DMD Bonus č. 6 pro 21. 4. 2019.

Mistrovství světa ve sportovní gymnastice narušila nečekaná událost, když krátce po zahájení programu prasklo břevno kladiny. Hrozilo, že závod bude zrušen.
Kobra jávská, která seděla mezi diváky, se naštěstí nabídla, že zničené nářadí nahradí vlastním tělem.

Ne všechny sportovkyně však kladině důvěřovaly. Ropuchy získaly nebývalou schopnost skákat a jedné z veverek drkotaly zuby natolik, že se po vystoupení musela zakousnout do sedadla v hledišti. Když posléze had roztáhl límec, k jedné z králičích gymnastek zavolali lékaře, kvůli podezření, že uprostřed sestavy dostala epileptický záchvat.

„Byla mi jenom zima,“ dotčeně komentovala událost kobra. „Zlostí nad tím nevděkem bych si nejraději odplivla.“

Procházel chodbami. Hledal místo, kde by mohl zůstat sám.

Užíralo ho to. Stále. Smutek nechtěl přebolet ani po několika měsících. Vždy si našel skulinku, jak proniknout do Severusova srdce.

Měl jsem udělat víc!

Svého úkolu dvojitého agenta se zhostil na výbornou, ale nemohl ani nechtěl počítat s takovou obětí. Pán zla slíbil, že Lily ušetří. Dopustil se hříchu, který mu Severus nikdy neodpustí. Najde příležitost, aby svou lásku pomstil.

Věděl, kdo Potterovi zradil, získal tu informaci snadno. Měli si raději vybrat toho pitomého Blacka, než tu krysu v lidské podobě, Pettigrewa.

Nezapomene. Nikdy. Lily Evansová bude navždy v jeho srdci.

Jedenáctá hodina už je skoro pryč, a já marně vzývám mozek, nápad nikde. Amygdalo, nemáš pro mě něco s depresí? Anebo úzkost, to ty taky umíš, včetně fobií. Nebylo by něco v dlouhodobé paměti? Určitě je tam něco deset patnáct let staré, co už nemůžu nijak ovlivnit, co bych nejradši udělal jinak, co si tak "rád" připomínám ve tři ráno. A co pre-frontální lalok, nemá něco z krátkodobé paměti, na co jsem zapomněl a na co už je pozdě? Zadní mozku, nebyly by nějaké primitivní pudy? Kůro mozková, vymysli něco. No tak, má někdo něco? No nehlaste se všichni, krucinálhimlhergotdonrvetršajskárlgot!

Kopec uprostřed ničeho. Zvlněná krajina táhne se do dáli. Aspoň tak mu to popisují.

Na kopci vyčkáme, vybudujeme hradbu.

Důvěřují mu svými životy. Tak jako už tolikrát.

Konečně přišel, ten druhý. Lopotí se se svými muži do kopce, výhodné to není.

Z vozové hradby vyletí salvy šipek, meče zařinčí, těla se srazí.

Napíná sluch, jeho věrný poskok je mu očima. Na statném koni, kmet pevný v sedle i ve víře.

Vnitřním zrakem přehlíží bojiště, byť ve tmě je sám.

Odhodláni, vzhlížejí ke svému Otci a bijí se za něj i za Mistra Jena. Za kalich.

Vedeme si dobře bratři, zvítězíme.

Vlastně to celé byla tak hloupá náhoda! Když vyšla na mýtinu, ten snaživý blbec už tam stál a projevoval podezřelý zájem o obsah jejího košíčku. Ještě to celé pokazí, pomyslela si znepokojeně Kuncová a přešlápla, protože ty křápy na nohou dřely jako čert.
"Jen pár bylinek, panáčku," zakrákorala medově.
"Á, lopucha," zaradoval se, "a celá popsaná neviditelným písmem, vida, vida..."
Vturánu se tam objevili četníci, otrhali jí falešné bradavice a spiknutí šlo do kopru.
"Nebojte, Kuncová," volal za ní ten trouba, "Napíšu o vás hru!"
No co, povzdechla si agentka. Změna je život. Hajnýmu holt napíše, že je na malinách.

