DMD č. 23. pro 23. 4. 2018. Téma: Malebná slova

"Dohajzlu," ulevila si Hrošice u rozcestníku. Tábor byl deset kilometrů daleko a autobusová zastávka v nedohlednu.
"Chcípni," mávla rukou nad Slepicí, která si stěžovala, že jí tlačí boty a je jí horko. Slepice okamžitě vytáčela rodiče.
"Ať si políbí," naznačila rukou směr školníkovy kanceláře, když jí podesáté žádal, aby vyhozené zbytky po pitvě před vhozením do koše balila do novin.
"Svině," zamumlala si pod fousy, když jí Mina nařknula z působení rozkolu v pedagogickém sboru.
Ale když Rejsek, vítěz biologické olympiády, hledal pipetu, bylo to něco jiného.
"Zlatíčko, ta je přece v zásuvce," vysvětlila Hrošice medovým hláskem, ignorujíc podezřívavý pohled.

Ohnutí dlaně, jemný pohyb ukazováčku, narovnání ruky. Obyčejný rozhovor po cestě domů.

"Jazyk je plný krásných, ... slov," začala žena. Dcera se zarazila.

Prudký, zvídavý pohyb.

"Co je tohle?" zaznakovala rychle neznámý pojem.

Jemné, klidné posunutí prstů. Lak na nehtech ze včerejška.

"Tohle?" pousmála se maminka. "Malebný. Něco jako hezký, krásný, víš? Čeština je malebná."

Zaražení se, ohnivá námitka.

"Ale co..."

Mírné ujištění.

"Co tvůj jazyk? Je taky krásný, věř mi. Každý jazyk je krásný. A ten tvůj, ten obzvlášť."

Nervózní, nejistý pohyb.

"Opravdu?"

Úsměv. Rychlý posunek.

"Opravdu."

Déšť za okny, přeplněný autobus a dvoje prsty, pohybující se v tiché symfonii.

„Můj milý, jsi jako mramorová socha. Nádherný a vážný. Trápí tě něco?“

Seregil potřásl hlavou, aby se probral ze zamyšlení a pohladil po vlasech Azarinova chlapce, který mu ležel v náruči.

„To se ti zdá,“ zalhal. Darmo vysvětlovat, že toto není láska. Měl bych se cítit milován, ale jsou to jen krásná slova. Dokážou snadno na chvíli ošálit, ale oba víme, že jen co se obléknu a zaplatím, budeš stejná slova říkat jinému.

Rozhlédl se po ostatních párech na lenoškách a posmutněl ještě více. Poznal několik šlechticů, kteří sem utíkají za románkem mimo manželskou ložnici. ,A mě doma čeká kočka.´

Tratarata, rachotí kola vlaku. Josip nedočkavě vyhlíží z okna.

Jindy ho vlaky či letadla unášely do vzdálených končin, k vysněným místům.
Astronomický institut, Skalnaté pleso, Československo.
Geofyzikální institut Slovenské akademie věd, Bratislava.
University of Mining and Metallurgy, Cracow, Poland.
Observatoire de Paris-Meudon, Meudon, France.
Academy of Athens, Greece.
Departamento de Fisica de la Tierra y del Cosmos, Facultad de Ciencias, Universidad de Palma de Mallorca, Spain.
Osservatorio Astrofisico di Catania, Italy.
Sacramento Peak Observatory, Sacramento Mountains, New Mexico.

Dnes je to jiné.

Praha. Ždár nad Sázavou. Olešná. Rozsochy. Rožná. Věžná. Nedvědice.
Srdce buší do rytmu kol.

Svratka, Hodůnka, Štěpánov.
DOMOV.

Byl si jist, že jeho záměry již musí být zřejmé. Dobře mířená lichotka však nikdy neškodí. V těch se, věřil si, dobře vyzná.
"Vaše kresba je přímo andělská. Zpracování záhybů draperie, oku lahodící odstíny, člověk skoro může pocítit onen jemný vánek, o němž jste se zmiňovala. Mistrovská práce!"
"Má modelka zaslouží chválu, pane Eltone. Její kráse jsem ve svém obrázku vskutku neposloužila podle skutečnosti."
"Naopak, ctěná slečno, naopak. Slečna Smithová je zachycena zcela věrně, bez nejmenší chybičky. Jako živá. Pozoruhodné. Vaše ruce, váš talent!"
Pan Elton odcházel znovu ujištěn o opětované náklonnosti.
Emma významně mrkla na zardělou Harriet. Jaký omyl!

