DMD č. 8. pro 8. 4. 2018. Téma: Už nejsem dítě!

"Nepřišel jsi."
U večeře nebyl nejvhodnější čas načínat diskuzi, ale Jakub pocítil palčivou potřebu konfrontovat Viktora s jeho zradou.
Matka pobíhala někde kolem. Otec dochucoval salát. Helena míchala sangriu. Nikdo nic netušil.
"Nezajímají mě tvý dětinský výstřelky."
Mělo to zabolet, ale Jakub už zosnoval odpověď. "Ó, já už nejsem dítě, Viktore."
V soukromí pod ubrusem zajel rukou Viktorovi mezi nohy a položil ji přes kalhoty na jeho penis. Nikdy si nedovolil tolik.
"Ještě chvíli mě pokoušej," ucedil Viktor, "a přísahám, že tě jednou vohnu a vymrdám tak, že budeš prosit o slitování."
Zaleskl se lasiččí úsměv, ruka vzrušením stiskla. "Slibuješ?"

„Táta vejde do krámu a najednou třeba začne jako cupitat, nebo dělá takový divný obří kroky“.
„Oni ale nějak poznaj, že se na to chystám a dělaj, že ke mně nepatří,“ smál se Vašek, „Mě to teprve napadne a všichni už jsou deset metrů za mnou“.
„Protože ty se vždycky zatváříš děsně potutelně“ obvinila ho nejstarší Anička.
„Začne se pochechtávat,“ obrátil se Matyáš s trpitelským výrazem k ostatním u stolu, „všichni na něj koukaj“.
„Jo, když se táta takhle zatváří, tak nasadit kapuci a klidit se“ doplnila Terezka.

„Bombasácký“ zhodnotil to Vašek spokojeně, pobavený pohoršením, jež u svých potomků vyvolal.

Říkals mi Benoni
očima jsi mi spílal
Tu cos měl nejvíc rád
do hrobu jsi skrýval

Z tvých synů nejmladší
však bez máminy sukně
s Josefem za ruku
a pořád trochu smutně

Když zmizel bratr můj
upínal ses jen ke mně
síly se ztrácejí
a zbělelo tvé témě

Svých synů otěže
však stále pevně třímáš
jdou kam jim přikážeš
a ty ve stanu dřímáš

Já z Ráchel jediný
teď zlomit chci tvou vůli
Simeon vězněný
mi spánek trhá v půli

Žádný benjamínek
dospělým jsem přec mužem
tvé vůli navzdory
jít do Egypta můžem

S tvým požehnáním
jít do Egypta můžem?

„Juchů, už nejsem dítě,“ zajásal Harry.
„Bez ohledu na to, že jsme vyřešili následky tvé nehody s omlazujícím lektvarem a už ti nejsou čtyři, ty, Pottere, budeš dítě pořád,“odvětil kysele Snape.
„Hmm… To doufám, že ne, protože to by bylo fakt divné… Myslím to…“ Zamával rukou mezi nimi.
Severus jej zpražil pohledem, který by spálil Slunce.
Harry se rozesmál a vtiskl polibek na rty svého přítele.
„Ovšem musím uznat, že tvoje výška má jednu nespornou výhodu,“ odvětil po chvíli Snape.
„Ano? A copak to může být?“ zavrněl Harry.
„Už dosáhneš do kredence, takže mě nebudeš otravovat s každou sušenkou.“

Další den.
Mrazivé ráno.
Ledový vítr.

Marek by byl nejraději někde jinde.
Na druhé straně zeměkoule.
Na jiné planetě.

Zvykl si na zimu.
Přežil sníh všude kolem.
Bolavé prsty z tětivy luku.

Tohle ráno bylo pekelné.

"Sandro!"
"Dej mi pokoj! Musím tě mít pořád za zadkem?"
"No tak, nemůžeš se toulat sama!"

Uhnul letící plechovce.
Skočil na zem před láhví s vodou.
Sekerou po něm naštěstí nehodila.

"Jsem dospělá! Chci být chvilku sama."

