DMD č. 30. pro 30. 4. 2022. Téma: A šmitec

První nádech byl čiré blaho.
Marie zvedla oči k nebi a utrousila poděkování ve Starém jazyce. Chvíli tiše ležela a objímala bójku. Do pasu se jí zařezávalo lanko váčku s ústřicemi, ale nedovedla teď na něj myslet. Dosud duchem byla tam dole. Pod hladinou bylo jediné místo, kde neslyšela vzpomínky. Už teď chtěla zpátky.
Voda jí prudce cákla do obličeje. Zamrkala a postřehla blížící se loďku. Na ní plula korpulentní stařenka a bezostyšně na Marii šplouchala pádlem.
"Ty ses snad dočista pomátla. Mazej z vody."
"Paní Nito, já..."
"Potápět se sama? Copak jsem tě nic nenaučila? A šmitec! Plav domů!"

„Cedricu, dohlédni na Fletchera, zase si vytáhl kanylu.“
„Proč ho nepohlídají sestry?“
„Protože pracují, zatímco ty se škrábeš na zadku.“
„Mám pauzu.“
„Ne. Pauzu budeš mít, až řeknu. Teď padej na dvojku. Lockhart si ho za chvíli převezme… Katie, poslala pediatrie někoho k malému Tomovi?“
„Ne.“
„Tak zavolejte Lupinovi, ať se sem laskavě obtěžuje osobně!“
„Lupin tu dneska není. Má vlka.“
„Bezva. Deniso, ARO mělo poslat posily. Kde jsou?“
„Nevím.“
„Kde je Harry?“
„Na ošetřovačce.“
„Krucinál pracuje tady vůbec někdo?“
„Edward.“
Komín karet v náručí. Mokrá podlaha. Křupnutí loketní kosti zaznělo zřetelně.
„Tak to je konec,“ vzdychl primář traumatologie Krum.

„Jedna rodina je z Obanu, jsou šokovaní, samozřejmě. Druhou se mi ještě nepodařilo dohledat. Zdá se, že je nikdo nezná.“
Rezka seznamovala své kolegy se svým odpolednem.
„Místní klepny tvrdí, že jedna byla právě z Obanu a občas se tu objevovala její rodina a druhá snad ze Skye. Asi sirotek, nikdo za ní nejezdil,“ Liška taky nezahálela.
„Ověříme to,“ navrhl Jestřáb.
„Hele lidi, snažili jste se, ale nemáte zkušenosti, ani prostředky. Stopa vychladla. Můžete to vzdát.“
Profesionální konzultant chtěl už jít domů.
„To teda ne,“ zamračila se Rezka.
Tenhle případ vyřeší, i kdyby to mělo trvat až do příštího dubna.

Zpočátku by se zřejmě shodli s Izzym. Tohle není pirátská posádka, ale banda nýmandů, neumětelů a nul. Ještě že musejí mlčet.
Přátelství s empatickým a vstřícným Oluwandem jim zvolna otevírá oči. Olu na každém dokáže najít něco dobrého. Vyžaduje větší úsilí a talent být neúprosný stroj na zabíjení, upéct dort ze čtyřiceti pomerančů nebo měnit hlasy při čtení?
Když se provalí jejich tajemství, mají vztek. Zároveň jsou překvapení, jak snadno je posádka přijala. Přesto odejdou. Musejí.
A musejí se vrátit.
A jestli jim kapitán Mýval hezky rychle nevrátí Oluwandeho i celou posádku, seznámí se důvěrně s jejich dýkami a šmitec.

