DMD č. 4. pro 4. 4. 2022. Téma: Bublina

Císař pěnil. Povstalci se častokrát dopouštěli drzých kousků, ale tohle byl vrchol!
Znovu se podíval na snímek z nejnovější zprávy ISB. Za tohle někdo draze zaplatí!
Vtom do jeho pracovny vstoupil Vader. „Volal jste mě, mistře?“ zeptal se.
„Vypátráš, kdo má na svědomí tohle a přivedeš mi ho živého,“ přikázal císař a podal obrázek svému učedníkovi.
Vader se málem zakuckal. Na snímku byl billboard s císařovou podobiznou, ke které kdosi připojil bublinu se slovy: ‚Používejte krém Lothea, ať nedopadnete jako já.‘
„Jistě,“ řekl nakonec.
„Počkej,“ zadržel ho císař, když už byl na odchodu. „Taky mi sežeň pár krabic toho krému.“

Žehlička spokojeně syčí a pobublává si v koutě. Ještě vlahou látku rozprostřu na stůl a pomazlím se s tou jemnou a hřejivou vlnou.
Rovnám papírový střih, dumám, popotahuju, aby všechny proužky setkali se, tam kde mají. Nůžky tančí opatrně, ale jistě.
Šicí stroj se správným napětím napjatě čeká na svou chvíli.
Ještě nevíš milá Lado, že dnes hlavně moje prsty užijou si.
Do uší mi ryčí Guns´n Roses a jejich kytarový bůh. Plnými doušky vychutnávám to plynutí.

Zatahání za rukáv mě vytrhlo z tvořivé bubliny.
"Mamí, já už chci večeři!"
Hádám, že je čas nakrmit hladové krky, večer času dost.

Vzhledem ke stáří vesmíru by se to kolem nás mělo hemžit vyspělým inteligentním životem, my ale nic takového nepozorujeme. Právě tomu říkáme Fermiho paradox. Jedním z jeho možných vysvětlení je to, že se všechny civilizace dříve či později zničí. Doufejme, že právě ta naše se tomu vyhne.

Washington Post, Země

Bublina patří mezi největší galaktické divy. Jejím smyslem je izolovat polointeligentní, agresivní a expanzivní druh z planety Země. Bublina tak vytváří dojem, že jsou ve vesmíru sami. Některé civilizace Zemi navštěvují kvůli výzkumu a v poslední době i kvůli omezené turistice, což provází velké kontroverze.

Galaktický kurýr, redakce na G'idaloru

Miloval pohled na anomálie. Nemohl se jich vynadívat. Místní tvrdili, že není zdravé na ně dlouho zírat. Nevěřil.
Jak byste se mohli přestat dívat na něco tak výjimečného?
A díval se i teď.
Ohromná koule pokrytá mechem se nafukovala a vyfukovala pár metrů nad zemí.
...Jako orgán...
V nitru už věděl, že měli pravdu. Vypěstoval si na tom závislost. Všechen výdělek tak platil ochrance, která ho na výpravách držela na živu.
Nezešílel.
Psal o nich pak básně.
Víte, každý má své slabiny. Tohle byla jeho.
A on byl nějakým zázrakem ještě pořád naživu.

Dokud do toho ten blbec Oleg nevystřelil.

Zííív!
Nudím se.
Hele, co to je? Bliká to. A už je to pryč.
Teploučko, měkoučko, příjemňoučko. Ale ta NUDA!
„Brrrrm.“
Nic se neděje, ani to blikací se nevrátilo.
„Ééééé…“
Zase nic.
„Éééééééé…“
Přišla, směje se, nevím čemu, na nudě nic k smíchu není, teď pro změnu zase infantilně šišlá.
Počkat! Co to má v ruce? Je to k jídlu? Prý ne.
Jééé, co je tohle? Kde se to tady vzalo? Skoro to není vidět, je to malé a průhledné. A duhové. Krásně se to leskne. Chci to!
Kde to je?
Mimino natáhlo ručičku, dotklo se bubliny a bublina praskla.

