DMD č. 5. pro 5. 4. 2023. Téma: Čí vzpomínky to jsou?

Jdu si takhle hezky po chodníčku... a v tom: na zemi leží vzpomínky?!
Lekl jsem se a řekl si: "čí to jsou asi vzpomínky?"
A najednou jsem si hrábl do duše a zjistil, že to jsou moje vzpomínky... ale z 12. století?! Řekl jsem si co tu dělají moje vzpomínky z 12. století, když je teď rok 2023? Vzal jsem je a snažil se je dát zpátky do hlavy. Dohromady mi tam však nešly dát. Tak jsem je tam začal dávat po jedné. A najednou se mi před očima začaly rýsovat... a zjistil jsem, že to jsou vzpomínky mého praprapraprapradědulínečka.

Jednou z povinností bohyně Léthé bylo na jaře vyčistit řeku od vzpomínek, které se v ní za celý rok nahromadily. Hádes si myslel, že je hází do Tartaru. Nakonec tam skončily, ale předtím je odnesla na tradiční puzzle večírek se Styx a Acherón, kde se je snažily poskládat dohromady.

"Už jste našly nějakého násilníka? Já tu mám pořád samé oběti."

"Tady máš chybu, tahle vzpomínka je od muže a tahle od ženy."

"Myslíte, že by někdo mohl trpět hlady a zároveň se mu ostatní smáli, že je tlustý?"

Vzpomínky, které tam lidi nechávali, nebyly moc hezké, ale to jim nevadilo.

“Pane Listře! Musím vás důrazně upozornit, že to co se chystáte udělat, je vysoce amorální!”
“Já ti řeknu co je amorální, Krytone. Ten magor mi zlomil kytaru. Poslední kytaru v celým podělaným vesmíru! A teď uhni nebo dostaneš tyčí.”
Zablikaly kontrolky a obrazovka centrální holografické jednotky se rozsvítila.
“Tak kdepak to máme?” třetí technik si mumlal sám pro sebe. “Tady, centrum paměti - EDITACE - VLOŽTE DISK. A zde ze skříňky kapitána Hollistera - disk s nahranou osobností Robina, kapitánova teriéra z dětství. Potvrdit paměťový štěp - ENTER!”
Někde v dáli Arnold Jidáš Rimmer, BDP. SDP. dostal chuť podrbat se zadní nohou za uchem.

Cimrmanova autobiografie dlouho unikala pozornosti literární vědy, protože ji mistr napsal pod pseudonymem a, jak bylo jeho zvykem, použil falešné datum a místo narození. Tato obezřetnost byla zcela na místě, protože byl Cimrman za své protihabsburské postoje často pronásledován rakouskou tajnou policií a informace prozrazené vlastními paměťmi by se mu mohly stát osudnými. Proto mistr v díle pozměňuje mnohé údaje, podle nichž by mohl být poznán, a my tak pozorujeme chybějící zmínky o jeho díle, změny dat i míst Cimrmanových cest i popisů o povoláních, která vykonával. Čtenář tak téměř získává pocit, jako by šlo o autobiografii zcela jiné osoby.

"Tatínku, asi bychom měli něco vyhodit. Náš byt není nafukovací," praví Jenovéfa.
"Například?" táže se Pankrác.
"Slyšela jsem o pravidlu, že co člověk rok nepoužil, to nepotřebuje."
"Tak to ne! To bychom si tu zlikvidovali všechny vzpomínky."
"Čí vzpomínky? Jsou tu i věci, které jsi sám nepoužíval. Na ty by mohli mít vzpomínky leda tví rodiče, dej jim pánbůh nebe, možná ani oni ne."
"Ber to tak, že i ty věci mohou vzpomínat, jsou to němí svědkové historie," přechází Pankrác do nereality.
"Možná tak v pohádce," komentuje Zdirad.
"Jen počkej, kluku," reaguje Pankrác, "až budeš starší, tak pochopíš tuto myšlenku."

Zahnula do další z nekonečných uliček archivu a zastavila se. Na zemi seděla dívka a četla.
Jemně si odkašlala.
Dívka vyskočila na nohy.
“Pardon… Umm… Ahoj, já jsem Smíření,” vykoktala.
“Ahoj, já jsem úřednice inspiračního oddělení.”
Smíření krátce stiskla úřednici dlaň.
“Počkej, nebylo to potřesení ruky?”
“Bylo, lidé se tak seznamují,” připustila ostýchavě. "Můžu nějak pomoci?" změnila téma.
“Hmm... Hledám autora těchhle inspirativních vzpomínek.” Zvedla příslušné lejstro.
“Ukaž? To je Johnny Depp.”
“Ty ho znáš?” Zamrkala překvapeně.
“Znám. Musel najít smíření se spoustou věcí, které se mu v životě staly, aby mohl být šťastný.
“A je?”
“Je na dobré cestě.”

“A nyní přichází na řadu soubor hliněných destiček z Lagaše.” Halasí vyvolavač. “Původ v soukromé sbírce profesora Armitage. Jedná se o soubor korespondence a domácích záznamů nalezených ve vykopávkách domu B35 roku 1912, během expedice Miskatonické university. Kdo ví, čí vzpomínky k nám na nich promlouvají skrze tisíciletí? Klínopisné texty osobní povahy jsou velice vzácné, a na aukcích se prakticky neobjevují, což ctění dražitelé jistě ocení ve svých příhozech.”
Dáma v černém závojíčku pod módním kloboučkem vrhla zlý pohled na záda natěšeného zástupce MET musea a zašeptala svému advokátovi: “Zde nemáme limit, sestřin recept na krém proti slunci musím mít!”

