DMD č. 23. pro 23. 4. 2018. Téma: Malebná slova

Pršelo. Vranovi s Liškou to přišlo normální.
Nezúčastněnému pozorovateli by to však přišlo jako konec světa. Déšť se řinul z nebes podoben vodopádu. Proudy vody bičovaly zem, která byla po pár minutách pokryta souvislou vrstvou kapaliny, a tudíž kapky opět vystříkavaly až netušeně vysoko.
Mokrá tráva klouzala.
Déšť očividně nevadil ani místním dětem. Tahaly staré pytle nahoru a sjížděly kopec, pořád dokola, nyní již podobné bahnitým koulím.
Vran uklouzl a turbína mu padla na nohu.
„Dopr-“ s pohledem na bahnité koule pokračoval. „-kený vohrady, kterej kretén zabroušenej, kráva sánská, plivajzník ztřeštěnej, který hovado, střevo, jantar...“
„Koukej, kam šlapeš,“ opáčila Liška.

Stále si pamatují.
Na příběhy, které vyprávěli svým dětem a poté vnoučatům.
Na slova útěchy zahánějící pláč.
Na radostné výkřiky, když slavili úspěchy svých milovaných.

Stále si pamatují.
Ale okolní svět jako by zapomněl.
Sedí či leží a koukají do zdí a vzpomínají na hlasy milovaných.

Stále si pamatují.
A doufají, že jednoho dne se otevřou dveře a v nich budou stát jejich nejbližší.
Naděje však pozvolna umírá a oni si připadají osamělí.

A pak se jednoho dne dveře opravdu otvírají. Nestojí v nich však nikdo z rodiny, ale neznámý člověk.
Nevadí jim to. S úsměvem poslouchají malebná slova cizincova.

Česťa strčí ruku mezi kamení, Karl se snaží upnout své síly k vodě v Litavce, ale je daleko, mimo dosah. Veronika se zhluboka nadechne lesního vzduchu.
"Shora!" Křikne na své společníky, protože se vzduch na jejím jazyku třepotavě chvěje nepřirozenou magií.
Česťa začne zaříkávat, slova se linou z jeho úst jako hudba. Karl se k němu za okamžik přidá, druhý hlas zesílí kouzlo, Veronika neváhá - kouzlo ochranného kruhu, které má chránit před zlem, zná každé kouzelnické dítě - přidá se ke zpěvu zaklínadla. Trojhlasně malují magický kruh. Něco ale chybí, nebo začali příliš pozdě. Temnotemný přízrak se snese přímo mezi ně.

1880, Milán
"Jde jenom o hrubé malování obrysů objektů v prostoru! Nemá to žádnou vnitřní myšlenku!"
"Znovu prožívají svoje hříchy!"
"Zakažte to, zakažte to!" volali neutišitelné hlasy.

1960, New York
"Samozřejmě, jednou z nejdůležitějších vlastností lidského jazyka je arbitrárnost. To nás, pánové, odděluje od zvířete. Naše slova nevypadají ani neznějí jako objekty, které označují! Není tam žádný vztah."

2000, San Diego
"Znakové jazyky jsou ikonické protože můžou být! I mluvené by takové byly, kdyby mohli. Ale nemůžou, tak jsou arbitrární."

2016, Praha
"Nelze šroubovat suché teorie mluvených jazyků na jazyky znakové a divit se, že nesedí. Znakové jazyky jsou živé!"

Chtěl bych vidět, jak ti vrásky stáří čas do tváře vmaluje,
jak budeš šedá a shrbená,
přesto pro mé oči stále mladá a jako růže rozvitá,
a smíchem budou se ti třást ramena.

Chlapec vstal od stolu a přivoněl si k růži od Magdy.

"Mno, ta inspirace růží je dost jasná, takže nevím, jestli to není moc bez nápadu," napadlo ho. "A jedinej rým tam jsou shrbená a ramena, což taky není moc pozitivní," zastyděl se nad chabou tvorbou.

SMSku smazal a šel přemýšlet za kamarády, jako vždy. Magda na odpověď čekala dlouho, i když po čase jako růže opadala.

