DMD č. 6. pro 6. 4. 2012. Téma: Běsnění

Upozornění: Násilí, naznačení velice drastických scén

Fandom: Směsice Warcraftu jako takového a larpové bitvy Soumrak

„Lok'tar ogar!“
Useknutá ruka. Ještě svírá meč.
„Lok'tar ogar!“
Rozseknuté břicho. Nějaké ty vnitřnosti.
„Lok'tar ogar!“
Uříznutá hlava. Už nevolá o pomoc.
„Lok'tar ogar!“
Osamocená skupinka dvou bojovníků. Až příliš snadná kořist.
„Lok'tar ogar!“
Město? Hradby? Kde je zástava?
„Lok'tar ogar!“
Ruce, nohy, hlavy, spousty krve.
„Lok'tar ogar!“
Zabili toho vedle. Stane se.
„Lok'tar ogar!“
Obrana padla. Neměla šanci.
„Lok'tar ogar!“
Krev. Žízeň po krvi. Touha po krvi. Krvi nepřátel.
„Lok'tar ogar!“
Příkazy velitelů. Pokřik a zpěv. Strašidelná slova.
„Lok'tar ogar!“

Válka Hordy s Aliancí mohla mít jen jednoho vítěze.
A orkové naprosto přesně věděli, kdo se jim má stát.

Poznámka: Arthur Rimbaud a Paul Verlaine měli velmi vášnivý vztah, protkaný mnoha, mnoha hádkami a spory. Ta poslední "rozchodová" hádka, se už skoro zapsala do dějin. Má mnoho různých verzí, nikdo tudíž přesně neví, jak se to tehdy přesně odehrálo. Tohle je jedna z mých verzí - ta stoslovná.
_______________________________________________

Dopadla rána. Druhá. Třetí.
„Řekl jsem, pusť mě!“ zasyčel Arthur a vysmekl se mu. Měl toho ufňukaného ožraly plné zuby.
„N-ne,“ zamumlal Paul. Ze rtu mu tekla krev. „Nenechám tě, abys mě opustil!“
Arthur se otočil. Paul na něj mířil pistolí.
„Seš ubohej,“ vyslovil Arthur s odporem.
Paulovi už tekly slzy proudem.
„Nechoď za mnou,“ natáhl ruku po klice.
V tu chvíli se ozval výstřel. Rudé kapky začaly pomalu dopadat na dřevěnou podlahu.
„T-tys mě s-střelil,“ vydechl šokovaně Arthur.
„J-já nechtěl, o-odpusť mi to!“ blekotal zoufale Paul.
„Na to ti seru!“ zakřičel Arthur z plných plic. Chvíli předtím, než omdlel.

A/N: Nejspíš vám některé názvy kapel nebudou nic říkat, ale opravdu existují ;).

„Tak co, jaké to bylo? Dobrá akce?“

„E!E. SAKUMPRÁSK, všechno to bylo o ničem.“

„Já myslel, že to vždycky rozjedeš. Úplný pán běsu.“

„NEPŘIPADALO V ÚVAHU. Byly tam se mnou moje TŘI SESTRY.“

„No a? Vždyť jsi dospělý. Nejsi žádný KOBLÍŽEK.“

„Hlídaly mě s TOTÁLNÍM NASAZENÍM, ale samy nasávaly jako HOUBA. A taky si daly nějaká DOVOLENÁ NARKOTIKA. No měly ji jak ZPRAKU. Nakonec jsem je vezl domů, jenže se mi zasekl VOLANT. A pak už auto nejelo vůbec. Nějaký SZKRAT, či co.“

„Ale žádný větší KONFLIKT s nimi nebyl, ne?“

„To ne. I tak si připadám jako VYPSANÁ FIXA.“

Už se smířil s tím, že ho nikdy neuvidí. Že už nikdy nepocítí jeho chladivý dotek na ruce. Smířil se s celou dlouhou věčností, kterou stráví jen s výčitkami.
Byl smířený se svým osudem. Ale pak se k němu donesly znepokujující zvěsti. O zlatém záblesku na dně řeky, o podivném stvoření pod horami. A tak vyslal své služebníky, aby mu ho přinesli.
A oni se vrátili s prázdnou. Jeho už mezitím někdo vzal - vzal a schoval u sebe. Nějací malí hobiti si mysleli, že oklamou Temného pána a jeho si nechají pro sebe.
Mýlili se, teď teprve poznají jeho zlobu.

