Divadlo Járy Cimrmana

Když Cimrman cestoval po vlastech českých, narazil na problém. Ztrácely se mu tužky. Průkopnické nadšení poněkud sráží, když se musel přehrabovat v tlumoku nebo dokonce prosit kolemjdoucí. Proto své polobotky značky Baťa s protiskluzovou gumovou podrážkou vylepšíl. Poťukáním na levou podrážku vyjela ze špičky tužka Koh-i-noor HB se zabudovanou gumou. Poťukáním na pravou ořezávátko stejné značky. Pod podpatky byly zásoby papíru. Bohužel i tento vynález mu byl zcizen. Konkrétně britskou MI6, která tím vybavila své agenty. Prokazatelně jakéhosi... Bonda. Džejmse... promiňte, Jamese Bonda. Ovšem místo tužek boty obsahovaly nože a magnetofon. Nicméně Cimrman svoje vylepšené boty nosil až do smrti.

Teorií defenestrací se zabývá Jára Cimrman ve studii Fensterpolitik. Podrobně ukazuje, že ne každé vyhození z okna je defenestrace.

Když Josef prohodí oknem flašku koňaku, není to defenestrace, ale škoda.
K defenestraci je potřeba vyhodit osobu.

Když prohodí oknem Fanouše, není to defenestrace, ale hospodská rvačka.
Je potřeba vyhodit osobu významnou.

Když vyhodí z okna ministra zahraničí, není to defenestrace, ale nešťastná náhoda (pokud se podaří zamést stopy) nebo sebevražda (pokud se to nepodaří).
Je nutné defenestrovat veřejně nebo se aspoň k činu přiznat.

Konečně: jisté osoby vyhodit není defenestrace, ale marnost.
Když je vyhodíš oknem, nesmí se vrátit dveřmi.

„Chováš se jako sobec-“ zarazil se.
To si teď pěkně zavařil. Co se rýmovalo se „sobec“? Kopec? Obec? Konec?
„Zatímco já jsem borec.“ To doplnil velmi pěkně, pomyslel si princ pyšně.
Nějakou dobu mu trvalo než si zvykl na tento nevšední způsob komunikace. Mělo to jistou nevýhodu – zapomněl, o čem se to vlastně hádali. Možná to nebyla nevýhoda, napadlo ho, když cítil rty svého milého na svých. Druhý už dávno neměl zlaté vlasy, ale vlasy nikdy nebyly podstatné.
„A nejhorší ze všeho jsou,“ povzdychl si děd Vševěd
„Trpaslíci,“ princ Drsoň doplnil svého milého. Měl pravdu. Ty potvory vám vlezou všude.

„Cimrmanův časopisecky vydávaný detektivní počin nyní vychází ve sborníku Neznámé krimi. Editorem tohoto počinu, se, bohužel, stal profesor (odfrknutí) fušer, pardon, Fiedler. Je smutným faktem, že někteří členové vědecké obce se neváhají zaprodat pro výdělek. Z dobře informovaného zdroje víme, že profesor (odfrknutí) Fiedler se neštítil využít svého příspěvku, aby mrzce získal dva chlebíčky, vzal mi je před nosem, na konferenci Obskurní tisky. Problém je již samotý název: Známka punku... Děkuji... (ukousne si chlebíčku) Cimhchrmhchan, bhchyť phravděphchodobnhě mhimokchodem bhyl zakladatelem punku, text geniálně nazval Známka ponku. Inspektor Trachta v díle totiž určí pachatele dle stop po umístění starého truhlářského stolu.“

Nic. Nada. Nothing.
Myšlenky a starosti vymazány.
Je jen houpání na vlnách nekonečna.
A ten hlas.
Asi něco říká.
Soudě dle drbání ve vlasech se od Fernãa – aha, Fernão! – neočekává složitější reakce než blažený úsměv.
Se jménem a jemnými dotyky vlhké žínky se mu postupně vrací i schopnost mluvit a o své vůli se pohybovat.
Ještě napít.
Pak se uvelebí v objetí svého muže.
„Franku? Svět má konec. A já byl daleko za ním.“
„A co jsi tam viděl?“
Aftercare účinkuje zázračně, už nabíhá i humor.
„Takovou velkou ceduli. S nápisem,“ udělá dlaní ve vzduchu oblouk, „byl jsem tu, Cimrman.“

A já se vás táži: je tato devótnost opravdu nutná? Ano. staří mistři nám tu cosi zanechali. Já sám si rád tu a tam nějaký ten jejich výtvor přečtu nebo shlédnu.