Dny po bitvě plynuly v pomalém rytmu. Tesař láskyplně laskal šíji příďové figuríny.
„Zase budeš fešanda,“ šeptal když zručně přitesával rukáv šatů. Jeho druzi pracující na opravě zábradlí mu souhlasně přizvukovali.
Dvojice námořníků na zádi dostala štětce a vědro s barvou. Hrubé ruce umně vymalovávaly písmena, která široko daleko hlásala jméno šalupy. Betsy. Krasavice mezi všemi. Žluť se zlatavě leskla ve slunci.
„Ták. Ještě tě tu trošilinku vyzdobím. Přece nebudeš jak nějaká šmudla,“ mumlal si pod vousy starší z lodníků, zatímco štětec kroužil kudrlinky.
V hrudi dřevěnné panny tlouklo srdce lodi. Ve jméně její duše. A tu je potřeba hýčkat.

Byl to senzační den a pořád ještě je. Já jenom, že ta „procházka“ v parku vyšla na osm kilometrů, a to Silke uznala, že Glienicker Brücke necháme na zítřek. Teď stojíme u zábradlí u řeky, klábosíme a já nenápadně přešlapuju z nohy na nohu, zatímco mi Silke ukazuje dračí loď. Normálně, dračí loď si to šine kolem a my koukáme na děcka v ní a já si v duchu ukládám to slunce a naše doteky na příště. Na zlý dny.
Je to malý zaklínadlo: Holländisches Viertel, Freundschaftsinsel, Alexandrowka…
Silke by se mi smála, ale ta slova vážně mají svoje kouzlo.

Tyrion rozložil pergamen a začetl se:
„Sněm nejmoudřejších se sešel, aby vyhodnotil znamení a zprávy ze všech koutů Sedmi království. Staří mistři rokovali dlouze, nechtěli nic ponechati náhodě, proto probírali věc ze všech úhlů pohledu. Zájmem jejich bylo dosáhnout shody, aby nikdo nemohl je podezírat, že preferují jeden z rozličných názorů. K cíli, jakkoli obtížnému, dospět se jim podařilo po dni, noci a dni náročných debat.“

„Co píšou?“ vyrušila ho Shae.
„Že zima ještě nepřišla,“ shrnul.
„To ti musí psát až z Citadely? Nestačí se podívat z okna?“
„To by taky šlo. Ale pár desítek lidí by ztratilo teplé místečko.“

Šestnáctiletou Megan očarovala kniha Malý princ. Snaží se útržky předat v dopisech Teddymu. Ten odpovídá chabými vtípky.

...Nakresli mi beránka...
Teddy reaguje anatomickým nákresem ovčích vnitřností.
...Děti musí být k dospělým shovívavé...
Buď tedy shovívavá, děťátko.
...Dej pozor na baobaby...
Baobab je pro léčitele absolutně nezajímavý.
...Řeč je pramenem nedorozumění...
Potom nechápu, proč pořád mluvíš.
...Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné...
Copak jsem slepý?

Teprve na slova – Stáváš se zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži, přijde správná odpověď – Těším se na tebe, růžičko moje.
Taky se těší. Brzy budou Vánoce.

„To po mně nemůžete chtít!“ zařval Snape.
„Můžu, chci a musím,“ odvětil klidně Brumbál.
„Je to dítě!“
„Ano, vím, kolik malému Longbottomovi je.“
„Navíc, on přece není jediný, kdo se narodil na sklonku července. Ve stejný den přišel na svět i Harry!“
„Ale to Voldemort neví.“
„Až to zjistí, půjde i po něm.“
„Pokud uvažuji správně, nebude mít důvod. Jeho protivník již bude vybrán.“
„A co když se mýlíte? Hodláte riskovat život dítěte, abyste si potvrdil svoje teorie?!“
„Hodlám ho riskovat, abych ukončil tuhle válku.“

***

Temnému pánovi zněla slova Věštby jako rajská hudba...
...Severus v jejich ozvěně slyšel burácet peklo.

