DMD č. 14 pro 14.4.2011 Téma: Odkud vítr vane

„A dál za Dolním městem?"
„Kamenné zahrady," zavrzal Porub. „Rostou na nich balvany jako ten náš, plovoucí. Na stejném balvanu ostatně stojí Svatý Frax, podívej."
„Dost řečí! Porube, potřebuju tě v lanoví. Snítku, k pákám."
„A co je za Kamennými zahradami? Poletíme tam?"
„Ne. Nic tam není."
„Jak, nic? Je tam poušť? Nebo moře?"
„Vůbec nic. Končí tam svět."
„Svět nemůže jen tak skončit! Odkud fouká ten vítr?"
V Bouřliváku zaskřípělo a zapraskalo. Zavadil o věž mrakozpytců. Mračný vlk se honem vrhl k pákám, aby zabránil škodám.
„Pamatuj si jednou provždy: Nezáleží na tom, odkud vítr fouká. Důležité je kam!"

Můj bratr byl odjakživa tak trochu tajnůstkář. Ačkoli jsme spolu vycházeli jakžtakž dobře, příliš se mi nesvěřoval.
Proto jsem nebyla příliš překvapená, když mě jednoho odpoledne při cestě z nákupu zastavila postarší paní, které se v ulici přezdívalo „007“ a s potutelným výrazem se otázala:
“Jestlipak víte, co je nového, drahoušku?“
Tenkrát jsem se poprvé dozvěděla o existenci onoho muže. Krasavce v dlouhém plášti, s nímž můj bratr nedávno byl na večeři v poněkud zapadlejší, avšak intimně zařízené restauraci.
Tak odtud vítr vane, pomyslela jsem si pobaveně. Iantovo vyhýbavé chování v posledních měsících konečně znovu začalo dávat smysl.
Zamiloval se.

fandom: história. Pozor, je to hrozná kravina :)

Písať diplomovú prácu v staroveku nebol žiaden špás.
S témou nebol problém. Málokto sa na to podujal, takže sa všetci potešili mojej iniciatíve zistiť, odkiaľ vlastne pochádza vietor.
Výskum bol náročný. Meranie dĺžok ešte ušlo, ale rýchlosť vetra som musela merať tak, že som sa rozbehla správnym smerom a rýchlosťou, až kým okolo mňa nezavládlo bezvetrie. Mala som na to obľúbenú planinku.
Nasledovalo hľadanie vhodnej skalnej steny, stavba lešenia a potom mesiac brúsenia bronzových dlátok.
Komisii trvalo týždeň, kým zliezli z lešenia. Aj tak mám pocit, že niektorí si iba popozerali obrázky.
Ale doma mám teraz meter vysoký kamenný diplom.

Poznámka: Co udělat jiného než další experiment... BJB

„Nejdůležitější je předpovědět, jaké tady bude počasí!“ zakřičela Sam do vysílačky, aby ji bylo přes dutí větru slyšet a mačkala tlačítka na něčem, co držela v ruce. „Přístroj musí být natočen tak, aby na něj po celou dobu experimentu foukalo!“
Jack nebyl ani trochu nadšený, že zrovna jeho tým musel jít na tuhle úžasnou planetu zprovoznit přístroj, který... vlastně ani nevěděl, k čemu sloužil. Nenáviděl pouštní planety! Písek, písek a zase jen písek, kam až s dalekohledem dohlédl. Dokázal myslet jen na to, že chce co nejrychlej pryč.
Po několika minutách se Sam konečně ozvala.
„Vítr bude vát od severu!“

fandom:Božstva všeho druhu

Bylo vážně hnusně. Vítr skučel, shazoval ze stromů veverky i druidy a sílil…
„Už ho to zase chytá,“ povzdechla si Meluzína. Nalila si medovinu, sedla si a čekala.
Stříboh vtrhl do dveří o hodinu později a Meluzína vybuchla vzteky.
„Celý den se honíš venku s listím a dříví štípám já,“ skučela.
Nadechl k odpovědi, ale jeho žena ho nenechala.
„A neříkej, že ty nic, že to byl Severák. Tím mě neobalamutíš. Já totiž vím, odkud vítr vane,“ Zavřeštěla a vyletěla komínem ven.
Stříboh si povzdechl, popadl medovinu a vydal se za ostatními větrnými bohy zanadávat si na tu svoji slepici.

