DMD č. 27. pro 27. 4. 2022. Téma: K pramenům

Vítězem dnešního plaveckého závodu drobných bezobratlých se nečekaně stal téměř neznámý červ, vlasovec oční. Jeho senzační výhra zajistila, že žádné oko jeho fanoušků nezůstalo suché a mnohým dalším divákům padl do oka. Svému soupeři, stříbrnému pavouku vodouchovi, totiž utekl jen o vlásek.

Vítězný sportovec je však mnohým i trnem v oku. Objevily se totiž dohady ohledně jeho morálně nepřípustného způsobu bydlení a získávání obživy. Vlasovec již dříve přiznal, že zotročil několik ovádů k tomu, aby zdarma vozili jeho potomky do školy, a to až do jejich dospělosti.
K tomu, odkud pramení jeho nečekaná síla a houževnatost, se však vyjádřit odmítl.

Pokud by se měl Spock vrátit zpět ke pramenům své lásky k Jimovi...

Musel by jít do chvíle, kdy s ním poprvé splynul.

Bylo to v rámci mise. Ani jeden z nich o to příliš nestál. Spock jednoduše chtěl zachránit svému kapitánovi život.

A dostal mnohem víc, než očekával.

Jimova mysl do Spockovy zapadla jako dílek puzzle.

Jime... T'hy'la... Uvědomil si Spock. Odtáhl se, ale už bylo pozdě. Pouto mezi nimi vzniklo.

Když proto Jim přišel toho večera do Spockovy kajuty a přitiskl své rty na jeho, Spock se nebránil.

Věděl, že bez Jima nedokáže žít... jakkoliv jednou bude muset.

Na vraždu nemají kvalifikaci.
Nikdo.
„Když to bylo až takhle, tak jsme dělávali jen ohledání místa činu a pak nás odtamtud vyšoupli,“ mnul si bradu postarší policista z Gerasdanu.
„Můžu se zeptat, jestli mezi penzistama není nějaký detektiv, ale šance, že tu bude Sherlock Holmes, moc není.“
„Dobře. Jak ohledáme místo činu?“
„Si vyfotíš... dobře, zkusíš zakreslit jak leží, sepíšeš, co tu je a tak..“
„Přivedu fotografa,“ nabídl Jestřáb.
„Někdo to bude muset říct rodinám...“
„Třeba já,“ Rezce to nevadilo.
„A já vyslechnu místní klepny,“ nabídla se Liška.
Byl to dobrý nápad. Jsou studnami informací.
Však se to nějak vytříbí.

Bradavická knihovna má oddělení s omezeným přístupem. To vědí všichni.
Že má navíc tajnou skříň v kanceláři knihovnice, to ví momentálně pouze Hermiona Grangerová. Irma svá tajemství pečlivě střeží a nesvěří je hned tak někomu.
Pokud byste měli to štěstí a mohli do řečeného kusu nábytku nahlédnout, našli byste tam sebrané spisy Adalberta Wafflinga a další dokumenty umístěné na policích podle jejich pořadí na indexu. Byla by to kompletní sbírka, kdyby se index neustále nerozrůstal.
Přechovávat zakázané knihy je trestné, zpřístupňovat je mládeži nemyslitelné. A zabránit knihovnici v tom, aby zprostředkovala žíznivé Hermioně přístup k informačním pramenům, je naprosto nemožné.

Paprsky jarního slunce, holé větve stromů.
První pupeny, první odvážné lístky.
Údolí. Tady už se probouzí život.

Úzká pěšina vede vzhůru. Opatrně našlapuje. Do hřívy se mu zamotávají bodláky.
Jezdec mhouří oči proti sluníčku.

Zbytky sněhu, tady nahoře. Ale ptáci zpívají stejně živě jako v nížinách.
Poslední obydlená chatrč. Stařík sedí před domkem a sleduje blížícího se koně.

Kovboj s úsměvem pozvedne klobouk.
,,K prameni?"
,,Znáš mě. Je to moje tradice. Jako každý jaro."

