Tři mušketýři

„Lotře!“ řval Porthos na svého sluhu, přikrčeného pod stolem. „Nesnaž se přede mnou schovat a ukaž se! Tomuhle ty říkáš šunkové závitky s křenovou pěnou?!“

„Já za to nemůžu,“ kňoural Mousqueton. „To kakao mi do smetany žbluňklo omylem…“

„Protože jsi trouba!“

„Jenže, pane, kdybyste ochutnal…“

Porthos neochotně zabořil prst do hnědé šlehačkové hmoty.
Zvláštní. Ale…
Znovu si nabral.

„Nazval jsem to Musquetonova kakaová pěna,“ prohlásil sluha, obezřetně vykukující zpod stolu.

„Hlupáku,“ zavrčel Porthos. „Jídlo musíš pojmenovat pořádně. Na Mousquetonovu pěnu každý kašle!“

A měl pravdu.
Zatímco zneuznaný sluha skřípal zuby, milovníci sladkostí tomu v tiché shodě začali říkat pařížský krém…

„Co to -“ mumlal Porthos, když o ty věci zakopl. Knihy. Výpisky. Zmuchlané papíry… Naprostá anarchie.

Aramis však ani nezvedl hlavu.

„Nezapomněl jste doufám, že máme sraz s ostatními -“

„Jistě.“ Několik posledních tahů perem než uchopil plášť a do kapsy si vsunul jednu z těch knih.

Porthos nenápadně obrátil oči v sloup.

Aramis zálibně pohlédl na svého Svatého Augustina.
„Pořád říkám, že lidé užitečnost knih nedoceňují.
Zejména těch v kované vazbě…“ usmál se nevinně.

„Prý pět uncí!“ rozčiloval se Planchet nad kouskem šunky, dobrým tak pro jednoho na oblíznutí. „To za mýho mládí -“

„Planchete!“ Hlas jeho pána zněl podrážděně. „Kde mám druhou botu!“

„Vyleštěnou přede dveřmi jako vždycky -“

„Tupče! To bych se přece neptal!“

„No jo, pane, nejni tu. Ale já ji vypátrám. Vzpomínám si, jak komisař Desgrez povídal, že nejdůležitější je nepřehlédnout žádné stopy.“

S nosem u podlahy Planchet sledoval řádku blátivých ťapek.

„Jestli se nemejlím, odneslo ji to hospodského psisko.“ Planchet vrhl bleskový pohled zpátky na stůl. „Horší ovšem je, že stihlo zblajznout i tu šunku, co jsem vám chystal k večeři…“

Soumrak, padající na zahrady Amiensu, z nich pomalu svlékal všechny vznešené tituly.

Anna Maria Mauricia, z Boží milosti královna Francie a Navarry…

George Villiers, vévoda z Buckinghamu, baron Whaddon…

Nakonec tam ve tmě pod hvězdami zůstali sami.

Jen oni dva. A vlahá letní noc, milosrdně přikrývající vše, co mělo zrakům dvora zůstat skryto.

„Přijdu si pro vás, Anno,“ šeptal naléhavě. „Pokud mne Paříž nepřijme jako vyslance, vtáhnu do ní v čele vojska!“

Úzkostí zatajila dech. „Ale to by znamenalo… Nesmím zradit krále. Nemohu svou zemi uvrhnout do války! Nikdy si nemohu přát -“

„Ani kousek obyčejného lidského štěstí?“ usmál se smutně.

„Planchete!“

Hlas pana d’Artagnana zněl netrpělivě.

„Pane?“

„Vzhledem k tomu, že dnes večer očekávám jistou velmi příjemnou návštěvu, budu potřebovat lahvinku nebo dvě toho skvělého vína z Beaugency.“

„Rozumím pane, hned řeknu hostinskému.“

„Ovšem je tu drobný problém. Došly nám peníze. Poslyš, Planchete, vzpomínáš, jak jste s Mousquetonem vytahovali láhve ze sklepa pomocí takového šikovného udělátka? Šňůry se smyčkou…“

„Jenže kde té je konec, pane. Myslel jsem ale -“

„Ty nemáš co myslet!“

„Kdybyste ale dovolil -“

„Kušuj, Planchete!“

Sluha pokrčil rameny.

„Já jenom, že od toho vinného sklípku mám klíč. Omylem jsem ho hospodskému vytáhl z kapsy, když se zrovna nedíval…“

Oznámila mu, že v dubnu odjíždí k sestře psát jakási drabble.
Tak s touhle proměnnou ve svých plánech rozhodně nepočítal.

Po týdnu:
Dřez přetékal špinavým nádobím.
Na okně vadly její masožravky.
„Pšššt!“ odehnal kočku, mňoukající hlady.
Využil toho, že se na něj nikdo nedívá a napěchoval kůlnu součástkami ze staré mlátičky. Na dveře načmáral: „Vstup na vlastní nebezpečí“.
Když vzápětí uklouzl po namrzlé mrkvi, zaklel tak jadrně, že duch spisovného jazyka hrůzou omdlel.

Tuhle dubnovou šílenost už nikdy více, brblal, když večer padl s knihou do postele.
Jen nechápal, proč se mu mezi Tři mušketýry pořád vtírají jakési punkové nutrie…

První muž, který mi zkřížil cestu, byl kněz. Pod příslibem pozemských rozkoší však na svou zbožnost celkem rychle zapomněl.

Další byl prosťáček. Syn žalářníka. Ani nevím, jak skončil.

Ten třetí… Dal mi své jméno, ale více než mne miloval svou čest. To směšně prázdné slovo…

Čtvrtým byl hrabě de Wardes. Krom vznešeného titulu mi však nedokázal nabídnout nic.