"Sorry to have burst your little bubble," she continued when he didn't respond.
The footsteps stopped right behind her back. She didn't turn.
"My life wasn't as sheltered as yours," he said philosophically. "You only confirmed what I knew for a long time."
His fingers brushed the back of her neck, lifting her hair. It made her skin tingle and she had to brace herself not to shudder.
"And what was that?" she asked as the sensation subsided. "That you shouldn't trust the evil West?"
"That women are creatures of subterfuge, especially when they play with magic."
"Aren't men too?"

Paprsky jarního sluníčka pronikají skrz šedou oblohu. Je jich málo, ale snaží se. To je důležité, nevzdávat se... Na dvoře činžovního domu je živo. Děti si hrají s míčem, dospělí posedávají na lavičkách. Děda s cigaretou. Mladá maminka. V náručí drží spící miminko. Starší paní se zavřenýma očima nastavuje tvář slabé sluneční záři, pán, s rukou kolem jejích ramen, s úsměvem sleduje hrající si děti.

Děda sáhne do kapsy a vytáhne bublifuk. Přiběhne k němu sotva čtyřletá holčička.

První bublina. Druhá. Třetí.
Holčička kouká, pak se zasměje a něco zabreptá.

,,Bublina," zdůrazní děda. ,,No, bublina. Nevím, jak je to ukrajinsky..."

Uběhl týden, dva, měsíc a můj stav se neměnil. Stále ropucha. Propadal jsem beznaději, nechtěl jsem zbytek života strávit jako žabák.
Pak mě napadlo, každá kletba má svou protikletbu. Jen ji zjistit.
Od čarodějnice, co mě proklela, asi ne.
Musím najít jiného kouzelníka.

Cesta byla příšerná, zavalité tělo na krátkých nožkách znemožňovalo rychlý pohyb. Během odpočinkových pauz jsem dumal, jak se s mágem domluvím.
Vlézt do kaluže a vypouštět bubliny? Co když široko daleko žádná nebude? Kvákání bude jistější. Jak dát najevo, že jsem inteligentní tvor? Pak se mi rozsvítilo.
Kvák!
Kvák! Kvák!
Kvák! Kvák! Kvák!
Kvák! Kvák! Kvák! Kvák!

„Mnochem hesčí drušičkovské šaty! Myslela jsem si to!“ rozzářila se nevěsta.
„Kdybys opčas myšlela na něčo jiného neš na šatišky,“ zašišlala Ginny otráveně.
„Ginny!“ okřikla dceru Molly.
Fleur zmizel úsměv z tváře.
Ginny zamumlala omluvu, ale… Tomu pohrdavému tónu Fleur rozuměla hned ve dvou jazycích – a tichý, jízlivý hlásek jí našeptával, že to je o jeden jazyk víc, než ovládala její budoucí švagrová.
Fleur Delacour byla šampionkou Krásnohůlek. Nejlepší studentkou v ročníku. Znala svou cenu.
Kousla se do rtu.
Věděla, že nebude lehké proniknout do bubliny tak pevně spjaté rodiny, jako byli Weasleovi.
Bill za to stál.
Odhodlaně se usmála.

Svůj osud si vybíráme.
Začínáme ve stejném okamžiku. Postaveni sobě na roveň se jeden jako druhý rodíme z jedinečné životodárné substance. Až pak se naše cesty větví.
Některé oslní dokonalost a krása těch druhých tak, že k nim vzhlíží. Jiní vystoupají vysoko nad ostatní zahledění jen do vlastního odrazu.
Někdy zůstaneme sami, aniž se cítíme ztracení. Jindy se skoro nevědomky přimkneme jeden ke druhému.
Je vlastně jedno, zda se necháme bezcílně unášet větrem, nebo si vybereme bezpečné místečko k zakotvení.
Zvolíme osud a ať tak či tak, stejně nakonec praskneme.
Protože žádný člověk není ostrov. Všichni jsme jenom mýdlové bubliny.

