DMD č. 12. pro 12. 4. 2018. Téma: Kyselé vítězství a sladká prohra

Farář řekne, že jeho dcera zbožná, spanilá, rozumu rozprostřeného, věna věru věhlasného, boku levého, dám jen tomu nejlepšímu!
Statní a lepí jak koně já a Simeon, vzájemně se upřednostňujeme, až kolárek zakokrhá:
„Budete se o ni bít, nebo!“
Nelze odmítnout, nejsme rouhači ani svatokrádežníci; však-li holka krev a voda, v kříži krapet pokřivená, trochu šizuňku i Pánbu přehlédne: bijeme se nedomrle.
„Pořádně a po hlavě!“ skanduje skanzen.
„Kdo prohraje,“ povstane z balvanu velebný pán, „dostane ji!“
Z taktiky harakiri kohoutí bitka na jednom smetišti.
Domlátiv, zvednu vítězně paži.
„Je tvá,“ zeširoka směje se ta liška podšitá, „první slovo platí, druhý...“

„Káčo, pojď se mnou, v pekle budeš mít lívanců, co hrdlo ráčí!“
„Vážně?“
„Se smetanou, s medem!“
„Na mou duši, na psí uši, na čertovo svědomí?“
„Jelito, kopyto, platí to!“

„Počkej, jak na záda??? Ženská, kolik vážíš?“
„Mám těžký kosti, jářku!“
„Ne, máš dva metráky! Ruplo mi v zádech!“
„Plazíme se, plazíme, honem! Lívance čekají!“
„Slez!“
„Už tam budem?“
„Korytofilitomordhadrybum!“
„Hospodo, lívance! Se šlehačkou! Mám slíbeno!“
„Káčo, pusť se!“
„Cože? Spusť se? Inu… páru máš, ošklivej sice seš, ale tady je to jedno… lívanců máš plnej kotel… co by ne!“
„Káčo!!!!“
„Mhmm?“
„Káčo??? Hele, kám šáhnu, žádnou kost nenahmátnu… johohó!“

Každé ráno netrpělivě podupával před školou. Nemohl se dočkat, až ji odevřou. Rád se dozvídal nové věci. Na vysvědčeních se monotónně opakovaly jedničky.

Přihláška na střední školu zůstala neodeslaná na základce, protože neměl dostatečně politicky uvědomělé rodiče.

Výborně se učí, tak ať se jde učit! Musel nastoupit do učňovského učiliště.

Na učňovském listu samé jedničky. Byl vyhodnocen jako nejlepší učeň. Odměna? Jednodenní výlet na Máchovo jezero.
Druhé místo získal synovec ředitele učiliště s průměrným prospěchem: pětidenní pobyt v Tatrách.
Třetí místo obsadil s několika čtyřkami syn předsedy KSČ: desetidenní zájezd k moři.

Vítězství zkyslo.
Zanevřel na režim, nikoliv na vzdělání.

Ten den se pan Grenadin proměnil v dívku nevídané krásy. Jde po ulici, pohledy se lepí jako kočičí chlupy na samet. V lidském chumlu chlípník se zezadu přichlípne, na krku cítí dívka horký dech, otočí se do drzého úsměvu, na zlomek okamžiku ukáže svou pravou tvář, planoucí oči a mohutný knír pana Grenadina. Chlap padá dozadu, ona vznosně kráčí dál. Proti mladý muž, úžasem bledý, v očích zraněný pohled náhle zamilovaného. Pan Grenadin hbitě zahne do uličky a proměněn v sebe spěchá domů. Až do tmy chová Mínu na klíně, konejší tlukoucí srdce a stydí se za bolest, kterou způsobil.

