DMD č. 26. pro 26. 4. 2022. Téma: Kolovrátek

Postupovali tmavou chodbou a Rykovi si vzpomněl na chodbu vedoucí do oradomského sklepení, poslední chodbu, kterou procházel se dvěma zdravýma nohama. Z nějakého důvodu se mu do nejmenších detailů vybavil kolovrátek, za kterým se skrývala tajná klíčová dírka, a odtud mu myšlenky přeskočily k dlouhému mučení, kdy pořád dokola opakoval, že nemůže prozradit, kde se skrývá koruna.
Tehdy jsem byl připravený pro krále zemřít. Ale pro co bych zemřel dnes?
Theosan ho vyvedl na terasu a postavil ho přesně na místo, kde včera stála Irena.
Příhodné, blesklo Rykovi hlavou.
„Nějaká poslední slova?“ zeptal se Theosan.
Ryko se usmál. „Za tebou.“

Tou magickou továrnou jsou trubičky tak dlouhé, že se do těla sedmicentimetrového tvorečka sotva vejdou.
Příběh začíná v dlouhé, úzké a křivolaké chodbě, do níž vstupují obři, kteří moc nemusejí vodu. Že se nějak moc opakují? V tom tkví jejich síla.
To už ale vstupují do rozšířené síně, kde je obklopí houfy vodomilných bratříčků, velkých i úplně mrňavých. Však je jich také potřeba, lepit a desinfikovat každý nesvede.
Pak se cesta zužuje a tlak narůstá, až nakonec všichni opustí svého stvořitele a poprvé spaří světlo světa.
A co je tedy výsledkem? Přibližně kilometr výjimečně pevného vlákna tenčího než lidský vlas.

“Podívej, co to tam leží!”
Dvojice chlapců se přehrabovala na skládce. U branky už stál malinkatý vozík povrch naložený poklady, které tam za odpoledne našli.
“Nějaké kolo! Podívej, tady je k němu nějaký převod.”
Druhý chlapec upustil kus železa, který držel, a šel blíž.
“Já vím co to je, viděl jsem to v pohádce. Říkali tomu kolovrat. Bacha ať se nepíchneš,” ukázal na vřeteno. “Padla by na tebe těžká kletba!”
Druhý hned vřeteno vzal do ruky a začal s ním šermovat ve vzduchu.
“Dej to pryč!”
“Sralbotko!”
***
Doktor zalistoval laboratorní zprávou.
“Bohužel paní, je to tak. Váš syn má tetanus.”

Hbité ruce roztáčejí vřeteno, zasazené v kameni. Jemné prsty kontrolují sílu vlákna. Vlasy paní domu na hlavě skloněné k práci září ve světle lojových svíček.
Kozí a velbloudí srst.
Tvrdé a krátké chumáčky bylo potřeba přemlouvat, aby se staly použitelnými vlákny. Poskytnou teplo jako plášť, pohodlný spánek jako podložka, skryjí před nepřízní počasí jako stanové plátno.
Vlna.
Čistá, jemná, i na cestě v poušti. Ochotně se stane oděvem, který tě bude zdobit i chránit, hřát i chladit.
Len.
Nejjemnější vlákno, jedno z pozitiv, které si odnesli z Egypta. Skryje tvou hanbu, abys mohl přistupovat k oltáři. Poslední laskavost, pro mrtvého.

"...Tak Lockharta propustili od Munga před pár měsíci. Paměť se mu vrátila, takže nebyl důvod ho tam držet. A nikdo neví, kde se momentálně nachází, ani lokační kouzla nefungují, takže je zjevně nějak chráněný."
"Harry! Už to opakuješ po třetí, vážně myslíš, že nás něco úžasného napadne, když to tu budeš mlít pořád dokola?!" Draco frustrovaně praštil dlaní do stolu.
Harryho se jeho výbuch ani v nejmenším nedotkl a pokračoval:
"Ta lékouzelnice tvrdila, že jim pacienti nenahlašují svoje místa pobytu po propuštění a taky.."
"A taky skvěle odpovídala Georgově popisu jedné ze zákaznic, která kupovala ten parfém!" vykřikl Draco náhle.

