Nikdykde

Upřímně, čekal jsem trochu dramatičtější efekt. Třeba nějaké to hluboké, nebezpečné burácení doprovázené křikem vyděšených lidí a zmateným pobíháním sem a tam. Možná jsem doufal, že se ti nevděční parchanti na poslední chvíli obrátí zpět ke svému pánovi, budou škemrat a doufat. Chtěl jsem se vznášet ve vzduchu nad vší tou zkázou a kochat se těmi zmatenými pohledy, když neudělám nic.
Ale moje představy byly liché. Ozvalo se tiché šumění a vody bylo tolik, že se neměla šanci rozlévat a rovnou se nad městem uzavřela. Tichá a klidná, jako by tam patřila.
Zatracená voda, zamumlal Islington a přihnul si vína.

Croup a Tulipán se ženou setmělou kanalizací. Proud stoky odnáší růžové granulky jedu na krysy, který pan Tulipán v běhu okusuje. Na rameni nese pytel, zmítající se pytel. Pytel přibližně lidské velikosti.

"Zastavte, to je ten -anej architráv," zastaví Tulipán Croupa.

V temném průchodu postávající ještě temnější postava se usměje, zablýsknou se jako jehly tenké, křivé zuby, klient smění pytel za kufřík s honorářem - prvotřídními diamanty.

Vandemar a Zichrhajc zatím v márnici zaměňují orgány. Zichrhajc si už chvíli zoufá, Vandemar totiž neustále ochutnává, ledviny budou okousané. Honorář, figurka T'ang, se potměšile tlemí z pitevního stolu.

Obě firmy se večer šábnou.

První, na co si lidé propadlí do Podlondýna museli zvyknout, bylo, jako radikálně se proměnily jejich role. Oni tu byly bezmocní, dezorientovaní a v pasti, ony mocné, obeznalé a našlapující bezpečně na všechny čtyři. Za staletí, po která probíhaly v městě pod městem, znaly každý jeho kout, zradu, zákon a loviště. Byly uznávané a uctívané, z každé kořisti se jim přinášela oběť. Kdo se jich držel, byl v bezpečí. Kdo jim sloužil, měl se dobře. Kdo je napadl, nedožil se rána.
Krysy vládly Podlondýnu, lidé byli jeho havětí. Narozdíl od obyvatel Nadlondýna se ale krysy chovaly k lidem docela slušně.