DMD č. 29 pro 29. 4. 2024. Téma: Biootec

„To jsem ještě neviděl," zhrozil se i major. „Kolik je mu let, pět?"
„Čtyři a půl..." odpověděla matka váhavě.
„Čtyři a půl roku," opakoval a kroutil při tom hlavou. „To jste mu nechali udělat kde? Kdo zbrušuje duhovky dětem? Mluv!"
„Nemá zbroušené duhovky! S modrýma očima se narodil! Podívejte se pořádně do jeho karty, všechno to tam stojí!"
„Padělali jste i dokumentaci?"
„Ne!"
„Koupila sis na černém trhu vadný materiál?"
„Nic jsem nekupovala!"
„Nevykládej mi tu pohádky. Ve státní genetické bance je alela modrých očí dvacet let vymýcená."
„Není počatý z banky..."

Ta naprosto nezodpovědná hazardérka nechráněně souložila s manželem!

The frozen steppe grew harsher with every step.
They decided to keep moving through the night, afraid they might not wake up if they stop.
Eyes misted, asaulted by the minuscule particles, the gleeful air threw at them.
"Forest," the ranger pointed out. "Hopefully we can take shelter there!"
As soon as they stepped in, the few children of the caravan heard tinkling, like bells.
Soon, to the dismay of uncomprehending adults, they were laughing and dancing deeper into the trees, led by the sound.
The sorceress followed, almost enchanted.
"My children. Are you warm now?" a soothing voice asked.

Probral se ve sluncem zalitém pokoji. Záclony povlávaly ve slabém vánku. Za oknem bzučel hmyz a švitořili ptáčkové. Adama obklopovaly nadýchané bělostné polštáře a peřiny. Noční stolek zdobila bělostná krajková dečka a na ní stála křišťálová váza s kyticí lučního kvítí.
Jsem snad v nebi? podivil se.
Po chvíli začal rozeznávat i jiné zvuky. Slunce zastřel mrak a pokoj najednou vypadal úplně normálně.
Anatéma, vzpomněl si.
„… a ta nová holka říkala, že Johnson je určitě bastard. Prý vypadá jako by tomu řezníkovi z oka vypadl.“ vyprávěl Brian vzrušeným hlasem.
„Briane,“ zaskřípal Adam. Odkašlal si a pokračoval: „kráčíš po tenkém ledě.“

Grey dust covered every inch of Starbug's dining table. Lister leaned down to inspect his work, then continued pouring from the container, using his hands to spread it out evenly.

"Sir?" Kryten froze in the doorway.

"Look what I found in the captain's quarters of that derelict! Some advanced tech stuff. Dunno what it is, they spelled it weirdly," he held the container up, "but I'm gonna find out."

Kryten coughed. "Two things, sir."

"Oh, eh?"

"Firstly, that is not a mis-spelling. It's Czech. Biootec, not biotech."

"Yeah? What's the other thing?"

"That's the remains of the Captain's biological father."

„Slyšel jsem, že jsi odešla od filmu,“ zahájil Alexandr svůj první otcovský rozhovor s Juditou od návratu z Olomouce. Doufal, že nevypadl ze cviku.
„Hm,“ zahučela milostslečna a z nevinného křoví urvala větvičku, již se jala trhat na kousky.
„Na Moravě jsme do kinematografu chodili každou chvíli.“
Pochybovačně se na něj podívala.
„Dobře, byli jsme jednou a usnul jsem.“
Judita vydala jediné štěkavé „cha!“. Cítil se zostuzen a dehonestován. Hovor šel dobře. Větev byla odhozena ne zcela ohlodána.
„Měla bys to ještě zkusit.“
Oba se odmlčeli nad dvouznačností té věty.
Vídeň byla teplá, otec i dcera budou korzovat ještě dlouho.