Leželi spolu na dece v ovocném sadu.
„Myslíš, že mě přijmou?“
Ginny byla přitulená k jeho boku.
„Já tě přijímám.“
Hleděli na obláčky připomínající cukrovou vatu.
„Jsem z jiného těsta než vy.“
Ginny se usmála.
„Proto tě miluju.“
Poslouchali bzučení včel.
„Mám na sobě spoustu rodových zatížení.“
Ginny pohladila prsten s hadem na své ruce.
„Jasně, tvoje matka byla travička. A co? Já mám zase po tátovi plochý nohy.“
Blaise jí jemně nadzvedl bradu a významně se na ni podíval.
„Tobě nevadí představa, že nemáme děti?“
„Jseš jako kolovrátek, sklapni už. Máš snad dojem, že bude mít táta málo vnoučat?“

Jako loukotě kolovrátku se v hlavě točí poloviny nápadů, ani jeden není dost, teda byl by, kdybych na to vyložil energii, co nemám. Hans a Francouzi, rozhovor vyslechnutý v MHD, kterou už dva roky nejezdím, dokonce jsem dneska narazil úplnou náhodou na zmínku, že se kolovrat říká symbolu čehosi slovansky novopohanského. Google image search je toho plný. No a jasně že se najde spousta nácků a podobných živlů, co si tenhle symbol zaberou pro sebe. Ale což. Pryč od politiky, zpátky k marnosti. Zavírám oči, a akutně si uvědomuju, že jediná hudba, co slyším, je šum krve v mých uších.

Hokejový zápas mezi krtonožkami a cvrčky skončil jasným vítězstvím cvrččího týmu. Značný podíl na tomto výsledku měli i jejich fanoušci, kteří svým neustálým řevem rozptylovali krtonožčí hokejisty.

„Kdo neskáče, není cvrček! Hop, hop, hop!“ křičeli a přeskakovali z jednoho sedadla na druhé. Poté přešli na skandování veršovaného hesla: „Cvrčci, cvrčci, nejsou žádní skrčci!“
Ze všeho nejhorší však bylo jejich neustálé, sborové cvrčení, které bylo navíc značně falešné, protože se cvrččí fanoušci před zápasem posilnili nápojem ze zkvašených banánů.

Pořadatelé slíbili, že příště už podobné řádění diváků nedopustí. Zvažují prý, že zaměstnají několik chameleoních vyhazovačů. Z těch totiž cvrčci mají respekt.

"You are lost in thought, Elijah."

Lije flinched. How long had he been sitting there, staring at the vehicle's darkened window? "Just thinking about the case, Daneel."

A big, fat lie. He'd been trying to imagine what was below them; the myriad little wheels of the car - if you could call this contraption a car - spinning and spinning over the perfect surface of the open road. Open. Lije shuddered.

"Would you like me to tell you about it," Daneel asked.

"Yes," Lije said, too quickly, swallowing.

And so Daneel spoke and spoke, his soft, familiar voice soothing like fresh AC.

Velmi záhy zjistila, že se jejich otázky stále opakují.
Musím to vypít? (Musíš.) Nešlo by...? (Nešlo.) Víte jistě... (Zlověstné ticho.)
Myslela jsem... (Nemyslela.) Ale já chtěl... (Ale nepotřebuješ.)
Lidská mysl byla kolovrátek a příze jejich mysli se zadrhávala pořád na stejných uzlících, které si přičinlivě neustále pletli sami.
Vytrvale trpěli pocitem, že magická pomoc vyžaduje speciální efekty.
Nestačilo by, že odvar postavil na nohy chromou babičku, pozdější zakladatelku lancreského maratonu, kdyby podivně nebublal a vy byste nenaznačovali něco jako "může obsahovat stopy žab".
Jako kdekoli jinde, i v Lancre lidi byli trochu... nemožní. Ale byli její.
A Bábi byla jejich.