Tak už zase duben končí
vždy mi přijde, že se ani nerozloučí
prostě zmizí s půlnocí
sedím tady do noci
přemýšlím jak já se rozloučit mám
celý den nad tím rozjímám
jen co odbije zvon a ohně zahoří
do hlubin roku měsíc se ponoří
utne mi nit psací
teplo už se vrací
já mám déšť a vítr radši
tento ročník byl můj slabší
avšak nezoufám
svoje ego pofoukám
nikdy nevíš, co se stane
nic tu totiž není dané
i když nejsem optimista
a těžko se hýbu z místa
připouštím, že někdy může
i na hřbitově vyrůst růže
tak zatím pa

Marianna s Markétou si dlouho šeptaly venku. Pak jí Marianna podala hůl. "Od téhle moci jsem odstřihnuta."
"Nemůžeš mi ji dát," protestovala. "Čarodějka si musí moc vybojovat! Tak se to přece dělá."
Marianna stála s nelidskou nehybností. "Možná je čas to změnit."
Pak ji pohladila. "Sychravskou čarodějnicí jsi teď ty, ptáčku. Buď lepší nežli já."

Když Markéta odešla, dlouho jsem sbíral odvahu.
"Zradil jsem tě."
Mlčí jako strom.
"Nevím, co nyní jsi. Nový lesovik? Vím ale, že si tě nezasloužím."
Ticho.
"Pokud chceš, odejdu."

Otáčí se, cizí, zvláštní, děsivá.
Pak se usměje, hořkosladce jako vždycky. "Zůstaň. A zasluž si mě."

Fichurra byla hudebně nadaná až hrůza, ovšem toho jednoho památného dne se zkouška moc nedařila nejen jí, ale ani zbytku palubní kapely Stö öpic. A co víc, všichni to věděli, protože to všichni slyšeli.
[„No, tak dneska to asi už rozpustíme, co?“] navrhl Attilla a souhlasili s ním všichni včetně Panchah, která obvykle nesouhlasila s ničím, co sama nevymyslela. Jen Fichurra se pozastavila.
[„Jak jako rozpustíme?“]
[„Jako že na to dlabeme,“] vysvětloval Attilla, zatímco většina ostatních už dávno balila nástroje, [„šlus, finito, šmitec.“]
[„Když šmitec, tak šmitec,“] pronesla tedy Fichurra chápavě a překvapivě stručně a snědla housle i se smyčcem.

Svatební stan praskal ve švech. Slunce smažilo a hosté se pražili jako škvarky. Oddávající úředník koktal a každou větu zopakoval třikrát. Uprostřed obřadu vtrhnul dovnitř čísi potomek a zvrhl sedmipatrový malinový dort na nevěstiny šaty. Burácení smíchu ženichových přátel musel Snape utnout Silenciem. Poté, co Ginny vyřkla kýžené ano, Blaise kýchnul. Na vestě mu přistála nudle o délce špagety. Prý alergie na trávu. Když došlo na výměnu prstenů, Neville přiznal, že je čmajznul Ronův hrabák. Do večera je ale určitě vrátí!
„Fraška!“ zaječela Muriel. „Trvám na opakování ceremoniálu!“
„Nic opakovat nebudu!“ zahřměl úředník. „Nic opakovat nebudu! Nebudu! Du! Jsou svoji!“

Slavná kukaččí snowboardistka se po zisku zlaté medaile z mistrovství světa rozhodla ukončit kariéru.
„V nejlepším se má přestat. Ta hodina právě nastala a mně nezbývá než to oznámit světu,“ uvedla ve svém prohlášení na tiskové konferenci. Následně symbolicky dvanáctkrát zakukala a pozpátku odešla z místnosti.

Trenér kukaččí snowboardistky je jejím nečekaným krokem zaskočen. „Nevím, kdo jí to nakukal, ale já jsem to rozhodně nebyl,“ komentuje celou situaci. „Nehodlám jí však bránit v rozletu.“

Proslýchá se, že úspěšná sportovkyně plánuje nyní založit rodinu. Na zvídavé dotazy, zda už si s partnerem začali budovat hnízdečko lásky, však novinářům odpovídá rezolutním: „Ne.“

