DMD č. 29. pro 29. 4. 2023. Téma: Držte mě!

Když byla Charlie malá, byla hodně zvídavá. Všechno potřebovala vyzkoušet, všude lezla a slídila. My s Anthonym jsme měli vždycky plné ruce práce, abychom ji udrželi naživu a věděli, kde se pohybuje. Často jsme ji brali na hřiště, aby se vylítala a večer pak dobře spala, případně doma moc nezlobila.

Na hřišti jsme museli mít obzvlášť oči na šťopkách. Jinak nám pravidelně vyváděla věci, ze kterých jsme za minutu zestárli snad o rok.

Viděl jsem ji, jak vylezla na prolízačku, ale úplně nahoře najednou dostala strach. Nezvyklé. "Pomoooc!" křičela.
"Neboj, to dáš!" povzbudil jsem ji.
"Spadnu! Vždyť spadnu! Držte měěě!"

„Drrahoušku, zítrra už sice odjíždíme, ale nějak jsme povyrrostli, měli bychom si naposledy fouknout do naší trrumpetky.“
„Já teda nevim, vona je drobátko prasklá, sem si na ni tento… kapku sed. Ale dyž myslíš…“
Hagrid se nadechl a mocně do plastové hračky foukl. A zmizel.
Olympa se zmateně rozhlížela po pokoji. Pak zaslechla od podlahy tiché volání. Vytřeštila oči. „No to mě podrržte!!!“
Před špičkou její boty poskakovala maličká postavička a zuřivě na ni mávala.
Sehnula se, aby ji zvedla. Po několika marných pokusech strnula. „Hagrride, jak já tě prromerrlina dostanu domů? Sice jsi jako fazolka, ale vážíš pořřád stejně!“

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?" zeptal se malý Lojzík Beránek v dokonalé nápodobě intonace paní Vonáskové.
Obě dámy se zasmály.
Slavnost byla velkolepá. Lidé zaplnili Kostelní náměstí a házeli růže na létající talíře alaberanské invazní flotily. Chvíle odletu se blížila. Alaberani se také usmívali a mávali.
Guru Procházka stál s Emilem Kovářem, vedoucím Jasmínové cukrárny, u admirálského talíře a důrazně něco vysvětloval všem okolo. Asi aby si myli ruce a zdravili starší lidi.
Ovšem létající talíř malého Lojzíka Beránka byl bezpečně zaparkován na dvorku paní Vonáskové.
"Nadšeně ráduji rád zůstanu," vztáhl k dámám ruce a poprosil: "Držte mě!"

"Unk," prohlásím.
A to je prostředek příběhu.
Jsem totiž hrozně zvědavá ženská, a taky jsem hustá jako skotský porridge (s výjimkou porridge z Drovers Inn, neváhejte se zeptat). Proto, když jsem se dozvěděla, že má probíhat porada profesorského sboru ohledně elementů poněkud rušivých, tudíž i nás, rozhodla jsem se provést špionáž tak, že k danému oknu vyšplhám.
Zvenku.
Protože zároveň razím Bezpečnost nade vše, navázala jsem se na lano, jež jsem svěřila svým spolupachatelkám.
To náhle povolilo.
"Unk," prohlásím.
"Ups," zazní shora. Lano se prověsí.
"Iiiik? Doberte!"
"Tess, jak bych ti to..."
"Doberte, kua!"
"Jsi Mary Sue. Určitě umíš levitovat."

Smrt generála Beauregarda separatistické jednotky na Randonu neochromila. Droidi opevňovali pozice, pobíhali ulicemi města, připravovali se prostě na přílet republikových výsadkářů.
Orn, Bro a Dude tedy zamávali raketoplánu a v plné polní vyrazili zpátky za Champbaccou, protože tušili, že už kontaktoval Monitor a má plán. A ono jo!
„Rozkazy, generále?“ zasalutoval RC-7473, když se k němu prostříleli a prosekali.
[„Držte pozici,“] odvětil Wookiee nonšalantně a sedal si. V jakémsi sklepě, který k tomu ani přinejmenším nevybízel.
„Se vší úctou, generále, tahle pozice je pěkně na hovno a kromě vás tu není nic, co by stálo za držení.“
[„Tak držte mě.“]

To ohlušující ticho, které se začalo šířit ze Zašitého bubnu, brzy dorazilo k nedaleko jdoucí ankhmorporské městské hlídce, sestávající z kapitána Karotky a seržanta Tračníka. Léta zkušeností přinesla své ovoce. V jediné chvíli se podívali směrem k Zašitému bubnu, a během té příští rozhodli o dalším postupu*.