Leostie, Afénie, Elechondie, Tabitán, Relemaris… Byla by to zajímavá, malebná slova, kdyby je mohli jen číst na mapě a ukazovat si, k jaké zemi náleží. Ve skutečnosti znamenala prach cest, déšť a vedro, stálé hledání a stálou nejistotu, zda je jim někdo v patách. Naučili se jazyky zemí, jimiž cestovali, snažili se co nejvíce splynout s místním obyvatelstvem. Někde zůstali měsíce, jinde týdny či pouze dny.
“Chtěla bych mít znovu domov,” řekla jednoho dne Avani.
Mlčel. Nouzí nestrádali, uměl vydělat peníze, ale… Osm let na cestách bylo dlouhých jako století.
Vzala jej za ruku. “Budeme mít dítě, Leokastisi. Potřebujeme domov.”

„Zdravím, Galové,“ objevuje se nečekaně výběrčí daní.
Asterix na něj mrkne: „Copak? Zase poplatky?“
„Ale vůbec ne! Přišel jsem se optat, jak se vám daří.“
„Jde to pomalu...“
„Nikdo nedokáže ocenit pravé umění,“ zabručí Obelix s Idefixem v klíně.
„To je ale nemilé...“ sepne ruce Taxus. „Co kdybych vám trochu vypomohl?“
„Ty?“ zakroutí knírem malý Gal. „Jak? Chceš u nás nakoupit?“
„Kdepak! Ale za podíl na zisku bych vám zařídil reklamu. Dříve prodáte a vrátíte se domů.“
„Hmm, spíš mám dojem, že nám mažeš med kolem huby.“
„Co prosím?“
„Moc toho namluvíš, co raději skutky? Už jsi zařídil nápravu sazby?“

Nejprve jí nechávali před stanem malé dárky. Ručně vyřezávané hračky pro dítě nebo drobné sladkosti. Zpočátku byla v rozpacích. Zkoušela si představit, kdo z jejích nových sousedů má tak štědrou povahu. Brzy ale přijala svoji novou roli i nové jméno. Matka Elis konejšivě promlouvala ke svým nemocným. Jako by prostá slova soucitu dovedla léčit lépe než veškerá moderní medicína. Často jste ji mohli vidět, jak s dítětem ve vaku obchází své pacienty, zašívá rány. Misie Svatého Ondřeje se brzy proměnila v symbol nového života pro slabé a zraněné, kteří neustále přicházeli a ptali se po zázračné léčitelce s ohňovými vlasy.

Pyšný štít. Divá veža. Príkra. Lavínový štít. Škaredý žľab.
Niektoré hory dávajú jasne najavo, že vám môžu kedykoľvek ukázať svoju nevľúdnu tvár.
Plačlivô. Tiesňavy. Veľké závraty. Tesná rizňa. Smutné sedlo.
Nečakajte, že to bude prechádzka ružovým sadom.
Úplaz. Čierťaže. Strungový príslop. Magura. Ostredok.
V ich menách sa zrkadlia zabudnuté slová generácií, ktoré sa dávno pominuli.
Len raz za čas, ďaleko od rušných vychodených chodníkov nájdete mená, ktoré sú ako šibalské žmurknutie: pozri, ako sa to tu volá, oni to dali dokonca aj na mapu!
Orgoňova kýčera. Huňavá. Sedlo Parichvost. Papajova Kykuľa. Gáborov zadok. Hrubá zliezajňa.
Vyplatí sa ich navštíviť všetky.

Teoreticky vzato, studovna byla místem, kde mělo vládnout absolutní ticho.
Když do ní ale vpadla banda mladších studentů, okamžitě se zaplnila tlumeným šepotem.

„Seve?“ Lily mu se zoufalým výrazem přistrčila objemnou knihu. „Já tomu vůbec nerozumím.“
Pokusil se ignorovat nesouhlasný šum ze strany Zmijozelů i přihlouplé poznámky Nebelvírů.

Očima pohladil stará, ručně vykroužená písmenka.
… dvé při díle alchymickém v paměti chovej. By mysl tvá hrubému blúmání se neoddávala i slova z oust tvejch bez ohavné nedbalosti plynula…

„Seve?“ Lily do něj netrpělivě šťouchla.
Jen velmi nerad knihu odložil.
„Prostě při čarování nemáš huhlat a plácat blbosti,“ shrnul, jak nejprozaičtěji dokázal.