Moje články

Zastav!”
Auto sjede ke krajnici a Vivian s úlevou vypadne ven. Obvykle cestovní nevolností netrpí, ale tentokrát je jí zatraceně zle. Mezi hlubokými nádechy uvažuje, jestli je na vině spíš ta bageta z poslední pumpy, nebo volba trasy.
„Proč nejedeme po dálnici?” zeptá se Lojzíčka, když nabere dech.
„Nuda.“
Vivian tiše zaúpí. Tušit, že je Lojzíček skrytý dobrodruh, riskla by raději letadlo.
Vzpomene si na zvláštní úsměv, se kterým Regina souhlasila, aby jela s Lojzíček vozem a v duchu ji šťavnatě prokleje.
Ona to tušila, uvědomí si. Udělala mi to schválně. Ale musí uznat, že kůra zabrala. Příště raději poletí.

„Kávu madam?”
Vůně nápoje zaplaví místnost.
„Vypadáte unaveně,” pokračuje Derek starostlivě.
„Jsem unavená. Obvykle mě mocenské hrátky rady baví, ale začínají se chovat jak malí spratci.”
Regina jen znechuceně mávne rukou. „Snil jsi někdy o tom, že se staneš hrdinou, co zachrání svět?” zeptá se pak nesouvisle.
„Ne,” nezaváhá Derek.
Ne, že by ji překvapil. Derek je realista, snění o čemkoliv není jeho parketa. Hlavu v oblacích má tak leda když se ocitne v letadle. V letadle…
Neklid, který v ní už od požáru vzrůstá se náhle promění v jasnou myšlenku.
„Sežeň letenky do Prahy,” nařídí. „Uděláme si malý výlet.”

„Jak se to mohlo takhle pokazit?”
„Chyba ve výpočtech?”
„Vyloučeno!”
„Sabotáž?”
Návrh pronese silně nalíčená zrzka, ale šestero pohledů se stočí k drobné tmavovlásce.
Ta jen pozdvihne obočí.
„Vážně, Livie?”
„Ty jediná jsi byla proti,” odsekne zrzka. „Co si máme myslet?”
Regina si povzdechne.
„Že je magie jako balet mezi vejci a vy jste se zachovali jako slon v porcelánu. A teď se snažíte najít viníka.”
„Přeháníš, Regino,” ozve se podsaditý padesátník. „Nikoho samozřejmě neviníme.”
„Jistě.” Regina ví svoje. V mocenských tanečcích rozhodně není začátečník, ale na téhle diskotéce jde o víc než o moc. Škoda, že to ostatní nechápou.

Nad řekou divokou vrba se shýbá
po vlnách zpěněných vzpomínky plynou,
Blyštivé střípky všeho co bylo
jak vážky třpytivé nad hladinou.

Uhasly ohně, už popel jen zbývá,
než vítr ho roznese po okolí.
Ať budoucnost přinese smích nebo zklamání
loučit se starým kolikrát bolí.

Točíš se zády, k tomu co bylo,
poslední pohled, než vykročíš vpřed.
Od dneška k zítřku, od bylo k bude,
však před tebou leží snad celý svět.

Uhasly ohně, už popel jen zbývá,
než vítr ho rozfouká po strništi.
A pod křídly motýlů se budoucnost ukrývá
prchavá, tajemná, temná i blyštivá
nejistý příslib pro chvíle přístí.

Jsou tady zlé časy
slyšela jsem hlasy.
Šeptaly si, zpívaly si
mluvily o počasí.

Napadlo mě ihned braši,
že mi asi v hlavě straší.
Že není všechno jak má být.
že mi kape na karbid.

Nebo třeba, možná, snad,
měla bych se začít bát,
zda nejsem třeba svatá žena,
jak Jana z Arku vyvolená?

Což zní pěkně jen do chvíle
než dojde vám, že děvče milé,
svoji dráhu stoupající
ukončilo na hranici.

Jsou tady zlé časy,
slyšela jsem hlasy.
Šeptaly si, zpívaly si,
mluvily o počasí

Naštěstí jsem odhalila
jak ztišit vlivy cizí.
Bez milosti vypla jsem
tu blbou televizi.

S jarem zas všechno začíná,
bzukot včel čerstvě vzbuzených,
zpěv ptáků i tanec motýla
na svazích v květy oděných.

Jaro je prvním nádechem,
co vlákna zimy rozplétá.
Jaro je písní života
tanečním krokem do léta.

S jarem se země vzbudila
po dlouhém, chladném zimním snění.
Ptáci zas hnízda splétají,
a pole si kabát obléklo
zelený po osení.

Jaro je život po smrti,
začátek v kruhu věčném,
jaro je nádech z plných plic,
jaro je vše po zimním nic,
po spánku nekonečném.

V jaru je kouzlo ukryté,
co ke dnům špetku přisypává.
Tu špetku slunce co zahřeje,
jaro je dobrá zpráva!

Zas kola buší do kolejí -
sirény hlasy v moři cest,
co dálek píseň svůdně pějí.
Proč nenechat se jimi vést?