„Vás jsem tady ještě neviděl,“ poznamenal majitel obchodu se zemědělskými potřebami. „Jste tu nový?“
Galen přikývl.
„A smím se zeptat, odkud jste se přistěhoval?“ vyptával se obchodník.
„Z Coruscantu.“
„Z Coruscantu! Do téhle díry! Co vás k tomu prosílu vedlo?“
Že prchl před Impériem, Galen nepovažoval za vhodné zmiňovat. Raději se tedy uchýlil k tomu druhému, méně naléhavému, důvodu změny bydliště.
„Kvůli dceři. Chci, aby vyrůstala v čistém životním prostředí a jedla přirozeně vypěstované potraviny.“
„Ale co školy?“ namítl prodejce. „Ty jsou přece na Coruscantu nejlepší…“
„Budeme ji s manželkou učit sami.“
Když Galen odcházel, obchodník si ťukal na čelo.

Poslední potomci lidští
budoucnost se tříští
poslední lidský otec a matka
nejistota sama vratká
poslední lidské dítě
svázané do elektronické sítě
živící se na jeho energii
nikdo nezkoumá historii
nikdo nemaluje ani nezpívá
ta poslední zuby zatíná
ten poslední už domaloval
tělo přítele pod zem schoval
inteligentnější vyhráli
nevím na co lidé čekali
všude elektrické stroje bzučí
toulaví psi smutně skučí
poslední přeživší putují kanály
naději hluboko ve stoce nechali
stejně všichni zahynou
nikdy jim neprominou
že otroky pro ně byli
ti co zprvu jen v počítačích žili
propojené vědomí
potrhané svědomí
teď se pomstí
vyhladí je
do posledního Adama

Byla to jejich tajná zbraň. Nikdo kromě skupiny pěti jedinců nevěděl, oč se jedná. Jednoho dne však byl projekt B.T.C. dokončen a představen.

Jednalo se o několik vybraných mužů, kteří absolvovali operaci, díky které jejich tělo obsahovalo několik čipů. Každý jeden z nich měl nějakou funkci.

Čipem v mozku mohli svěření ovládat mužovo chování.
Čipy v ruce a nohou jejich chůzi, či bojové schopnosti.
Měli i čip na srdci. Ten byl však jen pojistka, kdyby přestal být muž důležitý. Odpojil by ostatní čipy - subjekt zemřel.

Muži působili normálně.

Jenže to nikdo nevěděl, že nekrvácí, neonemocní a jsou asexuální.

André choval v náručí svého novorozeného syna. Byl tak malý, křehký, voňavý. Do očí se mu draly slzy.
„On je… můj,“ vydechl s úsměvem a podíval se na Grace.
„O tom jsi snad nepochyboval?“
„Ne, promiň… chci říct… že je neuvěřitelné, že on je z nás obou. Že jsem opravdu jeho táta.“
„A já jeho máma,“ řekla Grace.
Jejich štěstí zaplavilo celou místnost. Freya v rohu místnosti tiše zářila. Vnímala pokoj toho jedinečného okamžiku, kdy se formovala nová rodina. Kdy se z ženy a muže stávali matka a otec.
Děkovala bohům, že může být svědkem těchto okamžiků.
Že zbývá naděje.

Když pochopil, že je skutečně povolán ke kněžství, přijal, že to znamená zříci se vlastních dětí a být pouze otcem duchovním. Byl hrdý, že je jezuitou.
Těšil se na misie do Paraguaye. Že nemůže odjet, přijal s povinnou poslušností. Jako jezuita nemohl jinak.
O skryté straně světa i o lidech s otevřeným vědomím a zvláštními nadáními teoreticky informován byl. Byl přece jezuita!
Teď strnule seděl, mlčky poslouchal. Tohle se opravdu dělo? Jemu? Skutečně má být duchovním průvodcem muže, který znával Bohuslava Balbína?
Přijal to s pochopitelnou bázní.
Odkud ale začít?
Odkašlal si. „Nechcete… jet o víkendu na trek na Šumavu?“

