Středozem

Rozprostřeli si pláště ve stínu olší a teď se povalovali na okraji louky a sledovali vzdálené střechy Imladris, svého domova.
"Jo, je to zázrak, že pořád stojí," pravil Elrohir rádoby vznešeně. U toho se šklebil.
"Pfff," odvětil Elladan. "Náš otec ji postavil jako pevnost, aby odolávala temnotě, bouřím - i nám!"
"Že by už tehdy počítal s naším narozením?"
"Oplývá přece darem předvídání. Musel si být jist i zrozením těch nejlepších dědiců, jací kdy byli poviti."
Elrohir vyprskl. Kobylka Hnědoočka zafrkala v odpověď.
"Nesměj se," uťal ho bratr. "Otec vždycky věděl, co dělá. A já... My jsme rozhodně celí po něm."

Z večera, když ještě všichni hosté byli při zdravém rozumu, se obě skupiny navzájem chladně ignorovaly.

Elfové používali malá dvířka do vinného sklípku z druhé strany v podzemí, který byl orientovaný směrem k hvozdu. Naopak trpaslíci radí přicházeli velkými pobitými dvěřmi hlavního vchodu směrem od Hory a zůstávali v přízemním výčepu.

Ale Bilbo je měl všechny prokouknuté. Proč by mu vůbec prodávali svoje víno a pivo a pak je k němu chodili pít?

Nejednou byl svědkem toho, jak připitý elf drbe nadraného trpaslíka ve vousech a společně zpívají oplzlé písničky.

Hospůdka "Na Soutoku" musela mít nějaké zvláštní kouzlo.

Snad hostinského?

Údery kopyt. Údery srdce.
Před očima rudo. Nízká mračna. Zápach krve, bahna, rozkladu.
Za zády černo. Řady a řady pěšáků, dusot tisíců nohou, horký vítr, trhající zamazanými vlajkami, příval odvahy, kterou jim dala, když vykřikla -
Kupředu! Kupředu!
Nejsou tak rychlí jako její kůň. Nechává je za sebou, je, minulost, skomírající život.
Údery kopyt. Přerývaný dech.
Vlny a vlny, příboj lesklých přileb a kopí, stříbromodré moře, které přišlo zahubit.
Ona je sama.
Černá hříva bičující ruce, před očima tma, jen v oku bouře králova zástava, zářivá hvězda v prázdnu.
Zásah šípem ji zpomalil, ale nezastavil. Další ranou ji strhnou ze sedla.

Když Elladana už potřetí vyrušila od čtení hlasitá rána a vyjeknutí, následované tlumeným dohadováním, s procítěným povzdechem odložil knihu a vydal se po zvucích.
Ve dveřích do kuchyně ho ovanul průvan. Na zápraží ležela hromada prken a bedýnka s hřebíky.
"Pozor, brácho!" vyhlédl zpoza dveří Elrohir.
"Na co, smím-li vědět?"
"Na ty prkna. Jak se najednou rozpršelo, musel jsem je schovat pod stříšku. Už třikrát se o ně někdo přerazil."
Elladan si celou tu scénu prohlédl, pozorně, očima správce Imladris. Bratr, prkna, zmoklá slepice...
"Tedy, v zájmu bezpečí všech obyvatel," pravil pak, "tu budu hlídat, než tu novou kukaň doděláš."

"Dvacet, dvacet jedna..." odříkával si Elladan polohlasem.
Konečně se u otcova stolu cítil sebevědomě. Tenhle jeho zodpovědný čin byl hoden vládce -
Zarazil se, jako by snad Elrond mohl slyšet jeho myšlenky.
- správce usedlosti.
Po dlažbě zaklapaly kroky a objevil se Elrohir. V náručí choval slepici. "Co děláš?" otázal se. "Proč sypeš tátovi na stůl listí?"
"To jsou hlasovací lístky," odvětil Elladan.
Elrohir i slepice měli tentýž výraz.
"Nechal jsem hlasovat, zda jsou obyvatelé Imladris spokojeni. Jeden sáček byl ANO a druhý NE," vysvětlil blahosklonně.
Elrohir chápavě přikyvoval. "A protože s tím nic nezmůžeš, tak jsi je sesypal na jednu hromádku."