Je vždycky místo na světě,
které bys vidět chtěl a znát,
kam míří tvé nohy toulavé,
kde nebyls ještě, kam bys rád.

Nakonec ale koncem dne,
či koncem týdne, koncem roku,
obracíš kroky zpátky tam,
kde prožils tolik krásných roků.

Můžeš se toulat po zemi
v místech, kam jiný vkročil stěží
Poslední vlak však vyloží tě,
kde srdce tvoje stále leží.

Na cestě stokrát známé pak
spočítáš všechna nadechnutí,
než dojdeš k brance do dětství,
jež tisíce má sladkých chutí.

Hledám cestu co by byla
co nejsnazší pro mě.
Altruismus neuznávám,
netvářím se skromně.

Já jsem já a nikdo jiný
nemá nárok na soucit.
O své místo v tomhle světě
bez milosti se hodlám bít.

Nechápu co pořád máte
s empatií, s láskou k lidem.
Tyhle city jiným tady,
přenechávám zcela s klidem.

Neuhýbám, nebrzdím,
nečekám na zelenou.
Klidně smetu cizí vozy,
když přede mě se ženou.

Možná nejsem v kolektivu
člen oblíbený zrovna.
To mě vůbec nezajímá,
však ono se to srovná.

Že mám radši rychle zmizet?
Stejně se tu necítím.
Nechcete mě? Půjdu klidně.
Však se jinde uchytím.

Prázdné sklenice žalují
Láhev dávno je dopitá
Drobečky v misce od chipsů
Vteřiny do rána počítáš

Opilá pravdou co ve víně
Na dně láhve je ukrytá
Kyvadlo starých pendlovek
Vinu od neviny odčítá

Hledáš bezpečné známosti
Co nad ránem zase tě opustí
Hledáš bezpečné známosti
Do srdce nikoho nepustíš

Ve světě plném zmatku
Se za každou jistotu platí
Mezi tisícem šedých dnů
Tisící první se ztratí

Smích je spása i prokletí
Běžec co do cíle chvátá
Modlitba k bohům chaosu
Ikona z ryzího zlata

Hledáš bezpečné známosti
Co nad ránem zase tě opustí
Hledáš bezpečné známosti
Do srdce nikoho nepustíš

Slepě bloudím vprostřed davu,
ztratila jsem někde hlavu,
teď na cestu nevidím.

Je to věru patálie,
bez hlavy se těžko žije,
stále vrážím do lidí.

Náhražky to nespraví,
jsem jak rytíř bezhlavý,
ulicemi klopýtám.

Turisté mě houfně fotí,
mě se zatím ruce potí,
s panikou se potýkám.

Děsivé jsou představy,
co si počnu bez hlavy.
Kdepak jsem ji nechala?

Nejspíš na tom velkém flámu,
který skončil teprv k ránu,
moje hlava zůstala.

Možná pořád pije ještě,
nechtělo se jí do deště,
dala přednost zábavě.

Snad si myslí: „O co kráčí?
Tělo přece k štěstí stačí.
Co je komu po hlavě?“

Žila byla princezna
nade všechny líbezná
a o tu se, je to tak
zajímati začal drak.

Pravda je že nejen o ni,
v celé zemi stvůra honí
každou pannu co už svět
vídá víc jak šestnáct let.

V zemi vládne panika,
kdekdo hořce naříká,
jen princezna hloubavá
v klidu stále zůstává.

Žere panny? Rada snadná,
prostě nezůstane žádná!
Myšlenka je skvělá vskutku,
jen ji přetvořit do skutku.

Povolal král rytíře,
ale je to k nevíře,
namísto do boje směle
zamířili do postele.

Že dali na její rady,
žravý ještěr chcípl hlady.
Zpráva však jiná přišla trůnu:
Obětí jsme baby boomu!

V zákrutách života,
v bludišti stezek vedlejších,
kroky mé cestou provází
jednou pláč a jindy zase smích.

Jednou mi míle za mílí
lehce jak vánek jarní běží,
jindy se ze sil posledních
za krokem krůček vleču stěží.

Kdo ví, kolik že do cíle
zbývá mi projít ještě
za slunce prašných cest,
či blátivých za deště?

V zákrutách života
bez mapy, bez kompasu,
po správných odbočkách
na slepo stále pasu.

A kraje cesty lemují
sta nutností a svodů,
labyrint z voleb spletený,
labyrint bez návodu.

Za každou chybu v úsudku
blouděním dalším platím,
po ruce tápu pomocné,
než docela se ztratím.

Plamínek ukrytý pod chladným popelem.
Jak čas šel, uhasil
žár vzdoru během let.
Jiskra snad zbyla jen.

Teď žitím se potácíš, zlomený, ztracený.
Spí naděje pod mostem,
už nad lidskou hloupostí,
jen krčíš rameny.

Mladých let nadšení stokrát nic uštvalo.
Ze žití přežití
od rána do rána
jenom ti zůstalo.

Žitím se potácíš, však o pomoc nežádáš,
chráníš si zoufale
ze svojí hrdosti
zbytky co ještě máš.