,,Tak šťastnou cestu," oplatí úsměv a pokyne vrásčitou rukou.

Stojí na samém vrcholu. Po kopyty sníh. O kus dál zurčí voda.
Zapadající slunce je oslňuje.

Dýchají.

"Marie!" Tam, kde písek pláže přecházel v prašnou cestu, stála vysoká dívka s váčkem škeblí přes rameno. "Končíme. Nepůjdeš taky?"
Marie mlčky vstala a oprášila si kalhoty. Naposledy se ohlédla za mořem. Nebe bylo tak šedé, že nešlo rozpoznat linku obzoru.
Tábořiště mušelínů leželo za ohybem cesty. Vonělo opékanými jablky a solí. U stanů nejmladších bylo živo, Marie však následovala své společníky do odlehlejší části tábora, tam, kde ze stráně vyvěral potok.
"To už jsou všichni doma?" podivila se dívka s váčkem.
"Úplně všichni," odvětil zvesela hlubší hlas.
Mezi stany vystoupil drobný tmavovlasý mladík.
"Simone!" vykřikla Marie a rozeběhla se.

"Ah," Stede said, "I see what's happened here."

The air around Ed seemed to shimmer, where he stood chest-deep in water. Must be the stifling hot air. "What," he grunted, unbothered.

"When I told the crew the island springs would be for the exclusive use of the captain first, they misunderstood. Because," he laughed nervously, wondering why he was nervous, "we're both the captain!"

Ed narrowed his eyes.

"It's all right, you go first. I can come back later."

"You bathe alone?"

"Don't... you?"

"Posh thing, is it?"

It was, of course. And Ed liked posh things. Stede swallowed. "No."

Patnácikilometrový pochod se nepříjemně protáhl, to když jsme Jirkovi uvěřili, že umí číst mapu. Teď, když jsme konečně došli cíle, jsme se sice shodli na tom, co si objednáme, ale zbývalo se pohádat o tom, kdo to udělá.
Dle hlasování věšiny to měl být Jirka, ten ale kontroval tvrzením, že jeho s tím pošlou leda tak do háje, ať to udělá Petr. Petr oponoval, že z nás má sice nejlepší knír, ale že je nervák, zakoktá se a bude to v háji.
"Zase já," vzdal jsem to. Zatvářil jsem se co nejdospěleji a mávl na procházející servírku.
"Třikrát Staropramen, děkujem!"

Tohle nebyl běh, spíš špatně řízený pád - pasáček pelášil mezi buky jako šílenec. Ostružiny ho chytaly za kotníky a skládaly ho na zem spolehlivěji než bludný kořen. Za normálních okolností se tu bál. Teď měl jen vztek. Vztek smíšený se strachem, co se stane, když toho blba nechytí.
"Stůj," zařval, "ty prase jedno!"
Sele se ještě stačilo ohlédnout. Pak se ozvalo ŽBLUŇK a vysoké prasečí žehrání na osud.
Kluk přibrzdil. Ten pohled byl neuvěřitelný.
Uprchlík spočíval v jezírku jako huriska v lázni a tvářil se... no, jako prase. Když ho lovil, opařil se. Teprve později si všiml, že už nekulhá.

Od princezny dostal mapu a pusu.
Zpočátku se mu šlo dobře, stoupání bylo pozvolné a slunce hřálo. Idyla však neměla dlouhého trvání. Cesta se změnila v pěšinu a pak v kamzičí stezku. Těšil se myšlenkami na princeznu, ale když musel začít šplhat, nemyslel raději na nic.
Jakmile se vyškrábal na vrchol, padl do trávy a koukal do nebe. Vzmáhal se v něm vítězoslavný pocit, když tu:
„Horké párky! Nadívaní hadi!“
Jiřík se nevěřícně rozhlédl kolem sebe. Na rozlehlý vrchol, kde pramenila živá a mrtvá voda, vedla solidní silnice a ti syčáci krkavci si tu otevřeli stánek se suvenýry a občerstvením.

