Moje články

  • Obrázek uživatele Zuzka

    Ledová sprška

    pozn: Double je asi trest boží :D Natahovala jsem, jak to šlo, tak snad je to i tak ke strávení.

    Odpoledne v salonu líně plynulo, otravnější konverzaci dům nějakou dobu nezažil. Na návštěvu přišla šťastná paní Eltonová.
    "Uvažuji o nějaké malé zahradní párty tady na Hartfieldu...," Emma litovala svého sdělení snad ještě dříve, než ho dokončila.
    Paní Eltonové se rozzářily oči.
    "Ach jistě, to je báječný nápad. V Maple Grove jsme také dělali takové zábavy, velmi na úrovni, samozřejmě. Ráda vám se vším poradím, musíme uspořádat vše vhodně, aby byli opravdu všichni hosté spokojení. Vybereme ty nejlepší pochoutky, postarám se vám i o nějaké slunečníky a polštáře, bude potřeba...," začala vypočítávat. Jako by chtěla být snad i hostitelkou v cizím domě.
    Emmu rázem přešla chuť na jakékoliv zábavy. Zapomněla, že si předsevzala před tou hyperaktivní puťkou nezmiňovat nic než počasí. Cítila, jak jí horko stoupá do tváří a nevšimla si, že plánováním stále zaujatá paní Eltonová naopak bledne. Už už se skutečná paní domu chystala cosi ostrého odvětit, když se mladá dáma v křesle sesunula a omdlela.
    Nebyla k probrání, vonné soli, křik ani mírné políčky ji nevzkřísily.
    "Pak nezbývá jiná možnost," přispěchal na pomoc pan Knightley. Věnoval Emmě škodolibý úsměv a učinil z dámy Miss mokrá spodnička.
    Nezbývalo než doufat, že budoucí nejmladší Elton z toho nebude mít následky.

  • Obrázek uživatele Zuzka

    Drobci zlobiví

    pozn.: Belluška šišlá.

    Henry s Johnem zadupali na schodech. Klid londýnského domu byl ten tam.
    „Strejdo Georgi, strejdo Georgi, půjdeme ven? Do parku? Chytat žáby?“
    „Jó, strejdo, že jó?“
    Malá Bella zvedla hlavinku od panenek.
    „Záby?“
    Teprve teď se strejda George probral ze zamyšlení.
    „Co? Ach, vy caparti mrňaví, že vás až do nebe vyhodím!“
    Vyzvedl menšího Johna nad hlavu, až klouček zavýsknul. Ale nevydržel s nimi běhat kolem dlouho. Mohli si dorážet a vřískat jak chtěli, dokonce se i poprali. Ovšem pan Knightley byl myšlenkami jinde. Potřeboval už jen poslední kapku, aby se vrátil do Highbury.
    Služebná přinesla Isabelle dopis.
    Pečeť zapraskala.

  • Obrázek uživatele Zuzka

    In the moors

    Nejlepší by bylo zemřít. Ne, vůbec nebýt. Cítila, že se zakázanou láskou nedokáže žít. Alespoň ne zde.
    Znovu začínala myslet rozumně. Svou lásku si ponechá, ale musí pryč. A hned. Nejspíš až na konec světa. Ani jeho hlas ji nezadrží.
    ...
    Konec světa to možná nebyl, ale mohla být blízko. Déšť, zima a liduprázdné planiny. Zoufalství, šero a vodou ztěžklé šaty. Tři dny mrzla, postila se, činila pokání. Teď už by nějakou společnost a kůrku chleba uvítala. Ve vsi byla za žebračku, nikdo s ní nechtěl nic mít.
    Netušila, že mezi bažinami a vřesem najde nový život, ztracenou rodinu i budoucnost.

  • Obrázek uživatele Zuzka

    Pilinky

    Postranní chodbou Netherfieldu zvonilo pubertální chichotání.
    „Ani za sto let, má drahá!“
    „A jak se mu chceš vyhnout? Bude slídit, dokud si nezatančí s námi se všemi.“
    „Povídám ti, že ne! Neohrabaný hlupák! Taková ostuda! Ty možná, ty nemáš mou vzdornou duši,“ pohodila Lydia tmavými loknami.
    „Navíc, když tu není drahoušek Wickham, nemám chuť tančit s nikým, ani s Dennym.“
    „Pojďme, sestřičko, tady se nudím.“ Pro Kitty toho život moc nenachystal.
    „Dobře, budeme se dívat shora, budeme se jim smát. Mrkni, jestli není na schodišti.“
    „Není, nikde ho nevidím,“ rozhlédla se na obě strany, „tak už pojď!“
    Chichotání zvonilo dál...