Démoni postávali a posedávali (neschopní v pekle zaujmout pohodlnou polohu) kolem zrnité, černobílé obrazovky patnáctikilové televize na stolku s vachrlatými kolečky.
„Vypadá hrozně,“ zaznělo z davu zamilovaným tónem. (Stále ještě archanděl) Michael, rozohněná, dštící (stále ještě metaforickou) síru a s lehce doutnajícími křídly už měla fanouška.
„Neměli bysme jí pomoct?“
„Pomoct?!“ zhnuseně zopakovala Belzebub, spodní pekelná šéf.
„Padnout rychlejc,“ dovysvětlil urychleně Hastur, který o celé záležitosti věděl víc, než tvrdil.
„Času dost,“ mávla rukou Belzebub. „Aspoň do dalšího DMD.“
„Co?“
„Co?“
„Řekla jsi DMD...“
„A šlus!“ zařvala Dagon a skopla televizi ze stolku. „Další Míša zítra!“

Končíme a šmytec, tak měsíc Duben děl
a Máj šel shánět květiny, do práce se měl.
Ke zdrojům jsme mířili, nebáli se vzkvést,
hlasy z hlubin fantazie nechali se vést.
Jenže když se psaní denním chlebem stalo,
zbyla práce mravenčí, není to snad málo?
Na hranici vyčerpání dovedl nás chtíč,
bídná Múza, po pravdě, zamířila pryč,
na holičkách nechala nás - dále, než jsme chtěli,
čtyři strofy katastrofy výsledek byl celý.
Potom se však tvůrčí zápal rychle znovu vzňal,
fénix vzlétl z popela a tvořili jsme dál.
Jako příze kolovrátku odvíjí se čas,
možná příště po hlavě do toho vlítnem zas.

Prsty drkotají, zuby se klepou. Vlastně naopak. Prsty klepou do klávesnice, která jako by si zlomyslně přehazovala písmena. Vznikají neuvěřitelná slova, o jakých se obrozencům nesnilo, a při všech těch zkratech na cestě mezi mozkem a rukama ještě zachytit námět, než uteče. Popadnout ho za chvost a ráhnout… ne, škrtám… táhnout ho do ohrady vytyčené stovkou slov, i když za sebou zanechává rýhy drápů, jak vzdoruje.
Paranoidně zkontrolovat počítadlo. Duben. Leje, zle je, ale můj účet drží.
Kometář komentářů. Roj „oj“, indiánský pochod „ááááá“ a občas z temných hlubin vykoukne nelítostně roztomilé uwu.
A pak trochu smutek, že DMD končí.

When was it, exactly? There was a moment, certainly, when the tide turned and all Stede could do was wash away with it.

That night, when he sneaked out of bed and disappeared into the shadows, certainly; that was a moment. But that didn't feel like a line being crossed; it didn't feel much like anything at all.

The lighthouse. The painting, not the thing itself, looming over their wedding. Her face when she saw the model ship, that was another. But no.

The coffee cup. Falling from her hands when he had thrown everything away to return.

That. That.

Slečna Hi seděla v bistru a točila se jí hlava. Kolem bylo příliš mnoho zvuků, barev, příliš mnoho možností. Teprve teď, když viděla, co je to svoboda, si začala uvědomovat svojí nesvobodu. Nevěděla jistě, čemu věřit a co si vybrat a stýskalo se jí po dnech, které měly jasný jízdní řád od rána až do večera. Svírala fotku muže, který si jí chtěl vzít, výměnou za to, že jí naučí žít v jeho vlasti. Dívala se té fotce do očí a snažila se vyčíst svou budoucnost. Pak papírek rychle zmačkala a hodila do koše. Když svoboda, tak se vším všudy!

Od protestujících nás odděluje policejní kordon. Jak procházíme kolem epicentra odporu, nepříjemné hvízdání se mi zakusuje do uší a já jsem překvapena množstvím vlastních emocí. Jejich agresivní část, kterou začutávám někam dozadu do lebky, by ty otravné hlasy nejradši škrtla. Nemají pravdu a šmytec. Pryč s nima.
Milosrdnější kousek mě samé silou odtrhává pohled od rozčilujících transparentů, přestává se snažit rozeznávat skandovaná hesla a místo toho hledá v davu obličeje.
Bohu díky, že je o tolik těžší nenávidět člověka, kterému vidíme do tváře.
Znovu nakopnu agresivní oblast týlní kosti a snažím se modlit.
Bože, smiluj se nad námi. Nade všemi.