I seděl si takto Moudrý panovník na svém trůnu a přemýšlel. Katastrofa jedna, katastrofa dvě, obě dějící se mimo jeho kontrolu.

A to je právě ten problém, kdyby to tak byla nějaká jeho, vymazlená, dokonalá, dějící se podle toho jak ji naplánoval, a kdyby ne, mohl jí sáhnout do pramenů a přitáhnout zase za vlasy, podívat se jí na zoubek a opravit.

A hle, tuhle ho napadla myšlenka. Kdo říká, že tyto katastrofy nejsou plánované! Jen je neplánoval on. Musí si na to posvítit, vrátit se k historickým pramenům, nasbírat více informací.

Moudrý panovník se zvedl, a zamířil do knihovny.

„Madam, co budeme hostům servírovat?“
„Už jsem to říkala kuchařce!“ Copak se neumí domluvit?
„Ale madam, ona neví, jestli má dřív připravit šunkové rolky nebo rybu.“ Bože, do čehos to duši dal?
„Samozřejmě že nejdřív budeme servírovat rolky, pak polévku, rybu až po polévce.“
Pořád mě ruší s nepodstatnými maličkostmi a já se nemůžu věnovat tomu nejdůležitějšímu!
„Madam, jaký servis máme prostřít?“
„Míšeňský, cumplochu nedovtipný,“ nevydržím věčný proud jejich hloupých otázek. Kde se v nich ta zabedněnost bere?
„A příbory, madam?“
„Ven!“
Konečně klid. Otáčím se k zrcadlu a vracím se k tomu nejdůležitějšímu. K pramenům svých medově zlatých vlasů.

Cesta na jih ubíhala příjemně. Tedy alespoň pro Marigolda. Dny si krátil zpěvem a mluvením, byť poněkud jednostranným, Geralt tu a tam vyrazil zneškodnit nějakou tu potvoru a večer v krčmě propíjeli jeho skromný výdělek.
„Je to jako se vrátit zpátky v čase,“ zkonstatoval jednoho dne Marigold. „Zpátky k začátkům, když jsme hledali Ciri.“
„Máš pravdu. Jen nemusíme tolik spěchat,“ usmál se Geralt.
„Pamatuješ na Zoltána a jeho tlupu? Ach, a Milwa, chudák...“
„Milwu jsem měl rád. A Regise. Nakonec i Cahir mi chybí,“ zasmušil se zaklínač.
Odmlčeli se.
Koňská kopyta klapala cestou dál a oni se ponořili do vzpomínek.

Z pod kamenného prahu prýštil pramének. Stékal dolů ze schodů jako tenoučká stříbrná stužka. Neztratil se v písku pouště, ale zázračně nabýval na síle a brzy už poskakoval mezi kameny malý potůček a začal vesele zpívat. Nejprve jemně potichoučku, postupně přibývaly další rozpustilé zurčivé hlasy. A kolem vody vše rašilo, i ratolesti se začaly odívat lupením. Do postupně rozkvétající zahrady se slétalo ptactvo a připojovalo se k chvalozpěvu. K bystřině přicházely laně i jiná stvoření. Na stromech zrálo všeliké ovoce. Klidná hluboká řeka byla plná ryb.
Velebný chvalozpěv přecházel v jásavé Aleluja.
Pramen života přinášel radost, obživu a uzdravení všem.

Cítil se nějak unavený. Toužil po klidné, pokud možno tiché práci. Po práci, kde může být většinu dne sám. Aspoň na pár let. Možná si pak přibere částečný úvazek někde ve škole. Možná. Možná taky ne.
„Měl jste toho ve školství plné zuby, co?“ odhadl jeho pohnutky docela přesně ředitel archivu.
Pousmál se. „Myslím, že je moderní říkat tomu syndrom vyhoření.“
Přejížděl očima jeho životopis. „Němčina, latina, dokonce francouzština a italština. To je vynikající. S latinou a němčinou jste na tom jak? A co kurent? Přečtete bez problémů?“
„Můžete si mě vyzkoušet, jestli chcete.“ Rozhodně se nebál jít ad fontes.