Vážený otče, napsal Elladan.
"A maminko." Elrohir si přisunul stoličku ještě blíž a drknul mu do ruky.
Moje povinnosti, jakožto Tvůj dosavadní zástupce, se snažím plnit...
"Svoje povinnosti," řekl bratr.
Už mu to dělal zase. Loni, když se Elladan rozhodl napsat knihu, ho taky neustále pronásledoval se svými radami.
...podle Tvého vzoru. Hraničáře vysílám na pravidelné hlídky...
"Hraničáři se vysílaj sami. Mimochodem, koho chceš vyslat s tímhle dopisem?"
Elladan zvedl hlavu od psaní. "Hm?"
"Někoho důvěryhodnýho, že jo?"
"Samozřejmě."
"Třeba někoho, kdo fakt dobře a rád jezdí na koni?"
"Tak to ani náhodou," odsekl Elladan důležitě. "TY nikam sám nejedeš!"

Odpolední hrnek čaje měl pro Celeamin několik významů. Horko, kterým pálil do dlaní, stoupající pára, zjemňující barvy jarního údolí, vůně bylin, které nikde jinde nerostly, to vše ji ukotvovalo v bezpečné přítomnosti.
Když ho stiskla pevněji, zaťala svaly od prstů až k ramenům, vybila si trochu divoké ráznosti, která sem nepatřila.
Elfové z Imladris si nezasloužili, aby s nimi jednala svým léty prověřeným způsobem.
Zejména ti mladší elfové.
Na druhou stranu, ti si to možná zasloužili, hlavně Elladan, mazánek jeden, jenže - byla jeho chůva, ne jeho kapitán. Chůvy zodpovídají za to, aby svěřencům zůstala hlava na krku.
Zhluboka se napila.

Sotva oschla rosa, přinesla Celeamin na terasu koš s prádlem. Bylo to tak obyčejné. Jako křehký, voňavý sen, vzpomínka na něco, co už dávno zmizelo.
Její ruce si ale pamatovaly. Každý kus chytila za okraj, bezmyšlenkovitě ho protřepala a na šňůru ho přikolíčkovala přesně ve švu.
Na zídku se vyhoupl Elrohir. Spustil nohy přes okraj a díval se.
"Nudíš se?" zeptala se.
Zavrtěl hlavou. "Byl jsem obhlídnout stáje a kotce, jestli mají lovci připravený koně a psi plný misky. Elladan totiž... Jedná s návštěvou."
Pozvedla tázavě obočí.
Elrohir pokrčil rameny. "Ať si jedná, aspoň se nám nemíchá do praktickejch záležitostí."

Zvěřina otáčející se na rožni, praskání omastku kapajícího mezi uhlíky. Sladká hra na loutnu a ještě sladší píseň. Štiplavá brusinková omáčka, mísy pečených bažantů, proložených slaninou a jablky. Záře ohně, hřejivá jako pravé přátelství, spalující jako vlastní pýcha. Poháry barvy jantaru, na nichž ulpěla medovina…
A jeden s malinovým sirupem.
Medovinu zaprvé Elladanovi sebrala nějaká matčina dvorní dáma a zadruhé došla, protože, jak někdo poznamenal, tři sudy, to si každý tak maximálně lízne.
I tak byla jeho hostina úspěšná! Bavili se dlouho do noci!
Pánovi Imladris klesla znaveně hlava. Ještě zaslechl sbor, an pěje: “Hajej, mé děťátko, hajej a spi…”