První vzpomínka? Ohýbají mě a prohýbají. Omotávají mě kolem formy, prý abych si držel tvar. Pak horko, horko až k zalknutí. Žhnu rudě, svítím do tmy.
Zvolna vychládám. Sejmou mě a berou do ruky, obracejí mnou a podivují se mé dokonalosti.
Moment, to jsme si ale nedomluvili! Proč mě zase narovnáváte? V ohybech lupe, jak se opět napínám. Končím natažený jako žížala, položený na porcelánový talířek.
V konvici syčí a bublá horká voda. Zalévá mě jako osvěžující lázeň. Pomáhá mi se rozpomenout, hledá se mnou mé předchozí dokonalé tvary.
Jsem zpátky. Má tvarová paměť neselhává. Proto mi říkají paměťový drát.

I came here with my two daughters, seeking shelter from the bombing. I'm thirteen and I followed my older brother into the tunnel because he's an idiot with no self-preservation instinct and way too much lust for exploration. Our team found three skeletons, one adult male, two female children, in the ruins. Jacob stumbled upon a grey metallic orb nearby. She gazed into the sphere and it somehow rendered my wife catatonic. Or was it me? I can't hold all those people in my head and it feels like it's going to explode but it doesn't stop and doesn't stop...

Tady strávili svou poslední noc, neklidnou noc plnou úzkosti, která ještě byla, a přece už nebyla svobodná. Ještě se utěšovali, ještě doufali. Zalykali se bezmocí a zlostí, báli se o své blízké, báli se o sebe. Ráno je odvezli do Teresienstadtu a odtud dál do Osvětimi a Bergen-Belsenu.
Ale jejich vzpomínky žijí dál, prorůstají zdmi spolu s vlákny plísní, sytí se novými strachy, zoufalými i malichernými a za sychravých dnů vzlínají spolu s vlhkostí na povrch, drolí se z opadávající omítky a v zrncích prachu se nechávají unášet v proudech průvanu.
A ty je vdechuješ, rozpouští se ti v krvi.

V mládí jsem byl nadšeným studentem, to určitě, holomku, žel nebylo mi přáno studií dokončit, bodejť, neřádovi, tvojí vlastní hlavou nebylo ti přáno, vydal jsem se posléze do Prahy ve snaze nalézt lepší živobytí, leda v putyce, hejsku nezdárná... Dlouze jsem hledal lásku?! Hledal, hledal, po všech hampejzech, co se namanuly! K mému úžasu má prvotina byla záhy přijata k tisku? Roky ses s tím vnucoval a vydal ti to vlastní tchán! Rodina vždy věrně stála při mém boku, no, taky ses jí držel jako pijavice, kdyby tak ty tvé paměti četli ti, kteří je s tebou žili, ty kuliferdo!

"Ahoj Danieli. Ty jsi o chemii seřval kvartány?" ptal se Jaroslav L. kolegy chemikáře.
Daniel von Drak zvedl hlavu od mikroskopu a nasadil si brýle. "Ani ne," ušklíbl se.
"Vypadali dosti schlíple," namítal Jaroslav.

"Pouze jsem jim vysvětlil nebezpečí kontaminace vzorků a putování biologického materiálu," řekl Daniel. "Izolovali jsme DNA z cibule a pánové zkoušeli přimíchat do vzorku svoji DNA. Ve školních podmínkách sice nepoznají, jestli je ta DNA z cibule nebo z třídního kašpara, ale pokud by například použili již jednou použitou pipetu při in vitro fertilizaci, pak se může bělochovi narodit černé dítě. Opatrnost je tedy na místě."

"You are quiet tonight, Wolf-kissed." Randvi stands in the doorway of the longhouse, half in shadow, like a faintly familiar dream.

The snores of the wolf-dog, the smell of ale brewing, the background noise of people living their lives. None of it disappears when Eivor closes her eyes. "Am I?"

"More than usual."

Her visions - Eivor's visions - are no more or less real than this soft ground, this kind, sweet woman. Who, then, is thinking these thoughts? Whose memories are these?

These are dangerous mind-roads to tread. Randvi holds out a mead-horn, and Eivor takes it.

Perhaps that is enough.

Východ slunce nad řekou, odlesky na vlnkách, tiché ševelení trav a rákosí. Letní ráno u Rýna doprovázené zpěvem ptáků, lehkým vánkem a hlasy dětí chvátajících kolem řeky.
Zelenkavé přítmí pod hladinou, hejna ryb, vzduch unikající z plic nebožáka, který skončil pod hladinou.
Hlad po duších.
Šplouchání vody o kameny - hymna vody.
Slast, výbuch energie v žilách po každé sladké dušičce.
Lesk šupin, temnota zvířeného bahna a sladká vůně rozkladu.
On sám nebo jeho otec?
Nikdo z nich nemá navrch, vzpomínky na kdysi domov se míchají, prolínají, těší a zároveň rdousí, až lapá po dechu, jako by se snad mohl utopit.

Taková malá holka. Ještě jí ani nezaschnul inkoust na hlavě, říkalo se mezi vzdušnými nomády.
Abatyše stála v nohách postele své malé svěřenkyně a ustaraně ji pozorovala. Dívka sebou v popruzích mlela, ale už sebou tolik neházela, nemohla se o něco praštit nebo spadnout z postele. Ty záchvaty se zhoršovaly, vzdušné sestry to musely udělat. Aspoň dokud v jejím křiku, v útržcích nesmyslných rozhovorů, nenajdou klíč, jak jí pomoci. Zapisovaly poctivě každé slovo.
Pot na Yangchenině čele osychal, záškuby se zmírnily, dech zklidnil. Zanedlouho se jí vrátilo vlastní vědomí.
„Matko představená, já ovládala lávu! To přece uměl jen poslední avatar!“