Pod špínou všednosti plamínek ukrytý.
Býval jsi rebelem ,
teď už jsi tulák jen,
marností dobytý.

Tak ještě naposled zahraj cos hrávával
v době v níž souboje
s životem, s hloupostí,
ještě jsi nevzdával.

Proutek jívy do pole,
i když už ani nevíš proč
a na trhy na náměstí
přijel letos kolotoč.

Moranu jsme vynesli
vítr už v uších nezebe,
jaro vneslo barvy do luk,
ptáci vzlétli do nebe.

Po zimně se vzbouzí země,
pryč je sněhu peřina,
kosi tě ráno zpěvem budí
a zvony letí do Říma.

A doma barvami svítí
vejce voskem malovaná,
co je do mísy na stole
vyskládala tvoje máma.

Pruty z vrby u rybníka
do pomlázky zamotané,
kdo zrána včas nevyrazí
ten koledu nedostane

Proutek jívy do pole,
to pro dobrou úrodu,
pár větévek do vázy
pro domácí pohodu.

Ráda chovám mazlíčky,
třeba jenom maličký.
Ono taky v malém bytě
jen těžko slona umístíte.

Zadek by měl v koupelně,
hlavu k kuchyni,
zbytek těla blokoval by
dveře v předsíni.

A co sní, no bankrot jasný,
v savaně snad slon je krásný,
do čtvrtého poschodí,
vůbec se však nehodí.

Tak si říkám: "Holka milá,
zkus do z druhé strany vzít."
A hrdě jsem vyrazila
cvrčky pořídit.

Měla jsem to promyšlené,
někde ale vznikla chyba,
teď se cvrčků kolonie,
kdesi po mém bytě skrývá.

V noci cvrčí jako blázni
pokoj nechtějí mi dát.
Už pomalu měsíc dlouhý
nemůžu teď doma spát.

Luna je lhář, jak praví latiníci.
Luna je věrná družka stříbrolící,
jež vždycky Zemi věrně provází.

Luna je věčná sestra básníků,
svědkyně nočních zpěvů slavíků,
stříbrná mince ve vodě pod hrází.

Luna, ta bledá noci důvěrnice,
je všech těch tichých bláznů souputnice,
co o ní k ránu tklivé písně spřádají.

Luna je Slunce chladným odrazem,
co svitem svým konejší temnou zem,
když nočním nebem pluje nad kraji.

Luna je jiné jméno pro měsíc,
pouhých pár písmen a nic víc,
přesto v nich kouzlo dřímá.

Kde měsíc je jen pouhá oběžnice,
tam Luna skýtá ti mnohem více,
Luna je zkrátka jiná.

Chvilička mezi nocí a dnem,
vteřina mezi bděním a snem
z ničeho ušitá na míru.

Chvíle kdy bolest žádná není,
okamžik těsně před probuzením,
výlet do prázdného vesmíru.

Ta sladká chvíle spočinutí,
kterou mi jenom ráno skýtá,
konec i začátek,
úleva od všeho
co se mnou jindy zmítá.

Tančím po paprscích hvězd,
vzpomínkou nechám se vést
na tóny chvějivých strun.

Koupu se v nadýchané pěně snění
opilá chvílí v zapomnění
zalitá světlem sta lun.

Ráno co ráno vylétá
má mysl na výlet do světa,
kde není vlastně vůbec nic.
Houpu se na vlnách, staleté prázdnoty
než slunce pohladí mi líc.

Bolest z cizího zklamání
do srdce drápy své zarývá.
Za víčky palčivé
slzy jsi uzamkla,
za úsměv zoufalství ukrýváš.

Těžko se rány léčí
obvazy s pepřem a solí,
proč jenom nakonec
ty největší hlouposti
ze všeho nejvíc bolí.

Jeden tah vystačí
k poslední obrany rozbití,
pěšáci prohráli, rytíři vymřeli.
Závidíš chladnému kameni,
že žádnou bolest necítí

Jediná kapka postačí,
vlny se rozběhnou po hladině
a tlak vody prolomí hráz.
Není už jak příval zastavit,
povodeň valí se po krajině.

Pro slzy nevidíš na nebe,
do duše vkradl se chlad,
stočená v klubíčku
skrýváš se do sebe,
to královna dostala mat.

Řekni koule křišťálová,
co budoucnost pro mě chová
za závojem přítomnosti.

Zkoumám kávy sedlinu,
zda mám čekat hostinu,
či se roky příští postím.

Naslouchám vnitřnímu hlasu,
zatím, co se vlny času,
o útesy dneška tříští.

Hledám v kartách, runy házím,
odpovědi nenacházím,
co mi nesou roky příští.

Možná je to celé tím,
že o ni vlastně nestojím,
že mám obyčejný strach.

Že mě neskutečně leká,
možnost že to co mě čeká,
utápí se v temnotách.

Radši karty tiše skládám,
už budoucnost nevykládám,
dělám co se mi zalíbí.

Prostě žiji přítomností
a naději v duši hostím,
že se to nějak vytříbí.