Byl to teprv týden, co se rodiče vypravili do Lindonu, ale Elrohirovi se to zdálo jako věčnost. Nebylo to poprvé, kdy byl bez matky, ale poprvé byl bez ní tady, doma.
Skrytý pod kápí přeběhl dvorek, přeskočil nízká vrátka a zhluboka si oddechl. Unikl. Žádná dvorní dáma, žádná snaživá tetička se ho tu nebude ptát, jestli mu něco nechybí, jestli si nedá krajíc chleba, jestli nechce hrnek mléka - jak vůbec všechny přišly na to, že zrovna on potřebuje opečovávat?
Popadl ošatku zrní a začal ho sypat kolem. Slepičky k němu vděčně, kolébavě utíkaly. “Nic nepotřebuju, vy slepice,” procedil mezi zuby.

Za pootevřeným oknem se ve tmě rozpršelo. Pokoj útulně oddechuje společně se spícími chlapci. Jeden je zavrtaný pod peřinou jako medvídě v noře, druhý usnul se štůskem papírů na břiše. Ještě je svírá v prstech, které sebou lehce škubnou. Svíčka dohořívá.

V podkroví bubnuje déšť na střechu, od komína sálá teplo. I ovčácký pes hřeje, stočený v nohách postele. To teplo uspalo Ceirdila, který si původně chtěl jen popřemýšlet. Sen o dávných časech mu vyhladil vrásky na čele.

Celeamin sedí na zápraží. Pozoruje poslední hvězdy, jak mizí pod mrakem. V Imladris je tma hezká, prozářená tím zvláštním, věčným světlem naděje.

“Galadriel královnu neposlechla. Neposlechla ani Gil-Galada, neposlechla ani Elendilovy rady. Brnění mohla mít klidně naruby! I tak by vyjela do bitvy na bílém koni! I když ostatní měli koně hnědé! Ale hnědí koně jsou obyčejní a Galadriel nebyla obyčejná!
Její zlaté vlasy za ní vlály! Nemusela si vzít přilbu! Mohla jet do boje klidně hlavou dolů! Sama se vrhla na náčelníka skřetů! A pak se smála všem těm jeho smutným řečem!”

Elladanovi hořely tváře. Už se nenechá omezovat tím, jak by se prý měly psát legendy. Nebo snad nějakou nudnou pravdou dospělých. Jeho srdce si žádá dobrodružný, nikým nespoutaný příběh!

Chladla. Praskala jako glazura čajové misky v jejích dlaních. Vítr, který nad hladinou jezera nabral pach mokřadu a popela, zastudil na tváři, kde zasychala kapka cizí krve.
Tábor bděl v mrákotách, výkřik, smích, zaržání opuštěného koně.
Každý tep srdce bolel jako zásah šípem.
Nemohla tu krev setřít. Nemohla se pohnout. Byla náhrobním kamenem, kostmi pod hradbami Věže.
Až v horách vstane šedivé ráno, kam půjde? Zkusí znovu utéct? Zastaví ji ostřím meče, zadupou do bahna?
Její přítel se z glazované misky už nenapije. Pohltily ho plameny.
Ji plameny neděsí. Necítí v sobě nic, co by mohlo vzplát.
Nezbývá než zůstat.

Prohořelé poleno luplo, v kotli zabublala polévka. Nůž pravidelně ťukal o prkénko. Jinak v kuchyni panovalo posvátné, dost výjimečné ticho.
“Na, přihoď tam pórek,” prolomila jej Elladanova chůva.
Zvedl pohled od fascinujících praskajících bublin a natáhl se pro misku plnou zelenobílých kroužků. Zase pórek…
“Jak jde psaní?” zeptala se Celeamin.
“Píšu teď kapitolu o zvláštním národu, který, ač malý a prostý, vykoná velké věci!”
Chůva zvedla obočí. “Jak tě to napadlo?”
“Nevím,” pokrčil Elladan rameny a vzpomněl si na voňavý vánek v knihovně. “Prostě mě to napadlo.”
Kroužky pórku chvilku plavaly, než se jeden po druhém ztratily pod vřící hladinou.