Simbacca to jako táta neměl lehké. Zatímco jedna jeho dcera se spořádaně starala o krevetky a aspirovala na dráhu léčitelky, ta druhá… no, začalo to psaním nápisů sprejem po zdech. Ne však hezkých nápisů, a to byl psaný shyriiwook docela pěkný. Zápis slova „kedlubna“ byl například natolik malebný, že ho měla spousta lidí vytetovaný na viditelných místech na těle. Jenže ona nepsala názvy zelenin, ona psala slova, co by dívka jejího věku rozhodně znát neměla, a starší nejspíš taky ne.
Když byl Simbacca přivolán k dalšímu důkaznímu materiálu, nezbývalo mu než kroutit hlavou.
[„Zprocesovat, ty vole, kde to vůbec vzala?“]

Dech se zrychloval.
“Je t’aime!” hlesla, když se prolnuli v jedno.
Ta věta byla jako šálek horké čokolády. Lahodná, sladká, hřejivá.
Šeptal jí krásná, něžná slovíčka. Dával se jí celý, jak jen dokázal.

Do oken pronajaté mansardy pronikal první příslib svítání.
Nebylo to jejich první milování, bylo však něčím výjimečné.
“Chtěla jsem se stát zpěvačkou, víš,” pravila, schoulená v Karlově objetí.
Usmál se. “Zazpíváš mi?”
Vzala to poškádlení vážně. Sedla si na pelest, nahá, viděl z ní však jen siluetu.
Známý šanson, možná tuctový.
Její zpěv se ho však dotýkal kdesi hluboko…
Byl vděčný, že mu nevidí do tváře.

„Potřebuju dva dobrovolníky,“ řekl velitel při nástupu.
Vyhledal jsem modré oči vedle sebe a pak jsme oba udělali krok vpřed.
Velitel pokračoval: „Jako doprovod posla. Do Imladris.“

„Co myslíš, že mu Gil-galad píše?“ zeptal jsem se, když jsme zastavili napojit koně.
Zahleděl se přes řeku.
„Hvězdy ve tvých očích jsou zářivější než všechna rosa Telperionu!“ pronesl pateticky.
Vyprskl jsem smíchy.
Pokračoval: „Ve snech vídám vodopád tvých vlasů a toužím vtisknout do nich tvář!“
To už jsme se řehtali oba.
„Idioti,“ sykl posel.
„Tak co je v tom listu?“ naléhal jsem.
Posel zavrčel: „Něco ohledně výzdoby v Roklince. Fresky či co…“

"Čo tu chceš, dieťa?" vyzvedala zmaľovaná ženština v tuho zošnurovanom korzete.
"Už nie som dieťa!"
"Vidím, hotový námorník!"
"Pirát!" vypälo chlápä hruď. "Krvilačný hrdlorez, pán morí! Som Jack a volajú ma orol."
"Malebné slová," utrúsila. "Prvýkrát, čo si mýlim morského orla s vrabcom. Ako pomôžem veľkému pirátovi? Dal by si kaše a mlieka?"
Chlapček zahanbene hľadel na špinavé nohy. "Áno... pani."
"Pani!" rozosmiala sa. "Som prostitútka, maličký."
"To neznamená princezná?"
Rozosmiata matróna si nevšimla, že jej z bujných ňadier práve zmizol šperk.
Jack sa v duchu usmieval. Kapitán bude spokojný. Smejte sa z vrabcov, vravel si, raz tiež budem kapitán.

Tito vytvoření muži byli neskutečně příjemní. Dokázali splnit úplně cokoliv, a přesto poznali, kdy si děláte srandu nebo kdy to nemyslíte vážně. A dala se o nich říct jen samá malebná slova.
Byli hezcí, pracovití, milí, úsměv jim nikdy nezmizel z tváří.
Uměli skvěle číst a psát. Hrát fotbal, basketbal, tenis, florbal i volejbal.
Uměli plavat, potápět se.
Byli vždycky šťastní, splnili všecky úkoly, které bylo potřeba.
Měli hodně peněz, veliký dům a luxusní auto.
Ale měli jednu vadu. Jednu věc, která způsobovala velikou díru mezi nimi a zbytkem lidí.
Všechny malebné věci nedokázali nahradit tu jednu jedinou věc: lásku.