Neodpovídá.
Co kdyby...
Nechá ji jít.

Divoká zvířata nejsou hloupá.
Utečou.

Marek se ohlédne.
Zahlédne odhozený kalendář.
Rudě zatrhnuté datum.

Vyrazí na lov.
Bude to krušný týden.

As a teacher, Ian was used to outbursts. To the eye rolls and "But, Mr. Chesterton!"'s. However, one "I'm not a child anymore!" sent shivers down his spine.

That voice carried more than the superiority of a fifteen-year-old.

"Come, John Smith."

Ian's respect-instilling tone didn't work.

"Father?" The boy smirked.

Ian hesitated. Doctor John Smith was somewhat eccentric.

"Yes, bring him," he said finally.

"I'm not good enough. He wants the millennia younger model. I'll visit my Susan. Her old fool of a grandfather should teach the teacher manners!"

Ian caught the whispered tirade. Now, what was this about?

Tři dny mlčení.
Tři dny, ve kterých otce něco tížilo a zároveň hnalo slepě vpřed.
Sotva zůstali sami dva, musel se zeptat.
Věděl, že otec nebude lhát.
Jeho odpověď, plná víry, nedávala smysl.
Nebo ji možná jenom jeho srdce chápat nechtělo.
Přesto tušil, že se jedná o zkoušku.
Pro ně oba.
U oltáře na hoře shodil z ramen dřevo a postavil se otci tváří v tvář.
Něco mu šeptalo, že když se vzepře, starý muž ho nepřemůže.
Jeho ruce se samy od sebe natáhly před něj a zkřížily v gestu oddané rezignace.
Naděje, připravená se obětovat.
"Raději mě spoutej, otče."

Jak Markovi kamarádi, tak Patrikovi nohsledi se zvědavostí sledovali,
kam ho to vleče. U Markových kamarádů se ta zvědavost mísila
s rozladěností, u Patrikových patolízalů spíše s jistou dávkou
dobrodružného vzrušení, s otevřenou pusou však zírali všichni.

Marek už nebyl žádné dítě. Vždyť mu táhlo již na jednadvacet
a ten floutek mohl být sotva o dva roky starší.

Modrotričkaři se přece a onou konkurenční partou Červených triček
potýkali už drahnou dobu a on to přece v takto klíčový okamžik nezvoře.

I kdyby měl obšťastnit celou bandu, anebo si pro balón lézt na střechu,
popasuje se s tím jako tvrdej chlap.

Už nejsem dítě! Kristepane!
Milého mého mi verbíři svedli,
když v lese černém jsem sbírala bedly.

Už nejsem dítě! Kristepane!
Plod šílenství dozrál, proč zabíjet jsem chtěl?
Smrt očekává pád, a poslední povel.

Už nejsem dítě! Kristepane!
Já mnichem stát se vždycky chtěl, a rád!
Teď moje přání nikdo nechce znát.

*******************************************

Už nejsem dítě! Kristepane!
Krvavé psaní z nejmilejších dlaní
Kap-kap-kap. Rána vybělených skrání...

Už nejsem dítě! Kristepane!
Kéž mě zastřelí, kéž nemám cit a sluch!
Zohavený mrtvý, a nad ním - hejno much.

Už nejsem dítě! Kristepane!
Jak sám náš grunt mám probůh obstarat?
Kap-kap-kap znovu. Už nikdo nemá hlad.

Všechny ty skvělé nápady, které se mu řadily v hlavě a nepříliš trpělivě čekaly, až budou jejich předchůdci zpracováni mluvidly a odhaleni žasnoucímu světu! Tedy... abychom se pravdě až příliš nezpronevěřovali, pak rozhodně žasnoucímu tichu. Ale nedalo se popřít, že ticho dokázalo žasnout skutečně bez hlesnutí, jak to má být.

Nikdo ho nechápal a pár důslednějších spolužáků už mu předvedlo, že se nehodlají ani pokoušet. Tehdy zažil bolest na několik způsobů a moc si přál být zpět u své matky. Teď už mu ale dávno zněla hlavou jen její slova loučení:

"Nezapomeň si na noc navlékat vlněné ponožky, můj Leonardo!"