  • Obrázek uživatele Zuzka

    Plavba

    Stál na přídi a pevně se držel rozvrzaného zábradlí. Takové dny už dobře znal.
    „Zajistit všechna lana! Zkontrolovat poklopy,“ vykřikl do sílícího větru.
    „Rozkaz, kapitáne,“ odvětili námořníci.
    Moře bouřilo.
    Šedé masy vln, které se snažily pohltit loď.
    Její šedé oči, které mírností stravovaly všechnu nejistotu.
    Bílá pěna hřebenů, světlé body v temnotě.
    Její bílá pleť, zářivá a hebká.
    Temný obzor a rozervané plachty.
    Její tmavé vlasy, vždy tak pečlivě upravené.
    Hřmění, voda, sůl, blesky, skřípění. A křik námořníků.
    Její klid, střídmost, dobrota, soucit a opatrnost. Tichý, ale jasný hlas.
    Miloval oceán.
    Miloval Annu.
    Doufal, že jednou ji s oceánem seznámí.

  • Obrázek uživatele Zuzka

    Ani za nic!

    „Podrobně jsem prostudoval knihy. Sire, musíte se uskromnit!“
    Bohužel, kdo se zadlužil, musí své dluhy také platit.
    „Musíte omezit výdaje, nebo se vzdát sídla a přijmout dům ve městě.“
    Sir Walter se zachmuřil. Přes všechnu svou samolibost to dávno tušil. Panství nemohlo jeho styl živit. Tím spíš nedokázalo plnit přání jeho nejstarší dcery. Ta mladší pochybovala o tom, že kdy vůbec budou znovu solventní.
    Elizabeth téměř zaskočila čokoládová pralinka.
    „Uskromnit? Omezit výdaje?“
    Chce říct, že dnes to byla má poslední zmrzlina? Poslední hrozny? Poslední bonbónek? To tedy ne!
    „Asi bychom měli uvažovat o Bathu, papá. Co míníte o Camden Place?“

  • Obrázek uživatele Zuzka

    Zmije

    Nevěřícně hleděl na tu jízlivou bytost. Ještě včera byla krásnou duchaplnou společnicí a snad i vhodnou budoucí ženou.
    Teď tu stála a zdála se vychrtlá, ježatá... jedovatá.
    Byl by se smířil s jejím frivolním pohledem na svět. Přehlédl by nechuť k poklidu venkova a fary.
    Jenže ona spřádala plány. Vše měla dávno promyšlené. Očekávala, že jeho bratr nepřežije. Už cítila v rukou dědictví. Námitky sira Thomase odmávla.
    A nakonec, dovolila si sprostě vinit Fanny. Jeho Fanny, nevinnou Fanny.
    Jako by se poprvé v životě rozhlédl kolem sebe.
    „Miss Crawford, I don‘t know you any more. You’re a stranger to me!“

  • Obrázek uživatele Zuzka

    V kapce vody

    „Byla jsem dítě, tetičko. Odpusťte mi.“
    „Nemohu,“ zasípala na smrt nemocná žena, „neodpustím. Stále tě nenávidím. Byla jsi tak příšerná...,“ rozkašlala se.
    „Vodu, sklenici vody!“
    Dívka v šedém odlila z karafy a přidržela umírající sklenku u úst.
    Klidně ji teď mohla zabít, utopit, za všechno, co jí prováděla.
    On sám, už dávno jen duch Gatesheadu, by to snadno omluvil. Křik, týrání, strach a pak ten strašný ústav. Všechno sledoval a nemohl zasáhnout, vynutit na své ženě dodržení posledního slibu. Přesto Jane dospěla v silnou mladou ženu, slušnou, hrdou i pokornou.
    A právě proto ji teď ani nenapadlo tetičku Reedovou zabít.

  • Obrázek uživatele Zuzka

    Prozření

    Už nebyl udatným princem na bílém koni. Náhle nebyl ani udatný, ani princ. A už vůbec nebyl na koni.
    Zato ona zůstala pravou princeznou, takovou, jaké obdivovala. Nejedla, usedavě plakala a nakonec raději moudře usnula.
    Elinor svou sestru stále ještě starostlivě a přitom již s ulehčením pozorovala. I ve spánku Marianne drtila v dlani nejodpornější dopis, jaký byl té sezóny v Londýně sepsán.
    Willoughby se bez výčitek nechal koupit za věno a dědictví slečny Grayové.
    Měly to tušit. Margaret ho nikdy neměla ráda. Plukovník Brandon jí vždy připadal mnohem zábavnější a romantičtější. A ona uměla hledat hrdiny. I bez Atlasu.

