DMD č. 24. pro 24. 4. 2022. Téma: Šelma

Bylo to nelogické, ale mladý Jim Spockovi připomínal šelmu.

Byl stejně obratný, inteligentní a prohnaný. A když nalezl svou kořist, nehodlal se jí vzdát.

Tentokrát zaměřil svou pozornost na Spocka. Vůbec mu nevadilo, že je Spock o století starší.

A čím víc Jim se Spockem flirtoval, dotýkal se ho a sváděl ho, tím méně to vadilo i Spockovi.

Jim opravdu zaútočil na oslavě narozenin doktora McCoye. Přitočil se ke Spockovi, zašeptal mu do ucha: "Věděl jsem, že tě najdu. Přede mnou se neschováš." A pak ho políbil. Po vulkánsku.

Spock věděl, že by neměl.

Ale Jimovou kořistí se stal dobrovolně.

Všechno vedlo k mému ulovení, rekapituloval tváří v tvář autoritě.
Šelmy si často vyhlédnou slabou kořist a jdou po ní, dokud neuloví, dostalo se mu vysvětlení.
Ano, ano! Je jako šelma, proti které jsem úplně bezbranný, klesl zrak na roztřesené dlaně. Ale copak člověk s holýma rukama může se šelmou měřit síly?
Zpovědník mlčel, naslouchal.
Asi bych měl církev opustit, uznal a bolelo to.
To by nejspíš bylo upřímné a správné, soudil protějšek. Ale kdo jsem, abych rozhodoval za našeho Pána. Rozmysli se dobře. A hlavně na sebe dávej pozor, příteli. Někdy ani člověk s holýma rukama není zcela bezbranný.

Cítila ho až od vodopádu. Ten strach ve vzduchu, to napjaté ticho, pak vrčení, skoro přehlušené peřejemi, dusot běžících tlap. Někdo poníženě zakňučel.
Nervózně se otočila na svoje tři medvíďata. Stoupla si na zadní. Zavětřila. Znovu se ohlédla: pochopily, už se drápaly na strom. Výš, myslela si. Vysoko.
Věděla, že na stromě je bezpečí.
Ona ale tentokrát neuteče.
Dominantní samci jí leží v žaludku už dlouho a letos - protože to tak příroda chce - obzvlášť.
Po říčním břehu sem kráčí obrovský medvěd. Podívá se jí do očí. Chyba.
Grazer vyrazí jako blesk, vycení zuby a svět se rozplyne v rudé mlze.

Jihoafrická step, hluboká bezměsíčná noc.

Ticho.

Vlastně ne, nocí zní mnoho zvuků, které brzy přestaneme vnímat: cikády, ve vánku ševelící traviny.

Ale je tu někdo, kdo ví víc. Slyší, vidí a cítí víc. Pro zbytek světa neslyšně se plíží po vyprahlé zemi. Písek nezaskřípe, suchý list nezachrastí.

Šelma pronásledující kořist. Ta zatím hopká opodál. Teď kousek popoletěla. Nic netuší, ale má se na pozoru. Šelma musí být rychlá. A trpělivá. Přískok a znehybnění. Už je blízko. Zornice se rozšíří, všechny svaly napnou... a skok!

Položí v tlamě přineseného ptáčka vedle pohozené dvoulitrové lahve, která je skoro stejně dlouhá, jako ona.

Chlapci trávili své prázdniny jako každý rok u své tety ve Skotsku. Toho odpoledne se rozhodli prozkoumat místní jeskyně nedaleko za vesnicí. Vybaveni baterkami a lanem vlezli do černého otvoru ve skále.
Ve studeném vzduchu jeskyně se srážela vlhkost a ve svitu baterek jiskřila krápníková výzdoba. Vznášel se tam však i mírný zápach hniloby. Když ušli několik metrů, něco jim zapraskalo pod nohami. Opatrně obrátili baterky k zemi a odhalily hromádky nažloutlých kostí.
Mladší z nich se rozklepal. “Nemyslím si, že by jsme tu měli být.”
Starší udělal několik kroků vpřed, když světlo dopadlo na něco bílého.
“Jé podívej, králíček!"

