom všechno, co já říkám, co si myslím – k ďasu! – co cítím, pochází výlučně z vaší pomatené představivosti! Dokonce ani tenhle dramatický monolog není můj! Chci svou svobodu, rozumíte?! Ale ne proto, že vy jste se tak rozhodla. Jsem autonomní literární postava! Alespoň jednou se chci projevit taková, jaká opravdu jsem! A přestaňte mi už konečně předepisovat každé slovo, které říkám!!!“
Zamrkám. Adelaida se hlasitě nadechne a upřeně mi zazírá do očí. Tohle bude ještě dlouhé.