Pracovnou Sudiček se ozývalo rytmické hrkání dlouhé řady kolovrátků.
„Chcete vidět svou budoucnost, že?“ zeptala se postarší Sudička příchozího.
Přikývl.
Zmizela mezi řadami polic, po chvíli se vrátila s vřetenem. Nasadila si brýle a začala jej odvíjet.
„Hmm, nic moc, celý život budete úředník, žádné děti, jen protivná žena,“ podotkla.
„Nešlo by osud trošku vylepšit? Třeba přidat trochu zlaté nitě…“
„Chcete falšovat osud?“ přerušila ho tónem ostrým jak břitva.
Nezalekl se, jen jí podal velká, odhlučňující sluchátka. S nedůvěrou si je nasadila, ale vzápětí se začala spokojeně usmívat. Nesnesitelné hrkání kolovrátků bylo po tisíciletích pryč.
„Něco vymyslíme, dobrý muži,“ pronesla.

Moudrý panovník svolal radu svých moudrých rádců, aby mohli společně rozumovat co s nastalou situací.

Všichni se sesedli, a už to jelo jako kolovrátek:

Pomůžeme.

Nepomůžeme.

Pomůžeme, ale pouze na našem území.

Musíme brát ohled na již probíhající katastrofu!

Prosím Vás, tu už sem netahejte, ta je pasé.

Napřed musíme pomoc vlastnímu lidu!

Nemůžeme nepomoci, jak bychom vypadali!

Pomůžeme.

Nepomůžeme.

Pomůžeme, ale jen dodáním zbraní.

Nemůžeme dodávat zbraně, myslete na reakci útočníka.

Pomůžeme humanitárně a situaci budeme bedlivě sledovat.

----

Moudrý panovník si uvnitr jen přál, aby katastrofy byly opět pouze plánované, a ne toto, co má nově napřadeno před sebou.

Růženka stoupala po točitých schodech, vedoucích do vysoké věže. Nemyslela při tom na nic jiného, než na zavřené dveře, čekající nahoře, do kterých se mnohokrát pokoušela vstoupit. Nikdy ale nedokázala odemknout veliký visací zámek, jímž byly zamčené. Teď od něj ale získala klíč. Tiskla ho v dlani, zatímco spěchala vzhůru. Byla už zadýchaná a nohy, jako by jí hořely, když konečně uviděla cíl. Ruka se jí třásla, ale přesto rychle zasunula klíč do zámku a otočila jím. Dveře se za hlasitého skřípání pomalu otevřely a Růženka vstoupila dovnitř. Místnost byla malá, temná a celá zaprášená. Jen uprostřed stál malý kolovrátek.

Že občas dorazí před Burnwood house žebřiňák naložený bednami s roztodivnou mašinérií, si postupně všichni zvykli. Tentokrát však Susan dostihl nový nástroj pro textilní výrobu během návštěvy Longbournu.
"Tedy... je to krásný kousek, elegantní. Jen by mě zajímalo, kdo na to přišel. Spřádat jsem se zatím nechystala," lámala si dárkem hlavu.
"Na to může ještě dojít," pokrčil rameny její choť, který v tom tentokrát neměl prsty.
Zmatený okamžik v salonu přerušila jako velká voda matička Bennetová. Sotva jí však padl zrak na dřevěnou krásu, dočista oněměla. Jako by zaslechla hudbu zapomenutých let.
Milého kolovrátku si nakonec nejvíce cenil pan Bennet.

Mozek na chvíli odmítá registrovat, co se tady právě událo.
Přiznala zrovna? Ne, určitě ne. Nebo snad ano? Jak sakra mohla?!
Je to zločin. Měl bys ji nahlásit. Je to proti všemu, co tě učili. Co ti vtloukali do hlavy...
Zločin, zločin, zločin, zločin.
"Je to zločin?"
"Vyjednávat s démonem? Možná?"
"Někoho tak zabít."
"Žije. Podle určité definice pořád žije."
Zločin, zločin, zločin. Měl bys ji nahlásit. Musíš ji nahlásit! Je to ZLOČIN!!!
Jak mohla?
Ale ty přece víš jak. Viděls to u mámy. Viděls to u sebe. Jak oběti někdy mohou. Jak někdy MUSÍ! Aby přežily.
"Děkuju za důvěru."