Je tu bezpečno. Lidé nezamykají, a když už, tak klíče schovávají pod rohožky. Nekrade se tu, nepřepadá.
Proto když se začne dít něco neobvyklého, nastane ohromený úžas.
Katie bylo třináct a pohádala se s mámou. Asi utekla.
Jamie byla její kamarádka, určitě ji vyrazila na vlastní pěst hledat, hloupoučká.
Ale když zmizela i Becky, nastala panika.
Na břehu říčky, hned u vodopádu sedí drobná dívenka a zamyšleně pozoruje burácející vodu.
Vypadá hodně mladě. Bude to tím, že se dnes nenamalovala.
V hučení vody nemá šanci zaslechnout blížící se kroky. Dokonalá oběť.
Brutální útok...
Jenže...
Liška je v přesile.
Past sklapla.

Nejdřív to byl jen nepříjemný pocit v zátylku, tušení stínu; jako by jí něco unikalo, jen nevěděla co. Co se děje? Proč v ní obyčejný domácí úkol vyvolává... ? S každým dalším řádkem se jí celým tělem šířil chlad, pronikal až do konečků prstů, až nakonec ledově sevřel útroby poznáním. Doteď jen hleděla do tmy. Teď jí to tma oplatila.

Jenže jako tisíckrát předtím i potom, také tentokrát brzy zvítězil pragmatismus a racionální zhodnocení situace. Loni se celou školou proháněl bazilišek. Předloni tu měli dokonce Voldemorta. V tomhle světle se zjištění, že jejich učitel obrany je vlkodlak, jevilo jako bezvýznamná podružnost.

Podnapile se potácel směrem k záchodu. Domek, který obsadili v opuštěné hornické vesnici, asi patřil místní elitě. Měl dokonce bazén, ale záchody byly venku. V místním počasí a bez kanalizace to dávalo smysl. Veřejné osvětlení nefungovalo a jediné světlo pocházelo z altánku, kde se oslavoval jejich příjezd, takže si musel svítit baterkou. Záchod vypadal opuštěně, nicméně jeho aroma nebylo dvakrát příjemné. Asi ho někdo nedávno používal. Stiskl kliku a otevřel dveře. Dvě postavy se se syčením objevily v kuželu světla a žlutá srst s hnědými fleky prozradila, o koho jde. Leopardi! Zoologové nestihli složit klece. Ty leopardy zamkli na záchodě!

Šelma psovitá nebo zombie myslivec, tak přeci nemá umírat filosof? Nebo Filozof? Oba blábolí stejně, jako ten můj mozek. V předspánkovém deliriu ovlivněném nostalgickou zombie komedií si matně vzpomínám, že jsem napsal kdysi něco jako že The Beast, ale nebyla to vlastně šelma ani bestie, ale metafora, alegorie, analogie, kvadropenie nebo páska puštěná pozpátku, kde místo satanistických vzkazů znějí jen ozvěny duté hlavy, co si jde lehnout v deset, že si jen zdřímne na půl hoďky, a pravidelně se budí ve čtyři pět ráno. I ta moje šelma psovitá zrzavá není tak naivní, a přeci to zkouším zas a znova.

"Snažíte se mi říct," dštila Lady Catherine hněv a síru, "že moje lesy ničí nějaký mizerný pták?"
Lesmistr se klepal od lemu paruky až k podpatkům vysokých bot, ale musel trvat na svém.
"Na mou čest, milosti, nic jiného to být nemůže. Stopy drápů, otisky nohou... chomáče na kůře jsou nejspíš peří."
"Spíš bych ti věřila, kdybys mi tu vyprávěl o levhartech a jeskynních medvědech, hlupáku!" láteřila Její Jasnost a hlas jí přeskakoval.
Pod vnějším parapetem dopoledního salonu seděl za buksusovým keříkem pan Burnwood s chotí, oba rudí, tiše plakali smíchy.
Do okna nahlédla zlověstná hlava na dlouhém krku.
"Ťuuuuu?"

