Lidové písně

Ostří kříslo o kámen, až skončím, budu ho muset nabrousit. Teď prostě kopu. Musím Ji dostat ven.
Zvyšuju tempo, hlína létá kolem. Už je skoro venku, když se kopeček hlíny sesune zpátky do vykopané jámy. Zaskučím, ale nepřestávám pracovat.
V temnícím soumraku Ji táhnu domů. Musím Jí věnovat péči, aby se vzpamatovala.
PROBOHA! Ve světle lampy si konečně uvědomuju, že to není Ona. Co dělat?
V záchvatu zděšení Ho vyhazuju oknem. Zavřeným.
Takže zítra musím ještě za sklenářem.

Šel zahradník do zahrady s motykou.
Vykopal tam rozmarýnu velikou.
Nebyla to rozmarýna byl to křen.
Vyhodil ho zahradníček z okna ven.

Tož tak…

Po pankáčsko sobě dopnem,
néprv gatě dobře opnem
zichrhajckó z Holomóca.
Móže bét aj z Přerova.

Debe policajti došle,
stréc je někam bodře pošle.
Do breko se hned nedáme,
névéš někde potajó.

Debe se vám enem zdálo,
že repráke hrajó málo,
zavoláme panimáme.
Te jož neco vedajó.

Máme drsný panimáme,
kde chceme, se lóbáváme.
Co večír jich ospáváme,
žádné z nás jich nešedi.

Čira máme vetožený,
tvargle hostě naložený.
A jak do nás keré répne,
do náhono zahočí.

Že sme o nás dobři ledi,
každé na nás čoči, hledí.
Že jedeme v božim punko,
každé nám to závedí.

Louka se probouzela. Nadechla se, zavoněla. Ve vzduchu pomrkávali červení, žlutí a modří motýli. Nad loukou se ve společnosti rozvitých šípkových růží křivily dva hlohy. Rosa si zpívala a osychala.
Pod hlohy chlapisko s kloboukem přes obličej. Jako by spal, ale slyší každý šelest. Zbraň má po boku. Z vesnice sem doznívají zvony mše, na kterou nešel.
Vprostřed louky leží mladej Janda, co včera mluvil s jeho ženou. A to neměl.
Hraboší nora pije jeho krev.
Chlap se zvednul. Nutno rozhlásit, kterak viděl potulovat se po našem přespolní, od pohledu schopné všeho zlého, trest zasluhující.
Ze zlaté oblohy zajásal skřivánek.

Těžko se, maminko, těžko se odchází,
náruč je nabiják, k smrti mě provází.
Těžko se, maminko, těžko se mizí,
když ti ten vojáček připadá cizí.

Těžko se, otče můj, těžko se hladoví,
když vedle strádání dva vlci ledoví.
Těžko se, otče můj, těžko se hřeje,
když prázdnou postelí severák věje.

Těžko se, miláčku, těžko se nepláče,
když místo polibků jen vůně koláče.
Těžko se, miláčku, těžko se žije,
když v prázdném dopise srdce nebije.

Lehko se, drazí mí, lehko teď umírá,
když kulka stříbrná bránu pootvírá.
Lehko se, drazí mí, kráčí ku trati,
lehko se buď sbohem ve sněhu ztratí.

Občanům Břve.

Na základě šetření uvádíme na pravou míru pomluvu, již šíří posměšnými popěvky nezdárná mládež a která hrubě uráží nejstarší obyvatele obce. Není zbla pravdy na tom, že by Vilém Hořejší bil svou věrnou choť, či že by ji dokonce honil s holí nebo po ní metal kameny, byť je již Amálie Hořejší v důsledku pokročilého věku rozumu mdlého a tropí po sousedství alotrie. Při poslední výtržnosti, kdy se A. Hořejší pokoušela vlézt do Pěnkovic komína, metal po ní její choť zcela jiné předměty (ačkoliv těžko říci, co si od toho sliboval).

Mladistvé vyzýváme, až zpívají jenom čistou pravdu!

Obyvatelům obcí Břve, Litovic a Hostivic:

rozmáhají se v okolí pověsti, ba i popěvky, že prý letěla husička, letěla zvysoka, nemohla doletět, spadla do potoka.
K výše uvedeným skutečnostem si po důkladném šetření dovolujeme poznamenati:
1. Nejednalo se u husičku, ale o kachnu.
2. Neletěla zvysoka, dokonce neletěla vůbec, jenom se po způsobu kachen batolila k rybníku, a to nikoliv zvysoka, nýbrž z Cajthamlova dvora.
3. Tudíž skutečně nemohla doletět, mohla však dojít, kdyby ji mladý Mašek, hoch ničemný a zlotřilý, netrefil prakem do hlavy.
4. Zmíněná kachna nespadla do potoka, ale do rákosí, odkud ji Mašek odnesl bábě Maškové, která opeřence dle svědectví sousedů upekla na rozmarýnu.

Vyzýváme tudíž ctěné sousedy, aby neplýtvali svou důvěrou na kdejaké odrhovačky, ale vždy a všechny údaje důkladně ověřovali, případně se informovali přímo na četnické stanici.

Vaši četníci

Mráz zalízá za nehty, proniká až k serci. Klopejtám po bouchoři od mosky k mosce a doufám, že se ňáká paňmáma ustrne a naplní mi břicho vod hladu bolavý. Dyť budou Vánoce a to si i sedlák na chudý spomene!
Nejni to však jediný toužení, co mě na nohouch drží. Šak sem z chalupy na venek nemusíla, dycky mi spaní vod hladu pomůže! Ale kdybysem Francka ani očkem nespatříla, to bych vod samýho smutku mohla umřít.
Já su jen chudobný ďouče z chalupy a on by moh s bohatou v prachovejch peřinách líhat, ale teplejc by mu pro to nebylo!