"It is all just a matter of perspective, really. What can seem immense to us can be considered tiny from another point of view. We are tiny specks in a huge universe, but that huge universe with billions of years of history might be just a bubble blown by a child from a bubble blower, ephemeral, lasting only for a blink of an eye and poof! And it's all fractal! The patterns repeat both ways into infinity! Neurons and galaxy clusters!"

His audience wasn't very receptive.

"That's nice and all, but Mister Forelli still wants his money for the acid."

Bejval Antonín jest můj nejlepší a nejvěrnější přítel. On vynalezl palčivé sklíčko, přemnoho her a vůbec spoustu skvělých vynálezů. Dnešního rána vymyslel lektvar, který když se nabere do stébla trávy a člověk foukne, udělá parádní bubliny.
Někdy Tonda není tak príma jako Éda, který mi půjčil kolo, ale vůbec není tak falešný jako Čeněk Jirsák. Ten všecko pokazí, není s ním žádná legrace a akorát se příšerně šklebí.
Tak jsem mu pravil: „Nedolejzej!“
Ale on nechtěl ani slyšet a dolejzal dál neb neví, že v nejlepším se má přestat.
Pročež jsem mu bublifuk vylil za triko. Jen ať si přijde!

Z kabelky jsem vytáhla malou krabičku a zní si na ruku vysypala jednu žvýkačku. Když jsem jí dala do pusy, na jazyku jsem ucítila sladkou chuť, kterou bych přiřadila nejspíš k nějakým růžovým, jarním květinám. Byla jsem tak nadšená z krásné chutě, že jsem si zprvu nevšimla, jak žvýkačka nabývá. Nejdřív pomaličku a nenápadně, ale potom už docela rychle. Vzpomněla jsem si na podivná slova napsaná na krabičce "Unášející chuť, nezapomenutelný zážitek" a rozhodla se, že ze žvýkačky udělám bublinu. Opatrně jsem jí vytvarovala, aby nepraskla a foukal do ní. Bublina se okamžitě nafoukla a já se začala pomalu vznášet.

Dočasnou přítomnost většího množství návštěvníků na Pemberley už pan Darcy tak nějak strávil. Chovali se ostatně velmi slušně, takže většinu doby postačovalo ukrývat se v pracovně. Kam se hnula Lizzie, tam však tato suita následovala. Toužil-li po její společnosti, bylo třeba počítat s Nimi.
Středeční večer trávili u stolku v salonu. Dle vytrvalého smíchu se zdálo, že nepijí pouze čaj.
Pan Darcy se opatrně přiblížil. Snad by si mohl troufnout zapojit se do hovoru, pochytit téma.
Slečna Gwendylon se na něj obrátila a ochotně zopakovala svou poslední průpovídku.
Nepochopil. Zdvořile se usmál.
"Je skvělej. Ale není náš člověk," špitnul kdosi.

Z nemocniční postele pozorovala pošmourné nebe za oknem. Byla na pokoji sama, takže mohla odpočívat v klidu své pochmurné bubliny.
Ozvalo se zaťukání.
“Dále,” řekla a opatrně pohlédla ke dveřím, do kterých vstoupil její mladý a pohledný (takové klišé! obořila se na sebe v duchu) soused.
“Jak se cítíte?” zeptal se místo pozdravu.
“Jako idiot,” uchechtla se. “Teď mám třídenní zákaz cokoli číst, psát nebo sledovat na televizi.
“Proto jsem tady,” řekl, posadil se na židli a vytáhl laptop.
“Diktování v těch zákazech nebylo, ne?”
Překvapením jí klesla brada. Ohromeně zavrtěla hlavou.
“Takže,” promnul si prsty. “Jaké je dnešní téma?”