Deník 21.7.2017

Když jsi poprvé vstoupil do naší zahrady, málem jsem to blízké setkání třetího druhu svedl na úpal. Viděl jsem fauna. Tvář řecké sochy, ale výraz polodivoký, plece široké jako delta Nilu, nohy a ruce porostlé hnědou srstí, jen ta kopyta ti chyběla.
A já, Viku, hned věděl, že tě miluju a se zamilováním přišly ruku v ruce myšlenky na sestrovraždu a myšlenky na tvé nahé tělo, tělo s řekami žil a zpocenými záhyby. Nikdy jsem to ještě nedělal, ale myslím, že bych tě dovedl ochutnávat, až bych se tebou udusil.
Byla by to krásná smrt, Viku.

Únava klepe na dveře a zoufání je každodenním krajícem chleba; z počátku pěkně tenkým, co postupně přibírá na váze. Cinkot zvonku sice trhá chmury, jenže i ten pomalu utichá. Až jednou cinkne jinak, přísahala by, jinak, zvesela, a do krámu ostýchavě vkročí muž v plandavém saku. Jarmila zdraví všechny bez rozdílu, nebo si to alespoň myslí, dokud ji cizinec, zkoumající víc její osobu než vystavená fotoalba, nevyvede z omylu. A než se stihne vzpamatovat, učí se, jak zdravit správně.

„Zapomínáte někdy poděkovat na pozdrav, to děti těžce nesou.“

Nezapomene už nikdy. S nejširším úsměvem pak začne každé ráno zdravit jeho.

Ajantis se omámeně potácel k siréně, která ho vábila svým zpěvem. Meč táhl bezvládně za sebou.
„Pojď,“ lákala siréna sladkými slovy. „Poplujeme spolu bok po boku, širé moře nám bude ležet u nohou. Ty budeš můj, a já tě budu laskat a milovat, dokud moře nepohltí všechnu zem. Pojď.“ A paladin k ní byl blíž a blíž...
Siréna se už chystala Ajantise chopit a svrhnout ho do moře – ale paladin bleskově uhnul, máchl mečem a jediným úderem usekl siréně hlavu.
„Prý moře nám bude ležet u nohou. To určitě,“ říkal, zatímco čistil meč od krve, „to ti tak budu věřit.“

Jestli existuje něco jako sudetsko/severočeskej slang, ona ho ovládala. V časech okupace, bývala pradlenou a nemazala se s tím. Stejně jako s češtinou. Na mě pak bylo vysvětlit ostatním, co tím ta hrbatá stará ženská myslela. Její slova byla zvukomalebná a to, že se neříkají, mi bylo vysvětleno až soudružkou učitelkou.
Díky prababičce si dovedu představit, co znamená, když se řekne: "Umej si fůtny a orvašle." Jak vypadá, když se něco "blejská jak psí šourek." Také vysvětlila, kdo jsou "zaprcatělí vohrndírové, co nemaj kindrštůbe." (Komunisti.) "Ale ve škole to neřikej," dodala alibisticky.
Něco mi říká, že dnešek by si užila.

První čaj o páté s tchyni, to se ženské hodně sevře hrdlo. Zvlášť když má vyprávět o jejím synovi.
Hannah se do toho nechtělo, ale Alice nedala.

"Hele, vím, že je statečný, že je vynikající botanik, ale mám pocit, že zrovna s holkami to neumí, tak jak tě sbalil?"
"Vskutku. První tři týdny mě zval do botanických zahrad a arboret. Přitom neustále mlel tahle kytka toto, tenhle strom je takový a makový. Už jsem to vzdávala. Pak jsem našla zmačkaný papír s verši; tvé oči jako pomněnky kvetoucí na břehu bystrého potoka ... Tak jsem převzala otěže."
"Tři týdny?! Neskutečná trpělivost."