Ale využívat jejich práce k vlastnímu prospěchu? Čerpat z prověřených zdrojů, neboli sprostě krást a kopírovat stokrát omleté náměty? Nikdy!

Vždyť o kolik je lepší pustit se do díla bez okovů nároků a očekávání, zcela po svém!

Stůjte si tedy na ramenou obrů, je-li vám to vhod. Já však neustanu v okopávání jejich kotníků a budování vlastního díla na zelené louce. Inspirace mám věru dost.

Váš Jára da Cimrman

Jednou z dosud nezodpovězených otázek je Cimrmanův vztah k chemii. Na jednu stranu nejsou známy žádné Mistrovy zásluhy nebo souvislá činnost v tomto oboru, na druhou stranu Cimrmanova slavná nejkratší anekdota "H2SO5" dokazuje, že měl na svoji dobu pokročilé chemické znalosti.

Průlom znamenalo nedávné vyšetřování v suterénu závodů SPOLANA Neratovice (viz závěrečná poznámka), při němž byla odkryta historická laboratoř a rozsáhlé zápisky o slučování nejrůznějších chemikálií. Pokud je jejich autorem, jak se domníváme, Jára Cimrman, lze mu nejen připsat první použití výrazu sloučenina , ale i záhadu jeho odklonu od chemie vysvětlit posledním zápisem: "chlorečnan draselný a síra - neslučitelné se životem".

Blaník je
a) vrch ve středních Čechách
b) jeskyně v Moravském krasu
c) noclehárna

Blanickému vojsku velí
a) svatý Václav
b) Jan Žižka
c) politická mrtvola

Když někdo uvnitř zůstane jeden den
a) na zemi se mezitím vůbec nic nestane
b) na zemi mezitím uplyne rok
c) zůstane tam do soudného dne

Do Blaníku přijdou bojovníci padlí v bitvách, které znamenaly neštěstí pro národ.
Jako například:
a) bitva na Moravském poli
b) porážka sedláků u Chlumce
c) dívčí válka

Blaničtí rytíři vyjedou národu na pomoc
a) až bude nejhůř
b) až se jim bude chtít
c) až vymění vrchního velitele

Cimrmanova autobiografie dlouho unikala pozornosti literární vědy, protože ji mistr napsal pod pseudonymem a, jak bylo jeho zvykem, použil falešné datum a místo narození. Tato obezřetnost byla zcela na místě, protože byl Cimrman za své protihabsburské postoje často pronásledován rakouskou tajnou policií a informace prozrazené vlastními paměťmi by se mu mohly stát osudnými. Proto mistr v díle pozměňuje mnohé údaje, podle nichž by mohl být poznán, a my tak pozorujeme chybějící zmínky o jeho díle, změny dat i míst Cimrmanových cest i popisů o povoláních, která vykonával. Čtenář tak téměř získává pocit, jako by šlo o autobiografii zcela jiné osoby.

„No jen se na to pojďte podívat!“
Pokladní Dvořáčková nevěřícně potřásala hlavou, ale běžela společně s kolegou Rejskem dozadu, až na konec odstavné koleje č. 1. Už se tam shromáždil slušný hlouček lidí.
Bylo to tak! Povalený vagón ležel na boku a různými otvory se z něj valily proudy jakési nažloutlé nechutně páchnoucí hmoty. Když na ni paní Dvořáčková zaostřila pohled, rozeznala tam množství jakýchsi bílých zmítajících se věciček. Okamžitě se odvrátila, víc už toho vidět nechtěla.
„Jak dlouho to tady vůbec stálo?“ vypravila ze sebe.
„Přesně dva měsíce,“ odpověděl výpravčí Čermák. „Oni tehdy říkali, že chtějí ještě chvilku počkat...“