DMD č. 11 pro 11. 4. 2024. Téma: Na pěst

Co dělat když zbytky naděje
se ustrašeně v koutě krčí
a ani teplé slunce ranní
už neprohřeje zkřehlou duši?

Bojuješ už jenom ze zvyku
a nenávidíš každou chvíli,
v níž cítíš jak snad každý krok
jen prodlužuje cestu k cíli.

Co dělat když síla mizí
s každým mělkým nadechnutím
a k úsměvu, byť falešnému,
už se prostě nedonutíš?

Klopýtáš těžce po kamení
a do trnů se zaplétáš,
beznaděj spolkla sladké snění,
jen trošku slz už k dobru máš.

Přesto dál jdeš až do padnutí,
k nádechu nádech, ke kroku krok.
Poslední naděj v srdci hýčkáš,
že temnota tě snad nepohltí.

Odpolední hrnek čaje měl pro Celeamin několik významů. Horko, kterým pálil do dlaní, stoupající pára, zjemňující barvy jarního údolí, vůně bylin, které nikde jinde nerostly, to vše ji ukotvovalo v bezpečné přítomnosti.
Když ho stiskla pevněji, zaťala svaly od prstů až k ramenům, vybila si trochu divoké ráznosti, která sem nepatřila.
Elfové z Imladris si nezasloužili, aby s nimi jednala svým léty prověřeným způsobem.
Zejména ti mladší elfové.
Na druhou stranu, ti si to možná zasloužili, hlavně Elladan, mazánek jeden, jenže - byla jeho chůva, ne jeho kapitán. Chůvy zodpovídají za to, aby svěřencům zůstala hlava na krku.
Zhluboka se napila.

"Goddammit, Merlin, again?!" he groaned and quickly got up. The sun was high up already but nobody had woken him up. And there was no breakfast and, of course, no Merlin.
***
"Are you blind?" Arthur asked when his manservant brought him the wrong armour. "How many times have you polished it? Clearly not enough for you to remember what it looks like!"
***
"You know what? Do it yourself, you entitled prick!" yelled Merlin when Arthur complained about the bath being too hot.
Merlin was this close to punching him in the face. But makeup sex was always a better solution.

Nikdo nezaznamenal, že se ve stínu římsy o veřeje ledabyle opírá tmavá postava. Muž neurčitého věku pozoroval strážnici a ze siluet za okny si dával v hlavě dohromady, kolik přesně je uvnitř policistů a kde se pohybují.
Před několika lety se mu tady přihodila ošklivá nepříjemnost. Tehdy se z toho ještě vykecal. Za dnešních okolností už se na výřečnost spoléhat nemohl.
Za chvíli pronikne dovnitř a v žádném případě se nesmí stát, aby se vzápětí skácel jako podťatý a chvíli o sobě vůbec nevěděl.
Až kapitán Navážka mu tenkrát prozradil, na co vlastně ve tmě narazil. Řekl lapidárně: „Na mě."

Vetinari s lítostivým výrazem* pozoroval pomláceného vyslance z Lancre.

"To mě mrzí, že jste měl cestou potíže. Co se stalo, smím-li se zeptat?"

Než mohl muž odpovědět, Elánius se ujal slova. "Pana Vozemboucha hlídka zkontrolovala při příjezdu do města. Hned se hrnul obsah vozu ukázat, ale bohužel se u toho nějak zamotal, a v další chvíli už naletěl přímo na pěst seržanta Navážky. Nepříjemná nehoda."

"Ach tak. A určitě mi potvrdíte, že ty zvěsti o pašování podvratné monarchistické literatury jsou pouhé výmysly."

Pan Vozembouch strnule přikývl. Patricij se usmál.

"Jsem rád, že si rozumíme. Nechtěli bychom s Lancre žádné spory."

Letadlo rolovalo po pojezdové dráze k hangáru, kde pilot měkce zabrzdil, vypnul motor a vystoupil ze stroje.

V ústrety mu mířil vedoucí mechanik.

"Dobré odpoledne, Jamesi," pozdravil pilot.

"Dobré odpoledne, Worby." odvětil technik. Pak si nervózně olízl rty a dodal. "Tedy, musím říct, že to bylo ukázkově hladké přistání."

"Děkuji. Ale mohl by jsi se na letadlo trochu podívat? Myslím, že jsem cestou nějakou schytal do kožichu."

Mechanik přistoupil ke stroji a zhrozil se.

"Worby, tady v křídle jsou tři na pěst velké díry. A tady v ocase jich je šest. Vždyť..., celá hydraulika je kaput. To už nikdy nepoletí!"

"Uh, about your hand..." Shit. Why had she said that? She felt herself slide into panic, but Nick just smiled.

"I know it's there, sweetheart."

Okay, that was new. She tried to look casual. Unaffected. Shit.

"I don't mind talking about it." He held his his fist up, such as it was. "It irks me when people pretend like it's not there. Like I don't know what my own hand looks like." He flexed each skeletal, metallic finger in turn.

Breathe, she told herself, then put her own hand over his. "It looks like the hand of someone I love."

„Musíš mi tam seknout pořádně, Kubajzzi-“
„Ale na semináři říkali, že to je jenom finta, abych tě donutil se otevřít na druhý straně…“ odporoval Kubajzz, který se rychle naučil důležité moudro, že čas na tréninku se zásadně tráví diskutováním o technikách.
„Jenže když ti ten útok neuvěřím, tak tě rovnou švácnu do ksichtu a nebudu se obtěžovat s krytem. A.Nebude.To.Fungovat,“ snažil se Libor.
„Hele, a co kdybych tam radši seknul z druhý strany, a pak bych tě tam takhle zablokoval a mohl přejít rovnou do zápasu…“
„Víš co? Zkus to.“
Kubajzz přišermoval do zápasu.
Liborova pěst přistála.