V tom snu moře běsnilo. Provazy deště bičovaly rozzuřené vlny, blesky křižovaly oblohu. Divoký vichr s sebou nesl zoufalý křik mnoha hlasů, praskot dřeva, skřípění kovu, nářek, a ještě něco. Starý nápěv, polozapomenutý žalm. Za ty, kdož jsou vystaveni nástrahám moře.

Když se reverend Charles Morgan probudil, zněla mu ta melodie pořád v uších. Celý dojem ze snu mu přetrvával jako pachuť v ústech a nedovolil mu znovu usnout.
Následujícího večera zahájil mši právě tímto hymnem. Jeho ovečkám to hluboko v kanadském vnitrozemí muselo připadat trochu zvláštní.

Bylo čtrnáctého dubna 1912. O několik tisíc mil dál se právě potápěl Titanic.

Pro pochopení tohoto drabble je nutná znalost fandomu. Omlouvám se všem, kteří si ho neužijí...

Na okna knihovny dotíral vítr o síle blizardu, ženoucí směs sněhových vloček a zmrzlých krup. Twilight Sparkle obvykle strachem ze změn počasí netrpěla, nicméně teď se krčila ve své posteli pod peřinou, kopýtka předních nohou přes oči a třásla se hrůzou.
Dveře se s příšerným prásknutím rozletěly a Twilight děsem div neprobořila strop. Papíry, pera, desky a dokonce knihy se rozletěly v tornádu studeného vzduchu, který se dral dovnitř náhle vzniknuvším otvorem.
To už se ale dveře zase dovřely a ozvala se Rainbow Dash:
"Až se mi dostane do ruky ten, kdo dnešní počasí svěřil Derpy Hooves, bude toho litovat!"

Doctor v hlavě vypočítával druhy běsnění, na které byl zvyklý. Běsnění Daleků za účelem očisty vesmíru. Noční běsy, kterým občas propadal. Masterovy leckdy zběsilé pokusy ovládnout planetu Zemi. Osobně moc nechápal, proč zrovna Zemi, když ve vesmíru byla spousta jiných planet, které si mohl podmanit, a polovinu z nich Doctor ani neznal, natož, aby mu tam kazil plány. Nejspíš se jednalo o druh žárlivosti. No a samozřejmě staré dobré běsnění živlů. Nic ho však nepřipravilo na běsnění, které se právě odehrávalo v jeho vlastní TARDIS. Kdo mohl čekat, že Donna přehnaným způsobem zareaguje na fakt, že jim došla veškerá čokoláda?

Svatí bojovníci jsou vychováváni přísně.
Aby se oprostili od vnějšího světa, ztrácejí vstupem do Chrámu jména. Byl oslovován Sedmý.
Svatí bojovníci neznají zahálku.
Ani v okamžiku zatmění, kdy celý Chrám soustředil pozornost na odvrácení konce světa, se vyučování nezastavilo. Probíhala přednáška o taktice. Sedmý pozorně sledoval výklad zpod přivřených víček.
Svatí bojovníci hledají poučení v každé vteřině.
A Sedmý sledoval, jak sluneční Bůh klidně setrvává na místě, nepropadá bojovému šílenství a nakonec vyhrává. Došel k pochopení, že běs není správnou volbou. Bojovat a zabíjet je třeba s klidnou hlavou.
To byl jeho první krok k vedení krvavě vítězné svaté války.

Pozn. Namíchání vážna a nevážna mi moc nejde, ale že je to výročně aktuální, tak to tu nechám. (A nevím, jestli jsou živly životné nebo neživotné.)

Živly se sešly brzy, aby měly na přípravu kalamity dost času.
„To si zaběsníme,“ liboval si jeden.
„Jo, šéf slíbil, že pustí všechnu vodu, co nahoře nastřádal,“ přitočil se druhý a prásknul hromovým bičem.
Třetí se vznášel vedle a sršel nedočkavostí. Společně shlížely dolů a natěšeně sledovaly, jak mlha v okolí hrdého města houstne.
„Stop!“ ozvalo se najednou vzadu. „Zastavte to!“ Koordinátor sotva popadal dech.
„Rozhodli jsme se, že… to zatím odpískáme. Vypadá to, že si odteď budou běsnění dole obstarávat sami. Šéf předpovídá 1429 dní. Sorry, chlapi.“
Byl duben, najednou vysvitlo slunce a na Sarajevo dopadl první minometný granát.