Ve chvíli, kdy Knihovník držel zrzavou tlapou Svena pod krkem, a druhá se chystala k něčemu velmi ošklivému, vešel Karotka. V tu chvíli se úroveň onoho všeobjímajícího ticha znovu změnila, a když kapitán mlčky položil ruku na Knihovníkovo rameno, ten se otočil, ušklíbl, a nebohého Svena pověsil za kalhoty na skobu nad krbem.

Zařekla jsem se, že už nikdy nebudu brát drogy. Nikdy! Zato ujíždím na kávě. Denně jich dám tak deset, někdy i víc. S Martinem plánujem svatbu. Bydlíme v bytě u jeho mamky, spolu s jeho bráchou, nevlastním tátou, babičkou, dvěma psi, třemi kočkami a morčaty. Je to celkem pohoda. Jenom babi občas pronese: „Držte mě!“ Vstáváme většinou až odpoledne. Dáme si jídlo, co uvaří bavička. Večer jdeme ke stánku. Tam si dáme cígo a páv piv. Pokecáme s kámošema a k ránu se vracíme domů. Tak to jde den za dnem. Jenom ten alkohol si nerozumí s práškama, od psychiatra.

Napjal všechny síly, aby vstal. Doteď bez podpory vstát nedokázal.
Marně. Pád bolel – narazil si zápěstí i pýchu.
Au! Zkusil tedy radši přemýšlet. To šlo.
Jak splatit dluh za život? Alžběta, Artuš, a přes něj i Arkan, jako jeho mistr.
Co je v jeho moci? Co jim může chybět a on má?
Medailon dračího jezdce vyžaduje absolutní poslušnost králi.
Král je jen bezmocnou loutkou v rukách čarodějnice.
Vítězně se zasmál.
Jeho dar bude zásadní, cenný a Arkan ho – ač nerad – nebude moci odmítnout!
To nemá chybu.
Takže po Darenovi vzkázal:
„Co uděláš, pokud ti Calina královými ústy přikáže zabít Alžbětu?“

Skutečnost skoncovala s dlouhým očekáváním. Konečně jsme svoji. Jsem trochu v rozpacích z vašeho dotyku. Moje ruka instinktivně vystřelila vám v něm zabránit. Ale teď už vlastně vám ho nemohu zakazovat. A také není proč. Cítíte, jak mi srdce zběsile bije? To samým štěstím. Pocity se ale ve mně mísí jako barvy na malířově paletě. Chce se mi smát, ale zároveň i plakat Je to krásné, být ve vaši blízkosti. Držte mě prosím pevně. Protože já se trochu bojím, co přijde o svatební noci. Vím, že mi nechcete ublížit, ale prý to bolí. Taky se obávám toho, zda-li vás uspokojím.

John Blackthorne se pomalu smiřoval s tím, že v téhle zemi, kde je všechno úplně jinak než zná, přijde o všechno, včetně jména a mateřského jazyka. Anjin, navigátor, se stává poddaným mocného Toranagy a má velký úkol - naučit se japonsky a potěšit tak svého nového pána.
Mariko je trpělivá učitelka, ale až příliš krásná, aby byla Anjinovi lhostejná. Učí se pomalu, aby Marika chodila častěji, a učí se věci, které ji uvádějí do rozpaků.
"Watashi ni tsukamatte," zkusí a svůdně zamrká, protože ji právě požádal, aby ho chytilia.
Mariko se ovšem rozesměje: "Anjin právě řekl, že je chycen sám sebou."

Zírám na komisaře a je mi do breku. Kolik času jsme tu společně strávili... a nic. Chtěla bych – měla bych! – být naštvaná. Tohle přece nemůžu otisknout. A co mi k tomu asi poví starší kolegové? Soudruh vedoucí redaktor bude hulákat na celou kancelář, ať ho někdo drží, nebo mě zabije...
„Vážně nic?“ teď už zním vyloženě zoufale. Komisař mlčky zavrtí hlavou. „Co řeknu v redakci? Slíbila jsem detektivní příběh podle skutečných událostí. Na pokračování...“
„V archivech by k tomu případu měly být nějaké další materiály. Vraha tam sice nenajdete, ale získáte čas. A ono se to zatím třeba vyřeší samo.“