DMD

Ruka se cuká na spoušti
Gumička leží na poušti
Poslední vlak perón opouští
Mozek se na slunci rozpouští

Je duben, je duben, je DMD,
Na víkend se nikam nejede
Je třeba doma sedět, číst a psát
Anebo to v restauraci udělat!

Oči jsou krásně červené
Stojí to za to, né že né
Řádka za řádkou samý skvost
Literatura má budoucnost!

Je duben, je duben, je DMD,
Na víkend se nikam nejede
Je třeba doma sedět, číst a psát
Anebo to v restauraci udělat!

Gumičku až v poušti skryje prach
Přijde další výzva, nemám strach
Kdoví co se všechno může stát…

Začalo to slepičárnou. Asi dle názoru, že slepice byla dříve než vejce. Což je ovšem nejisté, stejně jako konstanta moderní doby. Potenciální podvodník se objevil ve formě postav z obrázku. Pokyn protřepat, nemíchat nám připomněl, kde leží počátek všeho, tedy alespoň rodiny jednoho z hrdinů daného fandomu.
Poslední vlak domů nám přivezl sci-fi seriálek. Protagonistovi přišlo na mysl babské ucho, slyšel hlasy, vrána mu tam k vráně sedala, aby byl nakonec, možná trochu nečekaně, zachráněn výběrem z hroznů. Jiný úhel pohledu nám připomněl lechtivý seriál z minulosti.
A toto vše, spolu se zbytkem témat, bude už v řádu minut historií.

Za devatero horami
a devatero řekami
žilo bylo jedno velké úp
Trápilo spisovatele,
někdy nevydali ze sebe ani ťuk
Plašilo je, jak pobíhalo kolem,
půlnoc už se blíží, honem!

Číhalo na ně venku, doma, v práci i ve škole
Pera, notebooky a mobily odložené na stole
Každý duben zdivočelo
Někdy se i opíjelo
Přes to všechno ho spisovatelé měli rádi
S úpem, co říkalo si DMD, byli kamarádi

A když duben ke konci se blížil,
každý už se sotva plížil
Přesto květen ještě nechtěli
S poslední nedělí
se slzou DMD objali

Jestli DMD nezemřelo, dodneš žije
...a zbytek je historie

Z lesa to zavoní. Pryskyřicí. Pryskyřníky. Je… květen? Někde jsem ztratila měsíc života. Jeden celý duben.
Třicet šest plus jedno napsané drabble. (Plus jedno je tohle.)
Stovky přečtených. S nimi… Tisíce slz. Tisíce úsměvů. Nesčetné chvíle němého úžasu; to přece nemůže být jen sto slov, to je román, to je celý svět. Myšlenka-bumerang: tohle nepatří jen sem; tohle by mělo zaplnit veřejný prostor. Komentáře, někdy se rozvíjející v dlouhý dia-tria-polylog, jindy zanechávající rozpaky. Řekla jsem něco špatně? Promiň, asi Ti nerozumím. To nevadí. Ani tentokrát obloha nespadla.
Duben. Měsíc drabble. Měsíc virtuální (?) blízkosti. Neztratila jsem ho. Našla.
Nikdy nepřestanu děkovat.

„Uzavřeno, konec, finite incantatem,“ usmívám se. „Poslední drabble, téma rovnou od Glorie, co víc si přát…“
„Třeba hodnější a ke své autorce laskavější postavu. Zdravím Ryu!“ zajiskří Adelaidě v očích.
„Ovšem. Ale to bych pak měla klidný a pokojný duben, což nelze připustit,“ odvětím, vychutnávajíc si tentokrát vlastní jedovatý podtón. Koneckonců, kdy jindy než dnes.
„Ale stejně vám budu chybět.“
„To nepopírám. Protože: ‚Na časy blýská se a my stále dál táhnem ten dřevěnej prám‘, “ zanotuju, jen malounko falešně, a zvednu šálek horké čokolády (zdravím všechny týrané postavy z letošních seriálů a poloseriálů) k přípitku. A zbytek? Vždyť to znáte…