Na okraji srázu stojí,
vlasy větrem čechrané,
čekájí zde na zkázu svojí,
na záchranu pozdě je.

Do boje se pustili,
hrůzu války zažili,
před poslední bitvou stojí,
zatímco vlasy jim vítr strojí.

Na okraji srázu, po bocích meč,
pohled do pole, vítr ve vlasech,
před sebou zkázu, budoucí seč,
jak jeden sahají po sedlech.

Za chvíli pustí se dolů,
kolik vrátí se zas nahoru?
Bude o nich vítr zpívat?
Když už jejich tváře teď ovívá...

Na okraji srázu stojí,
meče u boku, v rukou otěže,
připraveni a v plné zbrojí,
čekají jen na povel vpřed,
vítr hladí je po vlasech.

“Podívejte, nechci přepisovat existující dílo klasické literatury,” rozhodím rukama, když se na mě upře několik nehezkých pohledů.
“Jenom by se hodilo, aby měla Jane chvíli klid. Aby se Lizzie mohla projít s Charlottou do Merytonu a zpátky a nemusela u toho poslouchat pilinózní žvanění o oficírech a pentlích.”
“A my ho snad poslouchat chceme?”
“Pokud ten oficír bude někdo z vás a prostě ji zaměstná…”
“Nemám se s ní o čem bavit.”
“Nemám na to kostým… totiž uniformu.”
“Na tohle jsme starý.”
“Mám ženu! Zabila by mě!”
Vzdávám to. Musím uznat, že kluci mají vesměs pravdu. Takhle se Lydie nezbavíme.

Mrakoplas uz zase stal, prihlizel a nevedel, jak to tem lidem rict. Byli jak sileni. To, co delali, by se nezaujatemu pozorovateli jevilo jako bezna priprava slavnosti. Na ulici byly vynaseny stoly a zidle. Nekdo nesl ubrusy, jiny zase sklenicky. Hostinsky od Prokopnuteho bubnu nechal vyvalit sudy s klacskou medovinou. Ve vzduchu bylo citit pecene maso. Kolik at se picnu rozdaval zdarma pirohy.
Bylo to jasne jak facka. Vsechny uhranula ta zarici koule, ktera se vcera vecer objevila na obloze. Za svitani nezmizela. A zdalo se, ze se jeste vic rozsvitila. I zemeplosske svetlo pred ni prchlo.
Mrakoplas tusil problemy.

Podlaha jeskyně byla tvrdá a posetá ostrými výstupky a s divokou dračicí, která se mohla vrátit každým okamžikem a jejíž úmysly dosud nebyly zcela zřejmé, se kapitánovi do spánku příliš nechtělo. A přece ho nakonec únava přemohla a on ztratil pojem o světě.
Těžko říct, jak dlouho spal, když se mu na ústa přitiskla dlaň. Vytřeštil oči - a spatřil Hozerovu tvář.
"Nadporučíku!" vydechl překvapeně. "Co tu -"
"Tohle je tajná výprava na vaši záchranu, kapitáne. Honem pojďte, než se ta příšera vrátí."
"Ale -"
"Kapitáne! Musíme jít hned!"
Varovné zahoukání jednoho z dráčků venku kapitána probralo. Bylo na čase zmizet po anglicku.

HLEDÁ SE

Pro výpravu k hoře Erebor ve společnosti dvanácti trpaslíků, a čaroděje, poptávají tito velební pánové: LUPIČE

Co Vás čeká?
Možnost získat nezměrné bohatství, snadno měřitelnou vděčnosti trpaslíků a v některých lokalitách k nehynoucí slávu (záleží na hynutí).

Kým byste měli být?