Zbyly poslední dva. Poslední dva balíčky z těch, které jim přesouvací magie nechala. Naneštěstí nenechala jedinou stopu o tom, co je uvnitř a protože skenery se nekonaly a Gwen a Mimas odmítli plýtvat Silovými schopnostmi na něco tak přízemního, jako je zjištění obsahu, zbývalo jediné. Losovat.
Berek a Mossi se skláněli nad stolem a zmíněnými balíčky.
"Jak to chceš řešit? Pazzak, sabacc, kyy'sa, šipky, kostky?"
"Moc složité."
"Rvačka?"
"Moc náročné."
"Kámen, nůžky, papír?"
"Beru. Osm z deseti."
"Beru."

Výsledek byl diskutabilní. Berek sice vyhrál, ale vybral si balíček s kyselými okurkami, což ke kaši nebylo to pravé.
Mossi rozbalil džem.

Parkuše mě dloubla prstem do žeber.

"... sladké prohry, ale taky kyselá vítězství.
Utečete takhle lovcům upírů, když se proměníte v hejno netopýrů, ale zrovna je období rojení a než se proměníte zpátky, stihnete několikrát oplodnit sami sebe." Smích. "Kdepak proměňování v zimě! To se jen probudíte na jaře okroužkovaní."

Protáhl jsem křídla a vyměnil pohled s vrápem. Zrovna když to začalo být zajímavé, starý upír musel změnit myšlenku.

"Vy toho o rojení ještě moc nevíte. Příští rok budete mrkat na drát."

Pestrák zamrkal už teď, na dveře na schodiště.

"Zato já jsem starej blázen, co se vybavuje s místní omladinou."

"Soudruhu, jsi nadmíru schopný astronom. Ale musíš být více uvědomělý. Naše vlast tě hýčká, platí ti cesty do zahraničí, i za moře. Je načase jí to odplatit."
Co mi to nabízejí? Udavačství?
Zavrtěl hlavou.
"Podívej, nejsi ještě ani docent, ale můžeš být. Stačí..."
Sladké vyhlídky. Ale ztratit sebeúctu?
"A máš pět dětí..."
Nadechl se.
"Ano. A bojím se bolesti. Když mne budete dlouho trápit, podepíšu. Ale pak budu na potkání každému říkat, ať se mnou nemluví, že jsem fízl."
Vyšetřovatel mu pohlédl do očí.
Ten to udělá.
"Ven!"
Odcházel z úřadovny Státní bezpečnosti a v ústech cítil hnusnou, kyselou pachuť.

„S dovolením,“ syčí Xénie v oparu řebíčkové vůně. Jak má u Želmíra vyčistit Evženovy rány, když on i Dmýšek kousance pečlivě zkoumají a překážejí v práci? Evžen by například zrovna teď nemusel zkoušet prohlédnout si zblízka vlastní loket.
„Nepochybně lidské zuby, otisky jsou hluboké, ale všechny zhruba stejně, vidíte?“
Xénie vztekle vycení ostré špičáky.
Dmýšek raději ucouvne: „Pardon.“
„Jsou maličké. Možná dětské.“ Lišák schová bolestný úšklebek za zamyšlené mračení. „To je zlé.“
„Kde by se tam vzalo dítě? Nefantazírujete?“ Dmýšek rozčileně vrtí hlavou. „Propátrám archivy. Zločiny, nehody, násilné incidenty.“
Evžen se obléká, Xénie mu pozorně přidrží rukáv.
Poděkuje drobným pousmáním.

Očekávali, že město bude vzdorovat minimálně několik měsíců. Napřed tedy systematicky vyplenili okolní vesnice a pole, na kterých se zelenala úroda. Kořist byla bohatá, a jeden každý voják se po dlouhé době mohl dosyta najíst. Během několika dnů se ovšem ukázalo, že vypleněná strava je poněkud jednotvárná.

Morálka vojáků začala upadat, a velitelé se raději rozhodli ukončit obléhání masivním útokem. K jejich překvapení se před nimi městské brány otevřely dokořán, a obyvatelstvo je přivítalo jako osvoboditele.

Trvalo několik dalších dnů, než dobyvatelé pochopili osudná slova městské písně, a jejich vítězství zkyslo přesně tak, jako úroda z okolních polí.

Mórpórkiá, Móóórpóóórkiááá...