„Nebylo to přirozený!“
Mohutný farmář si slepě vede svou.
„Příroda má svý cesty, jasný? Víte prd. My farmáři v tom žijem! Uděláš jednu chybu, vrátí se ti to jinde, není úroda, umřeme hlady!“
Do určité míry má pravdu
„Věci se musej udržovat v pořádku. Vidim odchylku - odstranim odchylku.“
Zaváhání.
„I dyš... i dyš je to moje vlastní krev. To ale nikdá nebyla moje vlastní krev! Podvržený dítě. Vílama. Jak jinak by ji, ženskou, zajímaly ženský?“
Váhá.
Na změnu názoru čas mít nebude.
Věci se musí udržovat v pořádku. Vidím zločin - odstraním zločince.
Zítra se zhoupne.
Bude jim ho vlastně líto.

V té džungli by běžný smrtelník dlouho nevydržel, ale oni byli odchovanci seržanta Rocca a věděli, jak se zařídit. Všichni kromě CT-1333, který se u komanda teprve rozkoukával.
„To jste se učili v základním výcviku?“ podivoval se, prohlížeje si improvizovaný čtyřmístný bivak z listí, praskající oheň a bublající polévku z dřevokazných larev a oddenků kapradin. Voněla dost… organicky.
„To nás učil táta,“ odvětil Kejchal s nemalou dávkou hrdosti v hlase a jal se porcovat rostlinu s jistým hygienickým využitím.
„On byl nějakej praštěnej hipík nebo co?“
„Tak daleko bych nezacházel.“
I když představa okorálkovaného Wookie v batikovaném tričku byla skvostná.

"Schválně! Kdo bude první!" vykřikne mladý kněz a rozběhne se. Houf kluků uhání za ním. Je rychlý a mrštný, přesto ho ti nejsilnější brzy dohánějí. Směje se, když ho předbíhají a záměrně zpomalí. Chce běžet s těmi nejmenšími.
Závod končí u velkého dubu. Tam kněz rozdá klukům ke svačině chléb, který koupil za své poslední peníze. Vodu pijí z nedaleké studánky.
Na louce pod dubem zůstanou kluci s knězem celé odpoledne. Hrají si, běhají, křičí a nehřeší.
Pozdě večer se rozcházejí. Kněz do noci záplatuje šaty těch, kteří bydlí s ním. Není jejich pravým otcem, ale udělá pro ně vše.

V dětství se mu občas vkradli do mysli. Ale jaký mělo smysl přemýšlet, kým byli? Jeho matka byla závan vzpomínky. Jeho otec nebyl ani to. Otazník skrytý v jeho krvi, na který našel vlastní odpověď.

*

"Je tvrdohlavá," zavrčel Geralt.
"Nepředstírej, že si stěžuješ, když jsi na to hrdý," zasmál se Vesemir, "ostatně, má být po kom."
Geralt se zachmuřil.
"Vím, že nejsem... snažím se o ni postarat. I když jí nemůžu nahradit... měla vyrůstat s nimi."
"Chápu, že když... sám jsi neměl...," odkašlal si Vesemir nejistě.
Geralt zvedl udiveně obočí.
"Ale měl. Mám. Máme," řekl prostě.
Vesemirovy oči se zaleskly.

Částečně za to mohl fakt, že Mikeše jsme si nepřivezli, nastěhoval se k nám sám.
Pak tu je skutečnost, že ten kocour je Osobnost. Osobnost prostě nemůžete šoupnout do přepravky a odvést veterináři, aby mu ušmikl rodinné stříbro.
Dále, klubovna je hluboko v lesích. Široko daleko žádné stavení, natož stavení s plodnou kočičí populací.
Zkrátka, nějak jsme v tomto ohledu zaspali.
Probuzení bylo náhlé a nečekané. Nenápadně se přitoulala Nevěsta. Nebo ji Mikeš tajně přivedl. Nevíme. Prostě se jednoho dne předseda probudil a na peřině vedle sebe našel cizí želvovinovou kočku s třemi čerstvými koťaty. A Mikeše hrdě stojícího stráž.