„Předloni jste psala o Grigoriji Širjajevovi, vzpomínáte? Hned několik drabblat jste věnovala jeho vztahu s první manželkou a dcerou. Tu manželku i povahu jejich vztahu jste si zcela vymyslela! A ze starého cholerika udělala laskavého, klidného biootce, který předběhl svou dobu o dobrých sto dvacet let!“
„Tak už toho přece nechte.“ Zvedám ruce nad hlavu, udolána argumenty. Možná Adelaidinými, možná vlastního svědomí. „Že jsem si Naděždu vymyslela a jeho vztah k Julii upravila, jsem přece přiznala. A příště budu opatrnější. Přinejmenším v mojí hlavě jste vás, postavy, a vaše předobrazy dokázala separovat dokonale. Smír?“
„Smír. A mohly bychom si tykat.“

Sedí přede mnou, a má ji jak vyšitou. Takovýhle případ jsem dlouho neviděl. Řeč je samozřejmě o tématici.
Oči rudé, kolem nich tmavé kruhy. V prstech cosi křečovitě svírá.
"Myslela jsem," škytne, a vloží si do úst zvláštní tabletu, "že letos to půjde dobře. Že budu stíhat psát, číst a komentovat."
Kývnutím ji vybídnu k pokračování.
"Nejím, nespím, nestíhám." Pohled se jí zamlží, a bezmyšlenkovitě si dá do pusy další kousek.
"Jak to zvládáš?" ptám se nechápavě.
Dnes poprvé se usměje. "To bys chtěl vědět."

Nakonec jsem tajemství přece jen odhalil. Zbyl tu po ní obal s nápisem hroznový cukr.

Netuším, jestli paní A. V. Žekulina holdovala vínu, zato jsem si naprosto jistá, že se s vášní účastnila společenského života. Osoba samostatně veřejně činná. Politička. Aktivistka? Z dnešního pohledu nejspíš ano. Posuďte sami:

předsedkyně Jednoty ruských učitelských organizací v zahraničí;
místopředsedkyně Ruské pedagogické kanceláře;
zakladatelka Spolku péče o ruské děti;
členka Jednoty ruských emigrantských studentských organizací v ČSR…

To je výběr méně než poloviny z hroznů organizací, spolků a škol, jichž byla zakladatelkou, členkou, ředitelkou, místopředsedkyní či předsedkyní.
Její dubnová protějška, jsouc výplodem mé fantazie, ji bohužel nenapodobuje. Přejala mojí introvertní povahu a už několikátý den se odmítá drabblení účastnit.

„Dnešní téma je docela hezké.“ Je deset večer, jsem unavená a na rameni mi sedí krysa, ale u Adelaidy se probudil nezdolný pedagogický optimismus. Žádné odkládání psaní na neděli! „Dává vám příležitost představit její politickou činnost.“
„Vrána vráně oči nevyklove, radši si spolu sednou a založí partaj. Ačkoli zrovna tihle krkavcovití nebyli žádní krkouni. Sesedli se v roce 1905 a chtěli postupnou demokratizaci impéria. Ve volbách 1917 získali bratru pět procent a hned v prosinci téhož roku je zakázali. Byli moc napravo, moc liberální, moc demokratičtí. Členkou jejich hejna byla i Adelaida Vladimirovna Žekulina, toliko váš předobraz. Jste spokojena?“
„Naprosto!“

„Viděla jste dnešní téma?“
„Zajisté.“
„A?“
„Vaše vyjadřovací schopnosti se stále zhoršují… Pokud může jít i o úsek časový, doporučila bych vaší pozornosti přelom jara a léta. Teplo, milo, poslední ročníky mají po maturitě, ale ještě bydlí v internátě… Neřekla byste, co všechno jsme během těch let musili řešit.“
„Já bych neřekla. Vy povídejte!“
„V roce 1929 tři absolventky vyrazily slavit do výšin. Vyšplhaly se do koruny stromu, hlavičky nakadeřené, tvářičky namalované a poprvé legálně kouříce se fanfarónsky nechávaly fotografovat.“
„A jak to dopadlo?“
„Dle očekávání. Při slézání si potrhaly punčošky, poničily účesy a ještě jim bylo zle z tabáku.“