fandom: Persuasion/Anna Elliotová

Sophie už zase stála na molu, už zase nastavovala tvář větru. Co na tom, že začínalo pršet a ledový vichr hnal vlny proti omletým kamenům. Co na tom, že v tomhle nečase byla v Dealu na pobřeží jediná. Nedokázala zůstat zavřená mezi čtyřmi stěnami, každý dům na ni padal, když v něm nebyl on. Nikdy nezažila tak hroznou a zoufalou zimu. V noci ji budily zlé sny, a když každé ráno sáhla do prázdna vedle sebe, málem se rozplakala. Jenom moře, po kterém se plavil, a vítr, který dýchal, jí přinášely úlevu a naději. Už nikdy ho nenechá vyplout samotného.

Mladí padawani netrpělivě čekali před učebnou svého mistra. Netušili, co mají od nového předmětu nazvaného Křížem krážem galaxií čekat. Dveře se odemknuly na minutu přesně a učni se začali hrnout do místnosti. Sedli si kolem kulatého stolu, který byl určen k promítání hologramů. Mistr Kit Fisto se postavil do čela místnosti a zapnul hologram. Nad stolem se objevila mapa celé galaxie. Nautolan začal studentům podrobně popisovat různé planety, jejich umístění v galaxii, klimatické podmínky a rasy, které na dané planetě žijí. O každé planetě se dozvěděli spoustu zajímavostí. Nejvíce je zaujala planeta Hoth, o které věděli pouze odkud vane vítr.

„Pomlouvají moji dceru, že je čarodějnice, otče. Že prý může za... nemoci všeho dobytka ve vsi. Manžel... manžel se jí kvůli tomu přestal věnovat. A myslí si, že je podstrčená...“ Paní Lindsayová vytáhla kapesník a nekontrolovatelně se rozvzlykala.
„A je?“ zajímal se zpovědník.
Mlčky zavrtěla hlavou.
„Proč nás chtějí zničit? Proč...?“
„Jste bohatí, mé dítě. Mají zálusk na váš majetek. Jistě, tvůj muž Lisinku učil, jako by byla chlapec, ale...“
„Maminko,“ přerušila je vyděšeným hláskem Lisa. Stála uprostřed divokého víru spadaného listí – a na ní samotné se nehýbal ani vlásek. „Maminko, odkud fouká ten vítr? Já se bojím... Zastav ho...!“

interní poznámka: Měla bych občas přemýšlet o tom, jaké výzvy sama v sobě přijímám... alespoň s ohledem na ty, kdo to pak musí číst...

Džungle. Kořist zavětří. Dobře ví, jak je důležité vědět, odkud vítr vane. Zatím je klid. Stádo se spokojeně pase.
Kořist mapuje okolí. Kudy utíkat. Kde bojovat. Kde se skrýt.
Očekávání. Zahlédne dravce. Stádo je klidné. Kořist znejistí. Dravec se podívá jejím směrem. Lov začal.

Přišel pozdě. Samozřejmě.
Vyčníval z davu. Rafinované krytí.
Pil jen vodu. S ledem a deštníčkem. Růžovým.
Společenská zábava proudila kolem. Začal mě znepokojovat jeho nedostatek zájmu o mě.
Nakonec jsme se setkali očima. Usmál se a pokynul sklenicí mým směrem. V té chvíli jsem si uvědomil, že metafora odvíjející se mi v hlavě je nepříjemně přesná.

Věnováno padesátému výročí prvního člověka ve vesmíru.

Hlasité bušení kladiva ustalo. Tříčlenná posádka si mohla oddychnout.
„Dobře... je to spravené, takže teď už jen dobít baterie. Je noc, takže zapojím větrnou turbínu...“
„Aljošo...“ promluvil Vasja.
„Ne, neboj, to zvládnu sám.“
„Ale Aljošo...“
„Za chvíli jsem zpátky.“
Trosečníkům z Gagarina chyběl k opětovnému startu poslední krok.
Vajsa si povzdechl, vytáhl klůcek a začal leštit ušmudlané sluneční panely. Nevděčná práce.
„Proč se s tím proboha moříš?“ zeptal se ho Oleg.
„On se vrátí. A bude chtít sluneční panely.“
„Jak to víš?“
Vasja pokrčil rameny a pokračoval v leštění.
„Jsme na Měsíci. Na Měsíci není atmosféra; na Měsíci vítr nefouká.“

