Země zaslíbená

Joachim stojí před ní a vypadá... jinak. Tváře má zardělé, ale je v tom něco víc, něco, co Veruna nedokáže postihnout.

"Was ist los?"
"Co se stalo?"

Oba vyhrknou najednou a chlap se zasměje.
Zasměje se, nohy se mu poskládají pod sebe a on dopadne do sedu vedle Veruny.
Vmžiku je Joachim u něj, dřepí na zemi všichni tři.

"Táta vrátil ze zajetí," vysvětlí Joachim, "celou noc šel od vlaku z Města."
Obejmou ho každý jednou paží a neohrabaně se postaví.

A když se zaklesnou pohledem, Veruna pochopí, co je na něm jinak.
Už to není mládenec se smutnýma očima.

Veruna se krčí za kmenem smrku a rozmýšlí, co dál. Myšlenky se jí rozbíhají do tisíce stran a ne a ne je pochytat. Jako brouci zpod převráceného kamene, černé a ohavné.

Sevře křížek v záňadří a přinutí se soustředit.

Má běžet pro pomoc? Otec je bůhvíkde v lese za prací a jiného těžko přesvědčí. Bude muset sama něco podniknout, ale připadá si strašně bezbranná.

Mezi prsty žmoulá křížek a myslí na brokovnici, co visí na půdě za trámem. Kdyby se pro ní hned teď rozběhla..., bude mít pak vůbec smysl ještě se vracet?

Za levým ramenem stojí Ďábel. Ví to.

Toho rána Joachim u křížku nebyl. Veruna na něj čekala, celý růženec se pomodlila, ale nedorazil.

Ke sběrně mléka šla sama, pospíchala, aby dohnala zpoždění a zlé myšlenky se jí honily hlavou. Jestli tak... ti samozvaní čeští mstitelé... nebo banderovci, co prý táhnou na západ... A co ten šelma chlap, co v noční bouřce kolem jejich chalupy okolkoval, jako by ji chtěl uřknout, co ten s tím má společného?

Na jasanu před vsí vřískala straka nešťastnou věštbu a to už Veruna úzkostí neměla stání.

Cestou zpátky nechala bandasku u potoka a opatrně jako lasička se vydala k chalupě německých sousedů.

Z dálky hučela kanonáda, Veruna její nepřetržité dunění cítila brnět pod hrudní kostí.
Spánek se zlomil v bdění v jediném úderu srdce.
S bděním přišlo poznání: válka skončila. Je to jen bouře nad horami.
Nohama znejistělýma spánkem překlopýtala k oknu. Nebeské propusti se otevřely, vítr skučel a strhával do skel jedno vědro vody za druhým, blesk stíhal blesk a světlo bylo jako ve dne.
Takže se ta postava proti tmavému lesu rýsovala naprosto zřetelně. Vysoká tráva se jí ve větru svíjela u kolen, bílá košile se zběsile nadouvala a narudlé vlasy jí vlály jako koňská hříva v plném trysku.
Světlonoš.

Seděla na břehu, bosýma nohama čeřila hladinu v tůni. Císařskou svíci v dlaních, jeden květ po druhém nechala padat do vody. Jako maličké zlaté koráby se houpavě vydaly na plavbu do širého světa, za láskou a za štěstím.

Jestlipak bude ten pravý muž v ten pravý čas na právém místě, aby je uhlídal, aby aspoň jednoho z poslů vylovil, aby vůbec chtěl, aby ho to napadlo.

Seděl na břehu, bosýma nohama čeřil proud. Jeden po druhém připluly kvítky jako malé koráby. Jeden z nich vylovil a zatočil s ním v prstech. Pak se zasmál a vetknul ho do knoflíkové dírky.

V potoce se válela převržená konev a barvila proud do bíla. Veruna neuměla číst v knihách, ale příběh vydupaný bagančaty do rozbahněného břehu přečetla jediným pohledem.

Joachim ležel o kus dál. Podobný obrázek už kdysi viděla a srdce se jí v hrudi utáhlo o dva závity.

Padla na kolena, mokré vlasy mu shrnula z očí. Když začal kašlat, málem se rozesmála úlevou.