Ne mladý a ne starý

Ne velký a ne malý

Ne hloupý a ne přechytračelý

Vše ostatní vítáno

Splňujete-li výše uvedené požadavky, neváhejte kontaktovat vedoucího výpravy Thorina Pavézu, budoucího Krále pod Horou na adrese:

U Skákavého poníka
Hůrka

BONUS: Cestujete ve společnosti slavného a velmi záhadného čaroděje Gandalfa Šedého (značka Mithrandir). Takový zážitek si nelze nechat ujít ;)

Richard Mayhew procházel zničeně ulicemi Londýna. Poslední dva dny rozhodně nebyly snadné. Snoubenka se s ním rozešla po tom, co zachránil jakousi tajemnou dívku jménem Dvířka. Pomohl jí dostat se tam, odkud přišla, jen aby mu dva vrahové vyhrožovali smrtí. A teď to vypadalo, že přestal pro ostatní existovat.

Lidé ho bez povšimnutí míjeli, taxík mu nezastavil, i automat na jízdenky ho ignoroval. Jessica si sotva vzpomněla na jeho křestní jméno než ho vypustila z hlavy docela a jeho byt si koupili cizí lidé zatímco v něm byl.

Dvířka i markýz odešli a on tak zůstal sám. Neviditelný v davu.

Sklepmistr, divný pavouk, pořád doléval a my pili, jasná kolektivní vina. Desátá hodina odbila a lampa ještě svítila jak nejzáživější hvězda. Myslela jsem, že spolu strávíme příjemné dny, přísně tajné, pořád spolu, naostro. Žádné vzdušné zámky nebylo nutno stavět, všechno je jinak. Dostavila se únava materiálu, hřích, který se neodpouští. Slova chvály zhořkla v ústech jako pelyněk. Doufám, že teď někde daleko, pod falešnou identitou, ukazuje svůj periferní bicáček maximálně tak svému nejlepšímu příteli, zrcadlu…Utíkal tak rychle, až mu vítr ve vlasech pěl ódy na morální kocovinu. Některá témata by se měla zakázat. Chcete to taky zažít? Nehlaste se všichni.

Zrychleně oddechuji. Právě jsme doběhli tramvaj. Najednou mi táta řekne: "Jak to že je ten tvůj komiks na jiný identitě.
Koukám na něj a jsem udiven. Jestli to zjistil, tak už to nebude překvapení. Mám chuť brečet. Pak to táta samozřejmě musel říct mému bratru. Takže to zase nebude překvapení.
Jsem fakt zklamaný. Mohlo to být skvělé překvapení a místo toho z toho nic nebude. Ach jo!

Je to vlastně moje vina, protože jsem neměl dávat komiks, který jsem mu ukazoval, na jinou identitu. Jsem já to pako.

Aspoň to neví moje dvě sestry, takže to aspoň trochu překvapení bude.

Je sedm hodin a do sklepních prostor vcházejí nerdi a vyděrači, scházejí se u vyhrazených stolů, objednávají si pivní speciály a chleby s tvarůžkem, podnik se plní přátelským halasem a diskuzemi nad událostmi minulého týdne – ty se objeví v prvním kole. Zepředu se ozve znělka, týmy se usazují, večer začíná.
V rohu sedí neznámí nováčci. Budí nenápadnou pozornost místních, povětšinou jsou ale přijati kladně.
„Skóre po prvním kole: na prvním místě s devíti body Bratrstvo tataráku.“
Členka druhého týmu pohlédne na své spolubojovníky. „Netleskejte, vymácháme naše odpovědníky v jejich krvi.“
„Nemyslíš, že je to trochu...“
„Moc? Naopak. Teprve to začalo!“

Roku 1923 byl vypovězen z Ruska.
V roce dvacet šest se stal zakladatelem a čestným předsedou československé pobočky Mezinárodního hnutí křesťanského komunismu.
Ve třicátém pátem roce bylo na Zbraslavi otevřeno Ruské kulturní a historické muzeum při Ruské svobodné univerzitě, jehož ředitelem se stal. Sbírky tohoto muzea, zaměřenéo na ruskou porevoluční emigraci, obsahovaly sochy, obrazy a hlavně dary jednotlivých emigrantů z celého světa.
Během války, v roce 1944 bylo muzeum gestapem zavřeno a on nechal sbírky převézt do Prahy.
Po Vítězném únoru se vrátil do Ruska a zpravil soudruhy o rozsáhlosti muzea. Následujícího roku byly všechny sbírky převezeny do Sovětského svazu.