Poznámka: dneska jsem ty slova počítala asi pětkrát a pořád ubírala a přidávala, tak snad to je sto

Anežka utáhla obvaz. Tenhle měsíc už počtvrté. „Na dřevorubce tedy jsi vážně nešikovný. Zkus víc dávat pozor.“
Mladý Nepovím kývl. Měl zrzavé vlasy, rozložitá ramena a setrvalý výraz nakopnutého štěněte.
„No, tak se měj a díky za ty květiny.“ prohlásila.
Když sklízela obvazy, přemýšlela. Hodný kluk, zásobuje ji dřevem, matka mu zemřela už dávno. A to jméno – Jarolím Nepovím, takové... správné. Tumtydumdumdydum... Ale chodí sem opravdu často, už se o tom zmínila i Stařenka...
Anežčiny myšlenky téměř se slyšitelným klapnutím zapadly, kam měly. Bez zastavení začala obvazy po stole opět rozkládat. Předpokládala, že v lese zítra zase někomu sjede sekyra.

Bylo jednou jedno království, kde lidé žili šťastně a spokojeně. Ne že by je nic netrápilo, ale pomáhali si, a tak každou nesnáz rychle překonali. Až na jedinou.
Každý podzim začal od hor foukat vítr, který přivál špatnou náladu. Lidé na sebe začali být zlí, a teprve když napadl sníh, uvědomili si, jak hloupě se chovali. To pak vždycky přemýšleli, odkud ten vítr fouká.
Několik lidí se vypravilo po tom pátrat, ale žádný se nikdy nevrátil. Říkalo se, že v horách sídlí tak mocné zlo, že kdo jej spatří, dobro ho navždy opustí.
A tak bylo království každý podzim nešťastné.

Co se to sakra dneska děje? Přijde mi, že se lidé chovají nějak divně. Chodí kolem mě jakoby po špičkách, nikdo z nich se na mě snad ani nepodívá.
Míjejí mě na chodbě, při hodině si vedle mě nikdo nesedne, obědvám sama.
Profesoři se na mě podivně dívají a při hodinách mě vyvolávají častěji a častěji. Dávají příliš těžké otázky, na které často neznám odpověď.
Nevím co se to se všemi děje, ještě včera bylo vše normální.
Pohled mi padne na spolužačku, která mě z nějakého důvodu nenávidí a v tu chvíli, z výrazu její tváře pochopím, odkud vítr vane.

Všichni herci do posledního měli tento instinkt dokonale vycvičený. Sešli se právě ve chvíli, kdy se zkouška začala nezvratně hroutit. Dobře věděli, že teď začne ta zajímavá část.
Principál to věděl taky, jen o několik minut déle odmítal opustit své iluze.
Ale když se Standa poosmé přeřekl ve větě o pěti slovech, vzdal to i slovutný mistr.
„Pane principál...“ zaprosila Anežka.
„Tak jo,“ povzdechl si, „tak Vane vichr z hor, no...“
A zatímco se ansámbl nadšeně pustil do tahání kulis a srdceryvných zvolání, popřemýšlel tiše nad tím, jestli to se svojí teorií oživlého dřeva přece jen o pár kroků nepřehnal.

***

Fandom: Jára da Cimrman

Pozn.: Já vím, že na to, jak je to vtipnej fandom, to vůbec není vtipný, ale znáte to, bod je bod. :o)

„Občas mi připadá, že jsi natvrdlejší než měsíc starý chleba.“

„Já?“ podivil se Sirius a zatvářil se nevinně jako Adam, který právě zahodil ohryzek.

„Myslíš si, že nevím odkud vítr vane?“

„Je těžké to zjistit, když jsme uvnitř.“

Remus zavrtěl hlavou. „Ty chceš vysvětlit lektvary a ani si nevezmeš učebnici?“

„Já spoléhám na tvoje vědomosti. Jsi úžasně chytrý, víš?“ mrkl na něj Sirius a přiblížil se k němu, aby jej mohl obejmout.

Remus se napůl samolibě usmál. A pak se zatvářil škodolibě. „Tak jo, půjčím ti svoji učebnici a jdeme se učit.“

„Tak fajn. Ale nejprve si procvičíme anatomii, jo?“