DMD č. 14. pro 14. 4. 2018. Téma: Pekelný zákazník

"Podívejte se, tohle je Jim, můj syn. Půjčila jsem mu před deseti lety 5000 dolarů a teď vlastní už 51 restaurací!"
Sophie: "A on vám ty peníze nevrátil?"
"Ale vrátil," ukazuje další fotku, "a tady otevírá svou padesátou restauraci."

U vedlejšího stolu sedí Parkerová a Eliot.
"Ha, restaurace! Třeba budeme dělat Kuchařovu pomstu!"
Eliot se usměje. "Mám rád Kuchařovu pomstu."

"... a tohle auto mi koupil on."
"Ehm... Obávám se, že úplně nechápeme, jak vám můžeme pomoct," snaží se změnit téma Nathan.
"On má příští týden narozeniny. A já jsem doufala, že mi pomůžete vymyslet nějaký dárek," usměje se bezelstně paní.

Když se U Tří košťat poprvé objevil Avery, nic se nezměnilo. Svou strašidelnou autoritu uplatňoval tiše a automaticky. Byl slušný, platil a děkoval.
S mladým Skrkem přišlo cosi zlého. Procházel se s lehkostí a švihem nedotknutelného, hodně pil a účty nechal posílat výš. Někdy Averymu, občas Ministerstvu, zřídka ředitelce.
Jednou za čas se v lokále objevil se studentkou nebo se studentem, obvykle na nejnižší hranici zákona, obvykle vystrašenými. Mudlovského původu nebo děti vzpurných.
Když nad ránem našla v uličce za hospodou první zkrvavenou, polonahou a pletoucí si slova, vykřikla. Odnesla to Cruciatem.
Avery vždy potom nechával o něco vyšší spropitné.

Sotva se za princem v humanoidní podobě zavřely dveře, čarodějnice začala balit. Jednak se obávala pomsty dračího krále, že trvale proměnila jeho syna, jednak konečně získala to, pro co do země draků přišla.

Týden na to ve světě lidí na hradě černokněžníka Zmargoda objevila šeredná babice.
"Pane, prosím vyslyš mou prosbu," oslovila mága s falešnou pokorou v hlase.
"Co si přeješ?"
"Mládí a věčný život!"
Zlokouzelník se v duchu pousmál, ti smrtelníci jsou tak předvídatelní.
"Proč si myslíš, že ti mohu vyhovět?"
"Protože vím, z jakých pekelných končin pocházíš a protože ti mohu nabídnout tohle," podala mu nádobku dračí krve.

Adresát: Ďábel, Nejhlubší peklo 23
Předmět: Reklamace

Dobrý den,
obracím se na Vás se stížností na kvalitu Vašich služeb. Když jsem kontaktoval Vašeho obchodního zástupce, bylo mi přislíbeno splnění jakéhokoliv přání výměnou za mou duši. Uzavřel jsem s Vaší společností řádnou smlouvu (podepsanou vlastní krví, jak bylo požadováno, i když jsem u toho málem omdlel) a Váš obchodní zástupce mi sdělil, že nejpozději do dvou týdnů bude má objednávka vyřízena. Je to ale už půl roku a já jsem od té doby u astronavigačních zkoušek třikrát propadl! Požaduji okamžitou nápravu nebo zrušení smlouvy.
S úctou Arnold J. Rimmer, BDP., SDP.

Vrzly dveře. Prázdným podnikem se ozvalo několik rychlých klepnutí podpatků a pak, někde kolem police se zavařeninami, vyhřezlo ticho.

Cink... cvak cink.

Vysoká, pěstěná dáma jistého věku působila nesmírně rozhodným dojmem. Sklenice se zavařeninami vyvolávaly zdání, že se jejím dlouhým prstům snaží klidit z cesty, ale neměly šanci. Nakonec se krtkovitou technikou prohrabala až k těm nejvíce vzadu a uchvátila dvě.

Jedním pohybem se napřímila a otočila pozoruhodnou rychlostí čelem k pokladně. Dva rázné kroky.

"Já dobře vím, že ty neshnilé dáváte až dozadu. Znám vás!"

"My žádné shnilé zava..."