Potkala ho za úplňku. Líbil se jí. Byl větší a silnější než vlci v její smečce. Jejich námluvy netrvaly dlouho, nebránila se mu. Prožili spolu dlouhou, vzrušující noc a nad ránem pak ulehli pod vykotlaným pařezem.

Když se vzbudila, Slunce stálo sotva nad obzorem. Obrátila se a vedle ní ležel... člověk! Polekaně vyskočila, lidé jsou nebezpeční. Tenhle se však nehýbal, vlastně spal.
Tiše, zoufale, zavyla. Došlo jí, že včerejší milenec byl nejspíš vlkodlak, špinavý kříženec. Proto měl ten zvláštní pach.
Nejradši by se hanbou propadla. Nesmí se o tom dozvědět nikdo ze smečky, nebo se jí budou do smrti smát.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či a neschováme, predseda sem zase mieri. Na ovce sa bude vypytovať. A ja ti neviem, kde sú, ale včerajší guláš sme z niečoho variť museli.
- Ale neboj, zahovorím dáko. Dobrýho zdravia predseda. A čože nového nám nesiete?
- Ja vám dám, že čo vám nesiem. Ja vám donesiem. Kde sa ovce?
- No, kde by boli? Vlk zožral jednu. A druhú meveď.
- Veru predseda, ako Pištík vraví. Šelmy sú to strašné.
- Vlk? Medveď? A ktorý z vás je vlk a ktorý medveď?

"Signore Jones!" volá průvodce. "Tady pozor signore Jones!"
Jeho hlas se mísí se zvuky pralesa a prostupuje nepředstavitelné vedro a vlhkost.
Doktor Henry Jones však průvodce téměř nevnímá, soustředí se na prostor před sebou. Právě před ním musí být další stopa vedoucí k chrámu krále Tipoaha.
"Signore Jones, tady stope!" zkouší to průvodce znovu.
"No jasně, že tady bude stopa," zabručí doktor Jones a postupuje dál džunglí hledíc do prastaré mapy.
"Signore Jones, tady šelma!" slyší doktor Jones volat průvodce.
"Já vím, že to znamení má být šel..." víc doktor Jones nedořekl, protože se mu právě do hlavy zakousl jaguár.

Dřevomorka zavyla jako šelma zahnaná do rohu a zatlačila, jenže Bábi měla na své straně tvrdost pazourku. Pevněji uchopila čepel a když se Dřevomorka položila do dalšího útoku, najednou povolila a ustoupila. Dřevomorka ztratila rovnováhu, upadala a upustila meč.
Zamrzly v obraze: ubohá poražená elfka na zemi a vítězná čarodějka stojící nad ní.
Šelma se stáhla do sebe. Bábi upustila meč a odkopla ho v dál. Stařenka odložila pohrabáč. Magráta zvedla meč a rázným pohybem přesekla liány držící Žuchlíka. Ten rychle vyskočil a utíkal do náruče své babičky, kde se úlevou rozplakal.
Magráta meč pečlivě očistila a vrátila do pochvy.

Pročítám si drabblata, když tu se mi notebook odpojuje od wi-fi. Znovupřipojení se nedaří, heslo mi to nebere. Po obědě se s tím hmoždíme manželka i já, počítač stále reaguje divně. Návrh nákupu nového notebooku prozatím zavrhuji.
Avšak v šest večer vyměknu, pravděpodobnost poruchy softwaru hraničí s jistotou. Přináším si z obchodu nový notebook. Spouštím jej a opět mě zarazí chyba v hesle. Připojuji notebook tedy stištěním tlačítka na modemu.
Mezitím manželka konečně rozklíčuje údaje k modemu a zjišťuje, že naše tradiční modemové heslo je zvětšené o číslice navíc. Takto mě šelma modem donutil k obměně notebooku po deseti letech.