Hornblower

“Dvanáct? Kapitán by tě měl vyvažovat zlatem.”
Druhý důstojník, pan Gerard, pokrčil rameny a dál se plně soustředil na vepřový koláč. Jestli v něčem vynikal víc než ve verbování rekrutů, byl to jeho apetit. Jedno s druhým souviselo. Hezký obličej, absence svědomí a bezedný žaludek z něj udělali nejoblíbenějšího zákazníka všech hostinských a šenkýřek mezi Plymouthem, Bristolem a Portsmouthem. A mužům zpitým pod obraz se služba v královském námořnictvu jeví lákavější. Nebo je prostě snazší je odvléct silou.
Poručil si další portské. Nechápal, co s tím všichni nadělají. Opíjet venkovany bylo o tolik snazší než chytat otroky proti proudu Nigeru.

Kajuta působila, jako by ji obývala dáma. Intarzovaná truhla, zrcadlo, slaměný klobouk s umělými květy. Gerard vstoupil bez klepání, čímž porušil už druhý kapitánův zákaz. Znechutila ho vůně růžové vody a falše.
Na stolku ležel skicář, bezpochyby plný fádních akvarelových krajinek. Sáhl po něm, aby se zabavil, než dáma přijde.
Většinou to byly kresby, rychlé náčrty tváří a těl. Poznával ty prázdné tváře a těla plná ran. Lidé v klecích, lidé s obojky, lidé v okovech, namačkaní v podpalubí, umírající, mrtví...
Zahanbeně odložil desky. Nezbylo nic, co by jí mohl vyčítat. Prodávala jen sama sebe. To on prodával druhé lidi.

Uprostřed vesnice stojí řada odsouzenců před gilotinou. Kolem ní dav vesničanů zadržovaný bílokabátníky.*
„Jeane Favierre, byl jste uznán vinným vzpourrou proti krráli…“
„Zastavte popravu, plukovníku“ křikl poručík Hornblower v čele červenokabátníků.**
„To nemůžete, pane Orrnblower, mám vyšší hodnost.“
„Pane, při vší úctě, přebírám velení. Jste zadržen i se svými vojáky za zločiny proti lidskosti...“
„…taky zavřeli školu a všechny knihy vyházeli ven“ řekla mladá slečna.
„Správně!“ přitakal Hornblower.
„A snědli mi bábovku.“ zahrozila buclatá žena z davu vařečkou.
„Správ-..ně.“ přikývl nejistě Hornblower. „Mathewsi, chopte se plukovníka!“
„Mondieu!“
„Ou de fuf.“ zopakoval Mathews.***
Dav jásá. Hornblower vyráží s vězni k pobřeží.