"Tyhle dvě si vezmu. A udělejte mi na cestu mačičáto!"

This time Aminah was voluntold to lead the recruiting party. She scanned the crowd. The soldiers with her knew very little about magic. Still, there were some people she couldn't quite pass by.
She lifted her hand to point them out, eyes cold and hard.
"You want me," the man spoke broken Arabic with an accent. No magic.
"I am not your way to heaven from this purgatory, soldier," she declined in English.
"Oh, you're definitely not an angel, I know," his eyes were as hard as hers. "Take me. Or I'll tell your companions about your other activity here."

„Dobrý den! Máte, prosím vás, zelené traktory?“
„Dobrý den! Ne, máme jen modré traktory, které vidíte za mnou.“
„Aha... A zelené traktory máte?“
?!?
„Tak máte ty zelené traktory nebo ne?“
„Jak jsem vám už řekla – máme jen modré traktory. Zelené máme pouze autobusy.“
„Tak to je prima! A zelené traktory máte?“
„Děláte si ze mě legraci? Já jsem vám přece řekla, že zelené máme POUZE AUTOBUSY!“
„Hm... A zelené traktory máte taky?“
„Ne, milá paní! Máme sice traktory, ale jen modré.“
„Ale v zelené je máte taky, ne?“
„My máme JEN modré!“
„ Aha... Dostanu tedy zelený?“
"Až naprší a uschne!"

Prodejce pohledem vyhodnocoval postaršího muže. O chvíli později už k němu přistupoval a patřičně nadšeným hlasem vykládal o výrobcích.

„Ale tady vedle máte něco podobného za poloviční cenu.“
„Jistě, ovšem tento výrobek má jedinečnou kvalitu a za ty peníze navíc určitě stojí, vlastně ještě vyjde lacino.“

„A opravdu myslíte, že je potřeba pořizovat ještě toto příslušenství?“
„Na mou duši, ano. Úplně to změní váš prožitek, určitě té koupě nebudete litovat. Dokonce myslím, že byste měl zvážit ještě tady tohle.“

„Zaplatíte kartou?“
Muž se nebezpečně usmál.
„Vlastně možná nezaplatím vůbec.“
Odkryl rohy i ocas.
„Budeme si muset promluvit o vašem postupu.“

Azirafal měl s pekelnými zákazníky svoje zkušenosti. Konkrétně v jednom případě by si dokonce troufl použít slova jako “rozsáhlé”, “mnohaleté” a ba dokonce i komplexní. Jenomže tahle dívka zaskočila i jeho.
Když přišla prvně, vypadala nevinně. Zlatavé vlasy, modré oči, přátelský úsměv, zájem o knihy...
Napřed si ani nevšiml, že je to ona. Prostě jen zaslechl útržek melodie, která mu pak několik dní zněla v hlavě.
Jenomže dívka se vracela. Vždy po několika dnech a pokaždé si zpívala to samé.
Jeho svět, který byl vždy plný těch nejnádhernějších skladeb, se smrskl do jedné.
Dívka stále přicházela.
Nadešel čas sehnat Crowleyho.

"Ondro, a teď jsi nejšťastnější?" Zeptal se Matěj svého smrtelníka, který měl kapsy plné dukátů.
"Zejtra je ve městě posvícení." Namísto odpovědi se Ondra zahleděl do dálky.
"Vždycky jsem chtěl jít na trh a teď si můžu koupit nový boty."
Matějovi rychle došlo, že na zemi ještě pobyde.

"Ondro, to voní! Podívej se na ty-- ty dlouhý--"
"Myslíš párky?" Boty sehnali už dávno, přesto Matěj nechtěl pryč.
"Jo. A ta šunka! To cukroví!" Rozplýval se Matěj.

Když večer odcházeli, Ondra možná stále ještě nebyl nejšťastnější člověk, zato Matěj, který měl kapsy plné dobrot a plný žaludek, byl zaručeně nejšťastnější čert.