Ty debile. Děláš všechno proto, aby ti zákazníci nenadávali, že ta oprava trvá, a tím nám všem komplikuješ práci. Uzavřeš zakázku a zákazníkovi řekneš, aby si pro to přijel, i když je auto ještě na heveru rozebraný, a díly jsou teprve na cestě. A pak ty díly vracíme jak dementi. A pak zákazník přijde a stejně si bude stěžovat, protože mechanici museli kvůli tvojí debilitě opravu odfláknout. Vozíš se po všech okolo, ale všechno špatný se dá vystopovat k tobě. Fantazíruju o tom, že se pohádáme tak, že mě fyzicky napadneš a já ti to vrátím i s úroky.

Zmrde.

Prozkoumávat začali od těch domků, které vypadaly nejnověji. Očividně tu nebyli první.
První byli samozřejmě majitelé.
Tady se víceméně nedávno spokojeně žilo. Jen cesty se stále hůře udržovaly, kopec byl prudší a obyvatelstvo stále řidší. A starší.
Lidi nevyhnala nějaká katastrofa, ale čistě nedostatečná praktičnost. Měli spoustu času na to, aby s sebou odnesli vše, co mohli ještě použít.
A přece.
Kousky částečně prošoupaného chlupatého koberce. Barevná sklíčka ve dveřích. Lžička s vyraženým nápisem a v kůlně, která kdysi mohla být garáží, poklad největší.
A jak překvapivý.
Nikdy dřív to neviděli, ale na co to je, jistě přijdou.
Boxovací pytel.

Naposledy se dočetl, že je důležité se dívat na ruce.

Ruce v pěst prý značí nejistotu. Ale nejistotu z čeho? To už se v chytrých knihách nedočetl.

Pak je prý důležitý pohyb obočí. Vysvětlil však někdo Gellertovi, že nemá hýbat obočím při každé situaci? Navíc pokaždé jinak? Prý se dá ještě poznat zájem z chvějících se nozder, ale to u Gellerta ani u nikoho jiného nedokázal vysledovat. Pokud se tedy zaměříme na lidi. U shirského koně jejich souseda byly pohyby nozder značné.

,,Má tě rád", řekla mu jednou Ariana.
,,Jak to víš?"
,,Prostě to vím," opáčila Ariana a usmála se.

Anička cumlá rukáv, před chvilkou ocucávala jídelní čip. Neměla by dostat dudlík?

Filípek a Petřík se připravují k boji. Naostřené tužky mají posloužit coby kouzelnické hůlky. Nekompromisně končí na stole.

Adam opět klukům rozšlapal lego. Jestli to budu muset řešit ještě jeden den, vyletí mi tlak.

Terezka a Natálka si kreslí. Na ty dvě je radost pohledět. Kreativní, mají fantastické nápady. To Pepíček taky. Právě se na sebe pokouší shodit masivní lavici s kovovým podstavcem. Probouzí se ve mně Flash. Stačím ho odtáhnout dřív, než to zarachotí a nábytek se zřítí na zem. Funím! Miláčkové, dneska jste fakt na pěst!

Za vesnicí je skála. Tvarem připomíná zaťatou pěst. Taky se jí tak říká. Lesem k ní vede několik pěšin a po jedné z nich teď pomalu kráčí žena.
Jakubíček pije se svými kumpány. Už kolik dní mluví a ponouká. Každý den přidá pár slov navíc. Už brzy musí přijít ten okamžik, kdy se v nich něco zlomí.
Čarodějka si myslí, že ten okamžik přichází právě teď. A tak obstarala zvířata, nechala pohostinně otevřené dveře a vyrazila na Pěst. Tam je pod sevřeným palcem útulná jeskyně, kde dnes přespí. Nestojí o to, přivítat ve svém domě dav s vidlemi a pochodněmi.

„Mami, omlouvám se.“ Vstříc jí vyšla skoro na prahu. „Přehnala jsem to. Willi si vás zaslouží oba a já nejsem sama… Možná se dokonce usmířím s Juditou!“
Anetu ta náhlá změna překvapila, ale stokrát raději měla své děti, když se nechovaly jako sobečtí hulváti. Neměla stížností. „Miláčku, to je skvělé. A neboj se, všichni se vrátíme, než se narodí to tvoje malé.“
Lina se usmála.
„Mám tu pro Williho dopis,“ natáhla se pro obálku na stolku u pohovky. „Alexandr mi řekl, že ještě nečte, ale… Chci, aby si ho přečetl, než se vrátíte.“
Dojalo ji to. Její holčička je zpátky.

Jsou na pláni kouty, které neradno zkoumat.
Rezavé trubky vržou v poryvech větru. Mramorová skluzavka se loupe a drolí.
Po první jízdě se růžové a hebké dlaně zbarví do šeda.
Druhá zahalí vlasy těžkou, lepkavou pavoučí sítí.
Když sjede dolů potřetí, vzduch se prudce ochladí, pustoryl zvadne a z keře se ozývá tiché sténání.
Čtvrté sklouznutí způsobí, že se jeho stín od něj oddělí.
Nejde přestat. Napopáté prsty sevřou srdce..
Vítr šeptá do ucha jména, která předtím neslyšel. Jména mrtvých a zapomenutých, dělníků a vůdců lidu.
Jméno Josifa Visarionoviče Stalina.
Klouzal se po jeho zaťaté pěsti.
Jsou děti, které nezestárly.