Prokop vzal Jirkovu hlavu do dlaní a dlouze ho políbil na rty. "Jseš dokonalej," zašeptal a dál už ticho pokoje přerušovalo oddechování.
O pár vteřin později se přidaly rány do stěny z druhé strany.
"Chci spát," houkla Klára odvedle. Bylo po náladě. Jirka zrudnul, před Klárou se styděl, a Prokopovi nezbylo, než ho obejmout a jít spát.
"Příště se ztište," kázala jim ráno Klára, Jirka byl rudý až za ušima.
"Možná se milujete,ale já vážně nechci poslouchat sex svýho otce."
Když jí Prokop věnoval přísný pohled, pokrčila rameny.
"No co, už nejsem dítě. A vy jste na tohle starý."

Naučila jsem se cestovat vlaky i autobusy, dokonce umím sama projít letištěm. Ovládla jsem základy vaření, zvládnu ošetřit drobná zranění, chodím k volbám. Jako organizátorka spousty akcí jsem kolikrát měla reálnou odpovědnost za další lidi. Přesto jsem se vždycky tvářila, že nejsem tak docela dospělá, tak docela velká a zodpovědná.
Vydržela jsem se tak tvářit, i když mi štěně sebralo kus svobody, všemu venčení a krmení a výchově navzdory.
Ale teď, když jsem si (konečně!) sbalila tašku do porodnice, když se (trochu zoufale) snažím zorientovat ve zděděných látkovkách, když ještě honem rovnám maličké oblečení… se tak dál tvářit nejde. Dospívám.

"Sestřičko, zpomal, strýc ti přece zakázal jezdit tak rychle!" Volal mladík, když jej, a jeho bratrance Theodreda tryskem předjela malá copatá blondýnka usazená v sedle velkého hnědáka.
"Já to přece zvládnu Eomére!" zavolala šestiletá Eowyn.

Ve stejný čas dva mladíci stoupali do hor nad Bílé město.
Vzduch byl chladný a zvětralé kameny se drolily. V jeden okamžik mladšímu chlapci zůstal kámen v ruce a on okamžik balancoval na hraně propasti, než se přehoupl zpět.
"To už mi nedělej," zazubil se druhý mladík, ale v obličeji byl pobledlý obavou o svého bratra.
"Já to přece zvládnu Boromire!" ohradil se osmnáctiletý Faramir.

Kdy přestal být dítětem?
Když mu otec názorně vysvětlil, o čem jde ve válce?
Když zjistil, že jeho otec není všemocný?
Když si sám poradil při potížích v Sungkyunkwanu?
Když prošel vězením a mučením?

Nebo někdy později během té složité a divoké doby, kdy se snažili vybudovat stát – každý podle svých představ ten nejlepší? Někde uprostřed intrik, vražd, úkladů a zrad, když mu srdce tvrdlo na kámen?

Boon Yi věřila, že někde uvnitř krále Taejonga pořád žije kluk, který chtěl pomáhat lidem, kterého pokousala, a který jí dal boty. I když to nebylo moc k uvěření. A cítila hlubokou lítost.

Věděl to už v okamžiku, kdy Daniel Vraspíra přivítal. Už v tu chvíli bylo Jaroslavovi jasné, že půjdou do tunelů.
Povzdechl si. Zvolna se postavil. Mikinu si neoblékal, jen si ji uvázal kolem pasu. Sledoval Daniela, který si kolem pasu připnul pás s příruční lékárničkou; reakční doba nanobotů v krvi strážců a jejich potomků způsobovala, že i jejich rány krátkou chvíli krvácely, zejména byla-li porušená tepna.

Vraspír stál ve dveřích.
"Bratříčci, čas sice neutíká, ale vy se vypravujete jak vrabci z Čech," pokáral osazenstvo kabinetu.
"Nejsme už děti!" zavrčel Daniel. "Provádíme bezpečnostní opatření, babi."
"Helmu si nevezmete?" reagoval sarkasticky Vraspír.