A nakonec lord Winter. Jak mne zbožňoval ten večer, kdy pozvedal ke rtům pohár otráveného vína, aby jím připil na mou krásu.

Chudáček. Neuvědomil si, že krása dokáže být stejně zrádná jako ty masožravé rostliny, které odpoledne tolik obdivoval v královských sklenících…

Miloval ji. Toužil po doteku jejích rtů, hebkých jako plátky rozvité růže. Toužil naslouchat jejímu smíchu, nesoucímu se červnovým podvečerem.
Jenomže byl král.

Milovala ho jako nikoho. Byl zářivým sluncem jejího života.
Nepocházela však z královského rodu.

Jejich ruce se co chvíli setkávaly v náhodném dotyku a v myšlenkách jim zněly verše Corneillova Cida:

Však v lásky nadvládě ač zoufalá se chvěji,
já neptám se jí přec, za povinností spěji…

„Nikdy se vás nevzdám, Marie.“

Něžně položila ukazovák přes jeho ústa.

Najednou ji držel v náručí.
Oba věděli, že naposled.

„Vy jste král,“ zašeptala zlomeně. „Vy pláčete a já odcházím…“

Z dopisu, přiloženého do košíku s dítětem, vyrozuměl, že tříměsíční chlapeček se jmenuje Raoul.
Raoul August Julius.

Teď už byl o pár měsíců starší. Smál se na něj z kolébky a prohlížel si ho velikýma jasně modrýma očima. Jeho očima…
„Ga!“ prohlásilo dítě, když v nestřeženém okamžiku chňaplo po jeho nose.
Sotva se vyprostil, drobné prstíky neúprosně sevřely jeho palec.
„Pívá,“ dožadoval se chlapeček další pozornosti.
Chvíli mu něco tiše broukal.
„Mata!“ souhlasil jeho syn spokojeně.

Posuzováno přísným měřítkem vznešených pařížských salonů, ta rozmluva zoufale postrádala cokoli z jejich preciózně vycizelovaného ducha.

Naštěstí pro ně oba jí však nescházela duše…

„A jak jste s tou vaší sličnou švadlenkou daleko?“ vyzvídal Porthos po třetí láhvi společně vypitého šampaňského. „Procházky při měsíčku, květiny z královských zahrad a všechny ty sladké řečičky okolo jsou sice pěkná věc, ale –“

„Vůbec ho neposlouchejte, příteli!“ přerušil Porthosovu indiskrétní řeč Aramis. „Láska jest ušlechtilým a posvátným citem, inspirací a věčnou proměnnou, přinášející do našich životů potřebnou vášeň a vzrušení,“ horoval nadšeně.

Mladičký Gaskoněc stočil pohled ke třetímu ze svých přátel.

„Co o tom soudíte vy, Athosi?“

Posledně jmenovaný zkušeným gestem vyprázdnil zbytek láhve.

„Že jsem ve svém životě s abstraktními matematickými pojmy jednou provždy skoncoval!“ pronesl filozoficky.

V jedné z londýnských hospod seděli kolem stolu čtyři muži a zaraženě hleděli před sebe.

Tíživé ticho nakonec přerušil pobouřený hlas s výrazným gaskoňským přízvukem.

„Mordieu! To je co?!“

Hostinský se uctivě zlomil v pase. „Dušené jehněčí, tuřín, jalovcové pivo –“

„U všech ďasů, když si vzpomenu na tu vynikající paštiku a ústřice v Parpaillotu…“

Aramis obezřetně pozdvihl korbel.

„Nemůžeme se z toho otrávit?“

„Těžko,“ zavrčel Porthos, „já už totiž otrávený jsem! Odpudivá země! Hnusné počasí, divný jazyk, beznadějně nepoživatelné jídlo…“

„Ale pánové,“ pokusil se jejich rozhořčení mírnit Athos. „Všichni jsme přece věděli, že tuto cestu podnikáme výhradně na vlastní nebezpečí.“

Když se mi služebnictvo pošklebovalo, předsevzala jsem si, že jednou budu rozkazovat já.
Když mě matka přehlížela, slíbila jsem si, že jednou budu zářit já.
Když mě otec zavřel do šedi kláštera, umínila jsem si, že chci žít na výsluní.
Když se mě snažili předělat podle cizích představ, rozhodla jsem se nikdy se nenechat zlomit.
Když mi poroučeli, těšila jsem se na to, jak bude jednou rozhodovat jen má vůle.

Mají se všechny sliby, rozhodnutí, plány, moje já, rozpadnout v prach pro ten cejch, který mě teď pálí na rameni, v mozku, v duši?

Nikdy.

Vstanu z popela jako fénix.

Zatímco mu sluha chystal oděv, seděl nahý před zrcadlem a pročesával si dlouhé vlasy, dokud se neleskly jako černé hedvábí.
Oblékal se líně, zvolna, jako by se zdráhal uvěznit své tělo v opevnění vzácných tkanin. Sněhobílá košile z jemného batistu, s límcem a rukávy zdobenými krajkou. Přiléhavé kalhoty, zdobený pás, zlatý řetěz s křížem vykládaným safíry. Boty z měkké kůže. Pečlivě vykartáčovaný kabátec z anglického sukna, hedvábný šátek a klobouk s péry.
Nakonec si k opasku připjal kord. Na schůzku s d’Artagnanem nehodlal přijít beze zbraně.
Rty v bledé tváři zvlnil jemný úsměv.
Uvědomil si, jak nedočkavě touží být odzbrojen.