Bez rozmýšlení si sundala šátek, aby si mohl otřít tvář, jenomže zapomněla, že nemá cop, takže se jí vlasy rozstřapatily všude. Zvedl dlaň, jeden pramínek zachytil mezi prsty.

Manžeta košile se mu vyhrnula a odhalila řetízek vytetovaných číslic.

Dívce z plakátu ten účes ohromně slušel: módní vlny jí splývaly k ramenům jako závoj.

I Veruně ten účes slušel, aspoň si to myslela. "Celá jste rozkvetla," lichotila jí frizérka a ona tomu v tu chvíli věřila.

Když vystoupila z autobusu, už si tak jistá nebyla. Najednou si připadala nemístně. Příliš městsky, příliš... frivolně. Radši si zase uvázala šátek. U potoka vlny ulízla mokrýma rukama a nešťastně se je pokusila svázat do hladkých copů. Marně.

Hromobití doma ji nepřekvapilo. Babička se křižovala, otec ji uhodil.

V noci nespala a dumala, jestli si má zítra na cestu s mlékem šátek sundat.

Zvony odvezené za války se nevrátily, dřevěné světici po tváři stéká slza. Na stěnách mapy dalekých krajů s kontinenty, které se týden od týdne zvětšují, vysílají do zšedlého moře úzké temně zelené kosy.

I tentotrát tu byli sami. Jen oni a smutný mládenec se svou matkou.

"Grýsgot," pokývla a uhla očima.
"Posdraf panbuch," usmál se mládenec.
Sedli si přes uličku.

"Dejte si na ně pozor," šeptal otci spiklenecky při loučení Velebný pán. "Jsou to Němci. Však víte, můžou se mstít."

Kraj, kde jeden druhému nevěří.
Kde lidé mají k sobě i Bohu daleko. Mnohem dál než chtěli.

Kraj Bohem zapomenutý.

V noci se Veruně zdálo, že běží o život.

Věděla, že musí být rychlá, mnohem rychlejší než je, ale stěží dokázala zvednout nohy ze země, zoufale je táhla prachem.

Uvědomila si, že to je sen, chtěla otevřít oči: nešlo to, snažila se nadechnout: marně. Na hrudi tíha, srdce bušilo zběsile: zmo-ra.

Pak najednou všechno přešlo. Posadila se, lapala po dechu a vymrkávala slzy. Tentokrát ji zmora neudusila, jenže jednou..., jednou se Veruně nepodaří nadechnout včas.

"Nech mě být, zmoro," řekla odhodlaně do tmy, "nech mě a já ti zítra dám chleba."

Škoda chleba, ale ve spárech zmory se probudit nechceš.

"Pozdrav Pánbůh," usmála se Veruna na návštěvnici.

"Jo, až na věky." Ženská zamávala půlkou bochníku a položila ho na ubrus. "Přinesla jsem vám něco do začátku."

Veruna zděšeně sledovala, jak se chleba kolíbá na bříšku. Každý ví, že to přináší neštěstí. Přiskočila a rychle ho převrátila na záda, jenže se ukázalo, že pečením popraskal, takže je čeká nezdar.

"Srdce se na něj směje." Ženská natočila zálibně bochník řezem ke dveřím. Ve Veruně hrklo potřetí, protože tak utíká štěstí z domu.

Pak si všimla, že je pecen ukrojený křivě, a to potom jde všechno šejdrem.

Bylo jasné, že je navštívila bosorka.

Týden ve vlaku a svět se obrátil vnitřkem ven. V tomhle rubovém světě je slušnost vysmívaná, neslušnost žádoucí a směšné normální; ženské nosí krátké vlasy jako chlapi a bohatí se oblékají jako chudáci.

Je tu k vidění mnoho divů a zvláštních hraček, ale lidé nevypadají, že by díky nim byli šťastnější. Třeba ty samohybné vehikly doma nejezdily, nejspíš proto, že tam nebylo kam spěchat. Taky hodiny doma neměli, ale ani je nepotřebovali, do kostela je svolal zvon a jinam došli, kdy bylo potřeba. Tady se zdá, že všem řídí život ten malý stroječek.

Blažený čas Verunina dětství zůstal v Karpatech.