„Pokud ještě na okamžik přistoupím na vaši nesmyslnou hru a připustím své ztotožnění s reálnou historickou osobností, pak musím konstatovat, že jako spisovatelka jste naprosto selhala.“
„Proč tentokrát?“ Bavím se. Adelaida sice prská jako vzteklá kočka, ale nenávistný osten z počátku dubna se dávno vytratil.
„Obšírně se zabýváte mými/jejími dětmi. Byly tu už téměř všechny, některé dokonce opakovaně. Ovšem na Nikolaje Sergejeviče jste buď zapomněla, nebo hůř, rozhodla jste se ho ignorovat.“
„Máte pravdu. Ale on byl tak významný… Na rozdíl od svých jedenácti sourozenců byl opravdu kapitolou sám pro sebe.“
„Tak se rozhodněte: letošní dobročinnost, nebo příští duben?!“

„Snažila jsem se. Jako matka i učitelka...“ Pohledem pohladí opodál sedící Olgu. Jednorožec spásá trávník před domem a já srkám černý čaj s medem. Na uklidnění. „Monsieur Decroly a jeho způsob, respekt k dětem – to přišlo až v novém století. Když zakládal tu první školu – tu pro handicapované děti – byly Věrce tři roky a čekala jsem Gleba. A pak o sedm let později bruselská École de l'Ermitage. Ta už byla pro děti zdravé. Ale pořádně jsem jeho metody mohla studovat až v Československu, ve dvacátých letech. Vlastně pozdě. Moje děti už mě nepotřebovaly a já místo vyučování jezdila po konferencích…“

Ke stolku usedám
šalvěj v hrnečku mám
popíjím a srkám výluh horký
na klávesnici snažím se sesmolit stoslůvku pro kontrolorky
jako plaz kroutí se básnička černá na bílém
každý duben švandu si užijem
počítáme slova i čas
občas běhá nám po zádech mráz
občas vyprsknem čaj na obrazovku
za každý úp mít tak tisícovku
smějeme se i dojímáme
těšíme se, co s dalším tématem uděláme
je to výzva i odpočinek
i když občas chybí spánek
hrajeme si s písmenky
vytahujem myšlenky
skládáme je pod sebe a za sebou
jednu pěkně za druhou
po dubnu už nezbudou
zas budu mít vymyto

Dveře bytu se samy od sebe otevírají, zaznívá monumentální hudba (kterou podvědomě identifikuju jako „něco od Wagnera“) a dovnitř majestátně vchází ohromný bílý kůň s duhovým rohem na čele. Po jeho boku kráčí mladá, zářivě se usmívající žena.
Stop. Něco je hodně špatně. Tolik jsem toho fernetu zase nevypila.
„A vy jste…?“
„Moje dcera.“ To byla Adelaida.
„Olga Sergejevna,“ promluví konečně přízrak. Ovane mě smrtící dávka šalvěje. Asi si ráno omylem udělala ústní vodu z dvojnásobné dávky babského ucha. „Plním přání Esti Veře a přivádím vám do seriálu jednorožce. A taky vám pomáhám napsat sluníčkové drabble a dodržet daný slib.“

Plížím se nocí kolem Technického muzea a hledám křídové šipky. Oči mě pálí od sezení u monitoru, tak to jde trochu ztuha.
Aha, tady! Už je vidím! Zahalené postavy sedí v kruhu na dekách, okolo spí kachny. Pomalu se přibližuju, když vtom mi ujede radostné úpnutí a můj úkryt je prozrazen.
Jedna z postav se prudce otočí. "U svaté Glorie, to seš zase ty? Hele, tady žádný téma nedostaneš."
"Aspoň malou nápovědu," žadoním. "Posledně-"
"Posledně, tos byla ještě antiúp. Teď nejíš, nespíš, nic nestíháš. Jasná tematice, to nebudu podporovat."
"Polepším se!"
"Už jsem řekla. Až téma bude, tak bude. Pakuj."