Garrick Ollivander měl perný den. Sešit s účetními záznamy postrádal tři stránky a jeho účetní používal dost nevybíravé výrazivo. Dodávka delších krabiček se opět zpozdila. Poslední žíni z jednorožce přetrhl.
Pak zacinkaly dveře. Vzchopil se a nachystal se k obvyklému představení. Hlavně ať brzo vypadne, pomyslel si.
Jenže první hůlka nic. V duchu zaklel. Kluk vyjeveně civěl.
Další nic. Začínal toho mít dost. Některým lidem není nic dobré. Čert aby tě! Předstíral zaujetí, ale v duchu si maloval vidinu důchodu.
Pomstychtivě vytáhl svůj největší neudatelný nemoderní ležák. Frustrovaná hůlka nadšeně skočila po příležitosti.
Rychle nějakou omáčku kolem!
"Zvláštní. Velmi zvláštní..."

„Zanedbaný chrup máte až hrůza,“ prohlásil doktor Levý po zběžné prohlídce pacientova chrupu. „Sestro pište. Šestka vlevo nahoře a sedmička vlevo dole kaz, trojka vpravo nahoře extrakce.“

„Chože, vhy mhi bhudete tlhat zhub,“ ozvalo se z křesla. „Tho nehde.“

„Ve špičáku máte pořádně velký zánět, zub musí ven,“ odpověděl dentista. „Ale nebojte, nejprve to lokálně umrtvíme a pak to půjde jak po másle.“

„Phane dhokthore, nhešlo bhy tho bhez tlhání,“ zaúpěl pacient. „Jhá then zhub pothřebuju k phráci.“

Zubní lékař jen nechápavě zakroutil hlavou. Smysl pacientových slov pochopil až poté, co mu sestra přečetla nacionále a povolání. Vlad Dracula, upír.

Byli si prakticky jistí, že hledají knihu. Neobyklou.
Jenže kde začít?
Usnesli se, že se musejí vrátit zpátky.
Jít po vlastních stopách, tak, jak pronásledovali Caradoca. Vrátit se na místa, kde byl, pokusit se najít knihaře, který tu knihu vázal. Nebo knihkupce, který ji Caradocovi prodal - jak totiž upozornila Avani, keriakt nemusel být vetknut pouze do nového svazku.

Vousatý muž v pracovní zástěře převracel v prstech kus šeříkově obarvené kůže. Zavrtěl hlavou. Pak ten odřezek znovu převrátil. “Nevím. Nevzpomínám si.” Proklatě! Co komu jenom udělal, že k němu tihle dva přišli? Nebyli to nakonec právě ti, před nimiž byl varován?

Paul se Zedem šli snad věčnost. Cesta se z bílé začala pomalu barvit do oranžova. Pomalu sestupovali níž a v dálce viděli, že se cesta rozšiřuje v prostor. Po čase viděli i obrysy budov a postav.

...

Zed zaklepal na nejhonosnější budovu co našli. Dveře se pootevřely.

„Tak kde budeme bydlet?“ vychrlil na ně Zed rovnou. "Chci to nejluxusnější, co tady máte!"

„Kdo sakra jste, abyste si kladli podmínky?“ ozvalo se zevnitř. Ze dveří vystoupila rohatá postava.

„Uhodli jsme hádanku, zasloužíme si svůj ráj!“ trval na svém Zed.

„To tak. Takhle rozmazleného zákazníka jsme tu dlouho neměli. Do kotle s ním!“

Joya Brannigan otevřela email od klienta, chvíli nechápavě zírala a pak si ho podezíravě prohlédla znovu.
Zpráva bez jediného slova, zato opatřená třemi prioritními vykřičníky, obsahovala přílohu, v níž byla uložena zpráva jiná, přeposlaná, která obsahovala dlouhý seznam. Vytisknutý, vyfocený obstarožním digitálním fotoaparátem a nahraný v jakémsi absurdním formátu, který se v civilizovaném vesmíru nepoužíval od pádu předchozí Republiky. Komprimovaný metodou nejen zbytečnou, ale na některých světech dokonce zakázanou, samozřejmě.
Nedělala z toho velkou vědu, povzdechla si a pustila se do ručního opisování.
Ostatně když jeden pracuje pro Satanica Exports na Devaronu, s nějakým tím peklem musí tak trochu počítat...