Je více než pravděpodobné, že každého člověka stíhají jeho vlastní běsi. Já slýchám hlasy. Je jich hodně (jen jeden z nich by za určitých okolností mohl být považován za příznak psychické choroby) a každý má svou roli.
Jeden se posmívá. Sleduje mé kroky i mé myšlenky a ošklivě ironickým tónem komentuje paradoxy v nich obsažené.
Další podrývá mnou schopnost lhát sama sobě. Přiznávám, že tato nucená poctivost vůči vlastnímu já je nepříjemným handicapem.
Pak je tu i ten poslední. Jen z něj mám skutečný strach. Nemohu napsat, co říká. Brání se zveřejnění. Nezbývá mi než doufat, že jednoho dne zmlkne.
 

Sherlocka probudil zuřivý útok londýnského počasíčka na okno. Tatam byla sladká mdloba a střep v mozku bránil detektivovi vzpomenout si, co jí předcházelo.
„Johde!“
Doktor vtrhl do ložnice téměř okamžitě.
„Báb rýbu,“ zabublal Sherlock zdrceně.
Odpovědí mu bylo úsečné: „Čaj?“
Sherlock věnoval šálku vlažné tekutiny vlažný pohled.
„Proč já? Proč ddeska?“
John ignoroval jeho štěněčí výraz.
„Protože jsi idiot. Protože jsi včera hodiny číhal v tomhle nečase. Já ti říkal, že Moriarty nepřijde. Jen si s tebou hrál, jako vždycky.“
Střep bolel. Sherlocka napadala jediná možnost, jak umlčet běsnícího Johna.
Naklonil se k němu a docela něžně ho polil čajem.

Vlny najednou nebyly vysoké jako on sám, ale nanejvýš jako lezoucí batole. Kdyby se Eustác někdy modlil, myslel by si, že se stal zázrak. Ale to mu, jak víme, ani na mysl nepřišlo.
Celou dlouhou plavbu od Osamělých ostrovů, a vlastně ani před nimi, se něco takového nepřihodilo. Poprvé po mnoha dnech mu přestalo být špatně od žaludku. Pookřál, konečně se pořádně najedl, a nálada se mu zlepšila tak, že byl skoro spokojený.
To Edmund s Lucinkou a všichni Narniané si dělali starosti. Eustác nechápal proč. Tak bez větru, poháněni jen vesly, pojedou trochu pomaleji. No a?
Pak to začalo.

Poznámka: ještě jedno nesoutěžní
---------------------------------------------

Poprvé byla lidmi znechucená, když viděla morbidní vzrušení některých z nich při té popravě na Staroměstském náměstí.
O víc jak půlstoletí později sotva unikla běsnění onoho sadistického šílence. Více jak stovka nařčených z čarodějnictví takové štěstí neměla a skončila na hranici.
Možná ji zachránilo, že utekla včas. Odplula do Nového světa, ale ani tady nenašla klid. I v Salemu se začala šířit hysterie, na povrch vyplouvala do té doby dobře skrývaná závist, nenávist, pomstychtivost… Co na tom, že tady neupalovali, nýbrž „jen“ věšeli. Pověsili dokonce i dva psy.
Od té doby nesnášela lidi. Dokážou být krutější než různé „pekelné nestvůry“.

Jim sedel v sude už niekoľko hodín a neodvažoval sa z neho vystrčiť nos. Bol si istý, že Silver s kumpánmi sú ešte niekde nablízku a keby ho videli vyliezať zo sudu, istotne by im došlo, že všetko počul, a jeho šance na prežitie by boli minimálne. Neodvažoval sa vyliezť, ani keď začali padať prvé kvapky vody. Na palube spočiatku iba jemne ťukali, po chvíli začali hlasito bubnovať. Oblohu prečesol blesk. Loď sa začala prudko kývať do strán. Sud s Jimom sa prevrhol a prekotúľal sa krížom cez loď. Jim pochopil, že ak chce prežiť besnenie búrky, bude musieť vyliezť.

"Au, au, auau", zasténalo.
"No tak, nechte toho věčného postrkování, sakra. To pořad jenom náhodně, au, měním směr a nikam se nedostanu!"
Odpovědí byl jen všudypřítomný ohlušující řev a běsnění všech kolem. A jejich nekonečné nárazy, tak malé a četné. Miliony a miliony. Nebyla ani skulinka, kam by se ukrylo, aby mělo chvíli klidu.
"Ve vzduchu by to teda bylo lepší - tam jich aspon není tolik," zavrčelo si pro sebe. "Co tady, auauau, ve vodě."
"Pane Browne," ozval se asistent, "chtěl jste připomenout..."
Robert Brown zvedl oči od mikroskopu, pod kterým studoval pylová zrna clarkie pulchelly.
"Jistě, hned jsem tam."