  • Obrázek uživatele Zuzka

    Žádný strach

    „Slepičky, drahé slepičky…,“ starý pán pohodil pár zrníček na podlahu kurníku.
    „Dnes jsem se na vás přišel podívat. Já vím, že bych neměl, je to delší cesta, než má obvyklá procházka. Ale vzal jsem si ještě jeden šál navíc, vidíte? Mám o vás starost… a mám vás rád. Ta hloupá spisovatelka to tam vůbec nenapsala, asi už jí to připadalo dlouhé dost.“
    Slepice nervózně přešlapovaly a ostražitě si svého pána prohlížely.
    „No ano, nemějte strach, teď už je o vás postaráno. Pan Knightley vás teď už bude hlídat před cikány napořád.“
    Pan Woodhouse se cestou zpět přes sad spokojeně usmál.

  • Obrázek uživatele Zuzka

    Hladem...

    Konec, chm, konec...
    „Hvít, hvít!“
    Nejdřív si je dočtu, hezky do konce. Hehe, tohle se povedlo.
    „Hvít, hvít!“
    A tohle si určitě zaslouží komentík. Tak. Konec strany dvě. A mezitím tři kousky přibyly. Hezký drabblátka.
    „Hvít, hvít!“
    Mohla bych zkusit něco z Period dramas, stejně vědí, že jsem postižená.
    Snažila se v mlhách zachytit myšlenku na dopis Franka Churchilla z Emmy, co měl konce dokonce tři.
    „Hvíííít!“
    „No jo, ty nenažranej prevíte…,“ myšlenka zmizla.
    Bolestivě se zvedla, dobelhala pro šlauch. Jeden konec do zásuvky, druhej do mobilu. Po včerejšku byla i tahle činnost intelektuálním triumfem.
    „Tak, a mlč!“
    Těžkej začátek...

  • Obrázek uživatele Zuzka

    Odborníci

    Na stole Jeffersonova ústavu ležely zase jednou hodně ošklivé ostatky.
    "Tak co se našemu kovbojovi stalo?"
    "Má několikanásobné fraktury obou fibulae..."
    Booth vypnul po prvním latinismu a ztratil se v očích doktorky Brennanové. Jeho pracovní já se radši zase rychle našlo.
    "Kůstko," zavrčel naléhavě.
    "Má zlomeniny od pádu z výšky, hlavu a ruce sedřené..."
    "Takže než jsme ho našli v pangejtu, někdo ho strčil ze střechy a vláčel za autem."
    "A já vím, kudy ho vláčeli," přitočil se ke stolu rozzářený Hodgins.
    Angela stála opodál a v obranném gestu objímala kreslířské desky. Hrůza. Tady i samotnou smrt rozpitvají na atomy.

    Rok: 
    2011
  • Obrázek uživatele Zuzka

    Ta nejbáječnější kára

    Do ztenčující se krajiny snu vtíravě vcházel den.
    „Vstávej, zlatíčko!“
    Zbývalo zrnko času, tak akorát na ten nejkouzelnější sen. V tu mizernou chvíli by se taaak strašně hodila. Všichni jsme ji chtěli, všichni do jednoho. Dřevěnou nebo z chladného kovu, peříčkovou, měkce polstrovanou nebo trochu drsnější. Skoro každé ráno, ještě v příjemném teplíčku, které se tak nesnadno opouští, jsme o ní snili. Byla nám věčnou legendou poblíž hranice reality. I naši rodiče ji znávali, ač teď odpovídali jen mlčenlivým úsměvem a s odleskem pochopení v očích. Dodnes po ní někdy zatoužili.
    „A nemohl bych jet do školy i s postelí?"

    Fandom: 
    Rok: 
    2011
  • Obrázek uživatele Zuzka

    Letní taneční

    A/N: první velmi veřejné drabble. Nebijte mě. Přímá a doslovná citace esemesky included.

    Červencový večer, Cosplay na krku, sytě žluté sluneční světlo zářilo Tyršovou ulicí. I štěrk vrhal dlouhé stíny. Vedro, vedro, vedro.
    "Poberu šaty a dorazim," houkla přes ulici.
    U dveří nastavila bok s cedulkou, vyklusala do liduprázdné třídy ve třetím patře, kupičku modré gotiky shrábla do igelitky. Pro jistotu zkontrolovala mobil. Esemeska.

    "Všem defffkam a zákazníkům:) v pět sraz před smetánkou:) když přijdete později,stačí prozvonit dojdu pro vás:) trénujeme do půl sedmé:) vaše raila."

    Bylo skoro šest.
    "Do háje práce," ulevila si a dusivě horkým vzduchem se vydala za vzdálenou melodií songu z Moulin Rouge.
    Mivka ji málem opravdu uškrtila.

    Fandom: 
    Rok: 
    2011

Stránky

-A A +A